Toužil jsem po nějakém muži

Příběh homosexuálního muže

Rodiče vedli přes dvacet let velkou firmu. To je úplně pohltilo a prožili si přitom také spoustu porážek a pokoření.

Od nejranějšího dětství jsem byl velmi citlivý. Vyrůstal jsem s pocitem, že jsem chtěné a milované dítě. Když jsem v pěti letech začal chodit do školky, zažil jsem první odmítnutí.

K nejhlubším zraněním mého dětství a mládí určitě patří skutečnost, že tatínek byl k nám jako rodině několikanásobně přísnější než k zaměstnancům své firmy. Ti u nás bydleli, stravovali se a užívali nepopsatelných práv, která jsme my děti nebo rodina nikdy neměli. Často jsem musel ve firmě pomáhat, ale nic z toho, do čeho jsem se pustil, se mi nedařilo. Nikdy mě nikdo nepochválil, neocenil.

V těchto konfliktních situacích bojovala maminka, která se snažila po mně věci napravit. Stála na mé straně, s tou jsem se ztotožňoval. Jeden z jejích výroků byl: „I kdyby tě tatínek neměl rád… já tě mám ráda dvojnásobně…“ Pro mě to však byla jen zdánlivá pomoc. Toužil jsem po nějakém muži, skutečném, hlubokém, chlapském ujištění, utvrzení − a lásce. V této beznadějné době plné slz jsem se uchyloval k masturbaci.

Maminka se křečovitě snažila zaujímat roli otce i matky zároveň, v tom však dělala chybu. Žili jsme v klasickém vztahu trojúhelníku. Když tatínek po mně něco chtěl, poslal maminku, když jsem chtěl po tatínkovi něco já, poslal jsem maminku.

Toto vakuum bez otce se táhlo mým životem, dokud jsem chodil do školy. Stále ve mně rostla představa, že svět by byl svobodnější a lepší, kdybych neexistoval. Začínal jsem věřit různým nepravdám, lžím o mužích…

V žádném případě jsem nechtěl být jako můj otec, a proto jsem popíral své mužství. Ale nechtěl jsem ani hledat ženu, protože to pro mě znamenalo jen trápení. V těchto těžkých chvílích jsem přirozeně lnul k mamince, ta byla všemu tomu vydaná, bez jakékoliv ochrany.

Bylo mi dvaadvacet, když jsem se odstěhoval z domu. Pro maminku se tím zhroutil svět. Moje homosexuální sklony dále nabývaly na síle. Muži mě přitahovali stále silněji. U každého z nich jsem hledal něco, co mi chybělo v mé identitě. Ale přitom jsem si musel vždycky přiznat, že ve světě homosexuálů to není nijak růžové. Komu se mám svěřit? Komu můžu důvěřovat? Kde najdu kompetentní pomoc?

Jednou v televizi mladý muž vyprávěl o svých homosexuálních sklonech a o tom, jak našel pomoc a prožil vnitřní uzdravení. Rozhodl jsem se napsat mu. Za několik dní jsem měl ve schránce odpověď.

Pozval jsem ho na večeři. Vyprávěl mi o svém životě, o svých zkušenostech s homosexualitou a svých vztazích s muži. Měl s sebou nejen svůj životní příběh, ale také adresy, prospekty a nabídky, kde bych našel kompetentní pomoc. Byl jsem mu nesmírně vděčný. Byl to můj první krok ven z mé zoufalé anonymity.

Nová cesta nebyla vždycky jednoduchá. Často jsem měl chuť to vzdát a hodit flintu do žita. Ale všem těm lidem, kteří šli kousek po té nové cestě se mnou, jsem nesmírně vděčný.

Teď, když vidím a chápu, jak moje homosexualita vznikala, vím, že je možné jít také opačným směrem − cestou z homosexuality ven.

Hodnocení článku:

 Článek mě nadchl. (2)
 Dal mi nový impuls.(2)
 Dávám mu za pravdu.(1)
 Nic zvláštního.(1)
 Nesouhlasím s ním.(2)
 Naštval mě.(1)