Překonal pornografii!

Cílem tohoto článku není popisovat, proč je pornografie škodlivá, ale pomoct těm, kteří v ní uvízli a chtějí se dostat ven. Je to osobní příběh

Moje cesta na svobodu

.Je mi třicet let, jsem sedm let ženatý s úžasnou ženou Káťou a za všechno, co se se mnou stalo, vděčím Bohu.

Narodil jsem se v křesťanské rodině, rodiče mě měli opravdu rádi, myslím, že jsem vyrůstal zdravě. Byl jsem třetí z pěti sourozenců. Víra v Boha, Bible a chození na křesťanské bohoslužby byly pevnou součástí mého dětství a mládí. Rodiče si dávali záležet, abychom každý den začínali i končili biblickým zamyšlením a modlitbou.

Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!

Paul Washer
Evangelium Ježíše Krista
Didasko, 55.00 Kč

ks

Dokonce i později, když už jsme byli velcí a bydleli jsme doma, maminka se s každým z nás loučila modlitbou, když jsme odcházeli z domu. Neohroženě jsem ve škole obhajoval víru a přesvědčení, které jsem doma získal. Mikroprostředí z domova a sboru, kde jsem vyrůstal, mi vtisklo ideální představu křesťana, která nepřipouštěla žádnou odchylku.

To, že Bůh má člověka rád, že ho skrze Ježíšovu smrt na kříži chce zachránit, a také existence nebe a pekla i budoucí soud byly pro mě samozřejmostí. Takže jsem vždycky věděl, že chci jít do nebe. Proto jsem se už jako dítě rozhodl pro Ježíše.

O čem se nikdy nemluvilo

Naši rodiče se z nás snažili vychovat dobré, počestné a pilné lidi. Nejdůležitější pro ně však bylo, abychom věřili v Ježíše Krista. Snažili se nás chránit před hříchem a pokušeními, a to tak, že jsme se nedívali na televizi ani jsme nebyli členové žádného sportovního klubu. Takže s vnějším světem jsme se setkávali jenom ve škole.

Když jsme ve škole měli sexuální výchovu, rodiče bojovali, aby látka byla přiměřená věku. Se školou se nedohodli, tak mi bylo dovoleno, abych na výuku nechodil. Věděl jsem jenom, že děti vznikají tím, že muž a žena žijou spolu. Jinak se na toto téma doma nemluvilo.

Když vezmete v úvahu, že jsem měl kontakty se staršími kamarády a že mladý člověk přirozeně objevuje vlastní sexualitu, tak bylo jen otázkou času, kdy se můj myšlenkový svět znečistí špinavými představami. Probudila se zvědavost.

Pak následovaly experimenty, včetně těch s děvčaty. V prodejním katalogu jsem objevil rubriku spodního prádla, o něco později jsem viděl něco podobného v časopise o autech u staršího bratra.

Díky digitalizací k nám přišel domů první počítač. Získal jsem přístup k různým filmům. Zmocnila se mě neukojitelná touha. Na filmy jsem se díval při každé příležitosti. Velkorysé scény dodávaly mému myšlenkovému světu další materiál. Díval jsem se na ně pořád.

Všechno jsem dělal tajně, a tak si toho nikdo nevšiml. Hluboce jsem se styděl, protože jsem věděl, že to není v pořádku.

Bylo mi patnáct, když se na jedné evangelizaci pro mládež vedoucí poprvé zmínil, že sebe­uspoko­jování je hřích. Moc jsem tomu nerozuměl. U nás v rodině i ve sboru byla slova sexualita, pornografie nebo sebe­uspoko­jování tabu, nikdo se o tom ani nezmínil.

Naposledy!

Filmy a spodní prádlo mi brzy nestačily. Ve stánku se mi i beze slov podařilo koupit příslušné časopisy. Bylo mi sice jen šestnáct, ale bez problému jsem se dostal k erotickým filmům.

V té době jsem se viditelně měnil. Stále víc jsem se stahoval do sebe a vyhýbal se kamarádům a mládeži. Dál jsem sice chodil na akce sboru, ale svou radost ze života jsem jen hrál.

Uvědomoval jsem si, že jsem v pasti a nesčetněkrát jsem se pokoušel skončit. Tolikrát jsem si říkal: „To bylo naposledy!“ Zase jsem do toho spadl, zase jsem prosil Boha, aby mi odpustil. Zlikvidoval jsem svoje sbírky s pornografickým materiálem, ale za několik hodin je zase z koše vytáhl. Dokonce i když jsem je zničil, nepomohlo to. Za několik dní jsem si pořídil nové.

Jakmile jsem měl ve svém pokoji vlastní počítač s internetem, otevřely se mi neomezené možnosti. Nezůstalo už jen pornografie. Na internetových fórech je nejrůznější špína a zvrhlosti. Domnělá anonymita prorazila další práh. Necítil jsem touhu po blízkosti člověka opačného pohlaví, protože všechen chtíč mi uspokojoval internet.

V církvi se situace vyvinula tak, že jsem se jí zcela vyhýbal. Několik přátel se mě sice snažilo vzít mezi sebe, chodil jsem na domácí skupinku a občas do mládeže. Moje nejhlubší přání bylo, aby mě z toho Bůh osvobodil. Věděl jsem však, že k tomu je nutné opravdu upřímné vyznání, ale to by byla hrozná ostuda, myslel jsem si. Tak jsem si namlouval, že to jednou dostanu pod kontrolu...

Ale každý můj pokus o sebezáchranu ztroskotal. V této době jsem Bohu dával nesčetně slibů. Chtěl jsem jen, aby vyřešil můj problém, ale nic víc.

Po svatbě se to vyřeší

Vztahy s křesťany vyprchaly a já jsem se soustředil na studium. Měl jsem kontakty pouze s rodinou, a to jen ve světlých okamžicích.

Přes internet jsem se spojil s jednou dávnou kamarádkou, která byla v té době v Kanadě jako au-pair. Oboustranně vzplanuly city a netrvalo dlouho, kdy jsme navázali vztah, zpočátku čistě na dálku.

Poprvé se mi podařilo moji závislost na určitou dobu dostat pod kontrolu. Ale netrvalo dlouho a byl jsem v tom zpátky. Kamarádka se mezitím z Kanady vrátila a krátce na to se dala pokřtít. Přiznal jsem se jí, že jsem křesťan, ale církvi jsem vyhýbal, protože jsem tam měl potíže s pravidly.

Moje konzumace pornografického materiálu se znovu dostala zhruba na původní úroveň. To, že jsem přítelkyni podváděl, jsem si omlouval tím, že to přece není nevěra. Navíc jsem byl přesvědčen, že problém se po svatbě stejně vyřeší − to však byla iluze, jak jsem zjistil později.

Moji snoubenku se mi podařilo přesvědčit, aby si mě vzala, i když jsem nebyl pokřtěný. Několik měsíců po svatbě se mi dařilo své staré zvyky držet na uzdě, ale ony byly silnější. Když mě manželka nečekaně přistihla, budil jsem dojem, že se prostě dívám na film. Vymýšlel jsem si, lhal, že to bylo vyskakovací okno, a dával jsem pozor, abych všechny stopy po sobě uklízel. A sám sebe jsem začal nenávidět.

V takových chvílích jsem byl velmi podrážděný a s ženou jsem jednal velmi neuctivě. Ať řekla cokoli, mohlo to eskalovat ke sporu. Jindy mi to zase bylo strašně líto a tak rád bych se z toho vymanil, přiznal se, ale k tomu nedošlo. Místo toho jsem manželku zahrnoval láskou, něžnostmi jako nikdy dřív. Toto kolísání emocí nahoru a dolů mě vyčerpávalo. Na jedné straně mě hnala vášeň, které jsem podléhal, a v dalším okamžiku jsem sám sebou pohrdal a bylo mi ze mě hnusně.

Cestu k Bohu, k jeho lásce a odpuštění jsem měl zavřenou. Ďábel mě pevně držel a trápil mě. Posmíval se mi, jak chabé jsou mé pokusy zachránit sám sebe, a hrozil, že zase padnu. Vyhrožoval mi hanbou, ztroskotáním manželství, pohrdáním ze strany rodiny a obelhával mě. Důsledkem byla vnitřní nespokojenost, nemohl jsem spát a vůči ženě i ostatním jsem byl stále uzavřenější.

Průlom

Byl jsem už tři roky ženatý, když nám kamarád z mládeže navrhl zajet si před Novým rokem na krátkou dovolenou. Byl to prima společný čas, mluvili jsme i o duchovních věcech. Kamarád se mě ptal i na vztah k církvi, což jsem se snažil odpálkovat standardními argumenty. On se ale nedal a vymohl ze mě slib, že tam budu aspoň rok pravidelně chodit. A pokud bych si to rozmyslel, tak že už se mnou o církvi nikdy mluvit nebude.

Svůj slib jsem dodržel! Začal jsem pravidelně chodit s manželkou na nedění bohoslužby. Výčitky svědomí byly stále horší a projevovaly se i fyzicky, nemohl jsem spát. Cítil jsem se stále hůř. Každý večer, když jsem ležel vedle své ženy, zuřil ve mě boj, ale vždy zvítězil stud − až jednoho večera, kdy jsem to nevydržel.

Už jsme si popřáli dobrou noc, já jsem ležel a uvědomoval si, že nemůžu padnout níž než do Boží ruky. Modlil jsem se: „Pane, jestli jsi tady, jestli mi dáš sílu všechny důsledky vydržet, tak mi dej znamení − ať žena ještě něco řekne.“ A ona se ozvala prakticky hned: „Zlatíčko, můžeš si prosím dát tu nohu jinam?“

V tom okamžiku mi padly všechny zábrany. Všechno jsem přiznal, měl jsem oči plné slz a bylo to skutečné pokání. Pocítil jsem odpuštění. Nejen ze strany své ženy, ale i rodičů, kterým jsem se tu noc také přiznal.

Konečně jsem pochopil, co ode mě Bůh chtěl: bezpodmínečnou kapitulaci, naprostou důvěru. Tak dlouho mi nabízel svou pomocnou ruku v naději, že ji přijmu.

Tehdy jsem dostal to, po čem jsem tak dlouho moc toužil − svobodu, bezpečí a odpuštění − a prožívám to každý den nově.

Zdá se vám to jako americký happy end? V další části nabízíme rozhovor se Šimonem a Káťou, kde otvírají ze svého života něco víc.

Šimon a Káťa jsou pseudonymy pro jejich ochranu.

Proč je jejich manželství dnes pevnější než kdykoliv předtím?

Rozhovor

Šimone, ty jsi vyrůstal trochu jako ve skleníku, rodiče ani nikdo ve tvém okolí o sexualitě nemluvil. Mohl to být důvod, proč jsi začal s pornografií?

Šimon: Od začátku se člověk snaží svou vinu odmítat. Rodiče se snažili mě chránit po svém a já bych je za svou někdejší závislost neobviňoval. Ono to přitahuje zvědavost všech mladých lidí v pubertě. Hřích mi zachutnal a já jsem si našel způsob, jak to dělat tajně. Média se dnes dají konzumovat takřka nekontrolovatelně. Podle mě se rodiče i církev tomuto tématu vyhýbají. Pro ďábla je to tak lehčí. První reakce je pak pocit studu. V ráji se člověk schovával. Dnes nedokážu říct, že by můj život probíhal jinak, kdyby se rodičům podařilo vytvořit vztah důvěry a kdyby mohli zasáhnout preventivně − pokud by to uchopili otevřeně.

Uvolněné scény ve filmech skýtaly materiál pro tvůj myšlenkový svět. Proč tam člověk utíká?

V mém případě to určitě byly sexuální podněty. Byl to nejjednodušší způsob rozkoše. K tomu je třeba říct, že jakákoli pornografie jednou přestane stačit uspokojovat a vtahuje tak hlouběji do svého prokletí.

Ve tvém povídání jsou výrazy jako stahoval jsem se, izolace, závislost. Proč pornografie vede k osamělosti a závislosti?

To je dobrá otázka. Konec konců člověk si dělá to, co je mu příjemné. Všechno se točí kolem toho, abych dosáhl toho, co chce, a aby toho dosáhl ve chvíli, kdy chce. K sebeuspokojení není potřeba dalšího člověka. Uspokojení vydrží jen na chvilku a zanedlouho je touha po dalším krátkém pocitu štěstí nesnesitelná. To je ta závislost. Vzdaloval jsem se od kamarádů, od rodiny a dokonce od vlastní ženy. S tím souviselo to, že jsem za to pohrdal sám sebou.

Nesčetněkrát ses závislosti snažil zbavit a podnikal jsi pro to i kroky. Dokázal bys zpětně formulovat, proč všechny ty pokusy ztroskotaly?

Příčina je zase ta závislost na sobě samém. Snažil jsem se osvobodit přísnou sebekázní, takže vlastní silou. Nebylo však nic, co bych mohl stoupající touze postavit do cesty. Moje síly na to prostě nestačily, nevydržel jsem.

Můžu mluvit jen na základě vlastní zkušenosti. Nedokázal jsem se z toho vymanit vlastní silou. Teprve až jsem svůj hřích vyznal Bohu i lidem, které jsem tím zraňoval, pak se tento začarovaný kruh prorazil.

„Oznámit“ svůj hřích je jen první krok, bez vyznání není odpuštění možné. Současně s rozhodnutím pojmenovat ho před Bohem jsem se také rozhodl, že už nebudu sloužit sám sobě, ale jemu. To proměnilo moje myšlení.

„Svoboda, bezpečí, odpuštění − a prožíváš to každý den nově.“ A to jsi už nikdy nepadl? Tělo přece pořád chtělo ukájení, ne?

Byl by to skvělý život, kdyby po obrácení k Bohu už žádné útoky od ďábla nebyly. Ale tak to není. I jako Boží dítě musím bojovat − erotická reklama, přístup ke starým účtům nebo internetové adresy, na které si nevědomky vzpomenu...

Ano, několikrát jsem prohrál. Ale na rozdíl od dřívějška už nechlácholím svědomí dobrými předsevzetími, ale vždy prosím Boha o milost.

Jak jsi bojoval? Co je teď jiné než dřív, když tvůj boj končí porážkou?

Bojuji prostředky, které nám dal Bůh. Můžu se modlit, mám jeho slovo, Bibli a Ducha svatého. Prosil jsem Boha, aby mě udělal slepým pro ty obrázky. Když se zabývám Biblí − jeho slovem, tak to bere ďáblovi prostor pro pokušení. Už nechci hřešit jako dřív, protože chci sloužit Bohu. Moje porážky spadají do období, když jsem svůj vztah s Bohem, modlitbu a čtení jeho slova zanedbával.

Myslíš, že budeš bojovat až do konce života?

Určitě. Sexuální čistota je oblast, ve které mě ďábel vždy nejvíc pokoušel. I když to třeba už není v přímé konfrontaci s pornografií.

Zbývají mi jen dvě možnosti. Hříchu povolit, nebo se mu vzepřít. Už nechci uspokojovat sám sebe, ale sloužit tomu, kdo za mě zaplatil nejvyšší cenu. Jemu patřím a svatý Bůh mě miluje. To snad nikdy nepochopím, ale jsem za to hluboce vděčný. Vím, z jaké spoutanosti mě vysvobodil.

Závislost na pornografii − je to v křesťanském prostředí trestuhodně zanedbávané téma?

Obávám se, že nezveřejněné počty závislých jsou hodně vysoké. Ve sboru, kde jsem vyrůstal, se o tom nemluvilo vůbec. Podle mého názoru, se o tom dá mluvit od velmi nízkého věku. S pornografií v nejrůznější podobě se setkáváme každý den a neuvědomujeme si, co všechno může podněcovat. A na internetu − v reklamě, na sociálních sítích jako třeba na Instagramu jsou stále uvolněnější záběry.

Co mohou dělat zodpovědní lidé, vedoucí mládeží a podobně, aby mladí byli na toto téma opatrnější?

Především uznat, že je to aktuální a že se o tom musí mluvit. Také je důležité vysvětlit, co je v pozadí: Co to vlastně je pornografie, kde začíná? V čem je nebezpečí? Co se v člověku ničí jeho konzumací? O co nás ďábel okrádá?

Když se ohlédneš zpátky, co by ti bylo nejvíc pomohlo, když jsi viděl, že se pořád víc propadáš do závislosti?

Těžko říct. Určitě ne agresivní výpady vedoucího mládeže. To by vedlo jen k dalším lžím. Myslím, že by mi nejvíc pomohlo, kdybych slyšel někoho, který v tom byl zapletený a jak byl vysvobozen.

Jestliže v tom někdo jedete, nesnažte se z toho dostat vlastní silou. Vyhledejte si někoho, komu důvěřujete (nejlépe někoho, kdo v tom byl a dostal se z toho). Řekněte mu, aby se za vás modlil, řekněte mu vždycky, když cítíte pokušení, a dokonce i když jste znovu prohráli. Modlete se společně.

Vzhledem ke svým zkušenostem patřím ke skupině mužů, kteří se setkávají, mluví o tom a jeden za druhého se modlíme.

Káťo, existovaly nějaké signály, že tvůj manžel je závislý?

Káťa: Když se zpětně podívám, tak určitě ano... Ale v té době jsem si je tak nevykládala. Nad některými vzorci chování jsem mávla rukou s tím, že to jsou jeho charakterové vlastnosti. Ale vždy jsem měla pocit, že něco nesedí. Zvlášť když jsem se vrátila z odpolední směny v nemocnici, mívala jsem ten nedobrý pocit pravidelně.

Připadalo mi například podivné, že tolik času sedí u počítače na internetu. Když jsem si sedla k počítači, byla historie prohlížení vždycky pryč, všechna okna zavřená − cítila jsem, že mě u toho nechce.

Když ti Šimon svou závislost na pornografii přiznal, zhroutil se ti svět... Co na tom bylo nejhorší?

Navenek fungovalo všechno normálně, ale vnitřně jsem byla jako ochromená.

V manželství jsem se nikdy necítila nemilovaná, ani když jsme se hádali − většinou kvůli tomu, že Šimon hodně sedí u počítače. Naopak, uměl mi vždy dávat pocit, že jsem jeho jediná, jeho všechno. To se pak v okamžiku rozbilo a rozsypalo.

Ale Bůh nám pomohl ty střepy zase dát dohromady. Pomohl mi dostat se z mého emocionálního chaosu, zaměřil můj pohled na kříž. Ježíš mi připomínal svoje odpuštění, lásku, dobrotu. Když jsem viděla Šimonovo upřímné obrácení, pokání a viditelné utrpení, poznala jsem, že byl zajatcem hříchu, který u Boha hledal svobodu a našel ji.

Nejhorší pro mě bylo to, že jsem to sama nepoznala. Dělili jsme se v životě o všechno a já jsem nepoznala, co se v Šimonovi dělo, nepoznala jsem, jak trpěl.

Je možné začít znovu? Jak?

Určitě ano. Přijít ke kříži a přijmout odpuštění a lásku − tak, že tam svoje břemena, jako je nenávist, vztek, hněv, odložíme, a tak sami dostaneme schopnost odpouštět a milovat.

Co se od té doby ve vašem manželství změnilo?

Panuje mezi námi důvěra, otevřenost, spojení. Můžu se za Šimona cíleně modlit. Cítím se nesmírně obdarovaná a často si uvědomuji, že teď můžu prožívat manželství přesně tak, jak si to Bůh původně představoval − jako nepopsatelně krásné.

Existuje nějaká stará zátěž, která ti pořád dává zabrat?

Samozřejmě existují chvíle, když se minulost tlačí na povrch, chvíle, kdy Šimon v boji prohrával. Nebo když má na klíně počítač a připomene mi to situace z dřívějška. Někdejší pocity a minulost se zase snaží vrátit. V tom je ale rozdíl mezi Bohem a člověkem. Když Bůh odpustí, tak si hřích už nepřipomíná (Židům 10,17),

Jaké máte do budoucna společné přání a cíle?

Pokud jde o život víry, chceme víc poznávat Boha, dávat se mu k dispozici, a tak být požehnáním pro druhé. A pokud jde o naše manželství, tak si přejeme, aby naše láska k sobě navzájem stále rostla a prohlubovala se.

Rozhovor Daniela Wagnerová
Převzato se svolením ze švýcarského časopisu ethos.ch