Citát z Bible:
Cokoli děláte, dělejte upřímně, jako by to nebylo lidem, ale Pánu.
Ko 3,23 E
(Další citáty)
Doporučujeme články
Výchova a fyzické tresty
Fyzické tresty nezakázat! Ta možnost tu má zůstat. Když dítě ví, že je milované, trest rukou mu neublíží. Seřezat dítě, výprask
Dítě nechce chodit do školy − bojí se
Proč se děti bojí školy? Co s tím mohou udělat rodiče, co škola? Komunikace školy a rodičů.
Žena jako bohyně
Žena může být skvělá jako bohyně, ale muže nenaplní. To muž má naplňovat ženu − ale kde na to brát lásku, sílu, obsah?
Mezi dvěma ženami
Snacha a tchyně . .
Manželská nevěra − existuje ještě šance?
Manželská nevěra neznamená rozvod, bolí to, ale máme východisko.
Děti chodí pomalu a u všeho se zdržují
Procházky s dětmi jsou fantastické! Kde jinde si s nimi tak dobře povykládáte? I když to všechno dlouho trvá... A často to je poučením i pro mě.
Kdyby žena věděla, co muž prožívá
Muž potřebuje, aby mu žena projevovala úctu, tak si ho udrží! Žena potřebuje mužovu lásku − a opravdová láska je oběť!
Doporučujeme
Modlete se za
A já ti pravím, že ty jsi Petr, a na té skále vybuduji svou církev a brány podsvětí ji nepřemohou.
(Bible, Mt 16,18 E)
Kdo je pán a kdo pomocník
Záleží nám na tom!
Chceme dělat něco dobrého a taky se o to snažíme. A věříme, že nám v tom Bůh bude pomáhat. Často se modlíme: „Pane Bože, pomoz mi, aby se mi to podařilo.“ A Bůh pomáhá. Nám se zdá, že víme, co dělat a co nedělat, a děláme, co nás baví a co se nám líbí. Přitom stojíme o to, aby nám Bůh pomáhal.
Ale stává se, že práce, která se slibně rozvíjí, najednou dostane ránu − například klíčový pracovník onemocní, vedoucí práce nějak selže a je pro další působení diskvalifikovaný, dojdou peníze, nebo nastanou vnitřní spory a všechno se začne rozpadat. Z nadšené úspěšně vypadající práce zůstanou jen plevelem zarostlé vzpomínky − jako ta budova na obrázku. Pokud se nás to osobně týká, je to velké rozčarování.
Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!
Někdy si říkám, jestli bychom to neměli vnímat naopak. Není to spíš Bůh, kdo dělá něco velikého − a nás k tomu jen přizve? Bůh je svrchovaný iniciátor, je to on, kdo je u toho, když se někde začíná nějaká velká dobrá věc, ať je to jednorázová akce, dlouhodobý projekt, nějaká myšlenka nebo cokoli jiného (Jakub 1,17). A Bůh také celou věc nese a udržuje.
Jen na naší lidské úrovni
Já si v té souvislosti kladu otázku, jestli to nebyla jen lidská snaha, dělali to lidé, možná schopní, motivovaní, ale konec konců to bylo lidské dílo a Boha k tomu jen zvali, aby jim pomáhal.
Bůh sice pomáhal, ale nebylo to Boží dílo. Iniciátorem byl člověk. Pak se nedivme, když se nedaří, když to drhne, lidé ztrácejí nadšení a jsou z toho spíš rozčarovaní. No jo, když jsme to dělali my lidé a druhé nutili, tlačili, burcovali, ale Bůh se jen díval − a občas jen pomohl.
Když to vezme do ruky Bůh
Je třeba si vyjasnit, kdo je tu pán. Jestliže něco dělá Bůh, tak je to nezničitelné, nezastavitelně. Pán Ježíš prohlásil o své církvi: „Ani brány pekla ji nepřemohou!“ (Matouš 16,18 E)
A pokud jde o naše zapojení do Božího působení, například „budování církve“, pak je pro nás sice výsada, že se k Jeho dílu můžeme přidat, ale pánem zůstává Kristus a my jsme jen pomocnici, možná jen nástroje. A o to jde.
Když něco koná Bůh, obejde se bez nás, ale přesto nás k tomu často přizve. Nezaslouženě. Ale ani potom si nemůžeme myslet, že jsme tak dobří, že jsme nepostradatelní.
Vrátit mu práva, která mu patří
Když se ohlédnu do minulosti, uvědomuji si, že všichni ti velcí iniciátoři, kteří stáli u zrodu velkých Božích věcí (G. Müller, Ch. H. Spurgeon, D. L. Moody, W. Graham, F. J. Křesina a mnoho dalších), vnímali sami sebe jako nástroje, jako účastníky Božího díla, které si Bůh přizval.
Stává se, že další generace snadno podlehne dojmu, že oni nesou tu pochodeň, všechno dělají stejně jako předchůdci, jen s jiným vnitřním nastavením − otcové pracovali jako Boží služebníci zapojení do Božího díla, zato my pracujeme na svém (přece nám to bylo svěřeno), ale Bůh je už jen pomocník. Takto se choval Samson (Soudců 14-16), Saul (1. Samuelova 13-14) nebo král Uziáš (2. Paralipomenon 26,16). Jestliže to, co bylo dříve slavné, považujeme za svoje dítě, svou zásluhu, stáváme se pány a Boha z toho vytlačujeme. Jen ho občas necháme, aby nám pomohl. Ale on klidně odejde, nechá nám to, možná občas pomůže, ale ono to potom samo dojede.
Co tedy máme dělat? − Možná není třeba rezignovat a skončit. Snad stačí změnit své vnitřní nastavení − vrátit se k tomu, aby pánem celé věci byl znovu Bůh. Znovu mu dáme práva šéfa, pána. Možná bude dělat věci, které jsme nečekali, možná bude muset něco vyčistit, ale zase to bude jeho dílo.
Možná to bude znamenat mít s ním víc schůzek, víc brífingů − rozuměj modliteb, studia Bible, kdy Bůh bude mluvit jen s námi. Jde mu o to, abychom získali postoj: To Bůh dělá něco velikého a mě k tomu jenom přizval.
Na první pohled se nic nezmění, ale do budoucna bude patrné, že je to Boží dílo, které on vede, zajišťuje a stará se, aby překonalo všechna úskalí.
Tak nechejte svého díla a dívejte se, co koná Bůh, možná co chce konat skrze nás a pak se dejte do jeho díla.
Jan Vopalecký, duben 2021
Související články:
Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!
