Příčiny otupělosti a necitlivosti

Možná jste si někdy všimli lidí, na kterých je nápadná jedna ze dvou vlastností: otupělost nebo marnost. Zmiňuje se o nich i Bible, popisuje je podrobněji a vysvětluje, kam až to může vést. Podívejme se, o co jde.

1. Otupělost

Jsou to lidé, kteří otupěli. Jejich srdce se zatvrdilo a mysl zatem­nila.¹ Ztratili respekt a úctu k Bohu, k lidem i k sobě samým.²

Kdysi možná vnímali, ale už nevní­mají. Různé jemné signály potlačovali, přehlušovali a teď už je necítí. Výsledkem je zatvr­zelé srdce, a proto je ovládá nevě­domost. A přitom je samé trápí, že nevní­mají, nevědí něco, o čem jen zdálky tuší, že je podstatné.

S lidmi to neumí, nevědí, co je to jednat citlivě, neumí se vžít do druhého člověka. Když se sami pokoušejí chovat jako druzí, nedo­kážou to, jen napo­dobují a jednají spíš jako slepí. Nemají odhad, co je vhodné, a co ne. Když jim to řek­nete, tak se podiví nebo pravdě­podobněji rozzlobí. Může jít o oby­čejný pozdrav, trapný vtip nebo nějaké gesto. Něco se dá naučit, ale takový člověk vždy jen hádá, je to půl na půl, jestli se svým projevem trefí.

A když někdy vidí, že něco nevnímají, tak jsou z toho bez­radní, zoufalí, že jim to nikdo neřekl.

2. Marnost

Bible dále říká, že se utápějí v marnosti. Nic z toho, co dělají a o čem přemýšlejí, pro ně nemá smysl. Spoustu věcí v životě snad začnou dělat, ale zanedlouho ztratí motivaci, nevidí smysl. Mají pocit zbyteč­nosti, bez­cílnosti. Nic pro ně nemá hodnotu.

Bible říká, že takhle žijí národy, které neznají Boha: Přemýšlejí, ale nikam to nevede. Všechno, co vymyslí, je marnost. To proto, že jejich myšlení je zatemněné. Jejich přemýš­lením se táhne šero, nejistota, tma. Nemají Boží život.

Zdaleka nejsou hloupí! Naopak mohou být velmi inteli­gentní, bystří. Jen jsou prostě necitliví. Není to problémy hlavy, ale zatvr­zelého srdce.

Příčina hříchu

Bible říká, že právě tyto dvě vlastnosti jsou typické pro lidi, kteří Boha neznají a jsou opakem toho, k čemu nás Bůh vede. Otupělost a marnost je příčinou hříšného života. Ale Ježíš Kristus nás zachránil a učí nás něčemu jinému. Naopak nás vede k tomu, abychom byli citliví a nemuselo nás trápit − teď ani někdy později − že žijeme marně.

A co my dobří?

Teď už víme, proč jsou někteří lidé zlí. Ale i my „dobří“ se musíme podívat sami na sebe, jestli jsme dost vnímaví. Stává se mi, že něco řeknu a ten druhý se zarazí − a v tom mi to dojde: „Aha, to jsem přehnal!“ Zranil jsem ho. Je docela možné, že si v rodině takto ubližu­jeme, protože nemáme cit pro to, co druhého může zranit. Shrnuji: Ta citlivost se týká i nás „dobrých“ lidí!

Příliš citliví?

Naopak jiní jsou citliví, za­razí se, zmlknou, možná dokonce rozpláčou, když se jich něco dotkne. Jeden z takových citlivých lidí si mi posteskl: „Proč mě to vždycky tak vezme? Proč mě to tak bolí?“ Je to vnímavý člověk, to co vidí on, má cenu zlata. Postřeh­ne, jak co budou lidé vnímat, rozumí lidské duši, umí se vcítit do zra­něných lidí − ale sám trpí tím, že všechno prožívá velmi silně.

Zároveň umí prožívat hlubokou slast z vzá­jemné úcty, z ocenění, má soucit, dovede člověku poro­zumět a třeba i pomoci tomu, jehož trápení nikdo nechápe.

Být citlivý je někdy bolestné, ale přece jen stojí za to být schopen vnímat hloubku a krásu. Je tak snadné, aby lidské srdce ztvrdlo. Izraelci na poušti ztratili ze zřetele smysl i cíl: ztratili vědomí, že je Bůh vysvo­bodil z otroctví, i to, že je vede do zaslí­bené země. Ale někteří (Jozue, Káleb) si obojí uchovali!

Pro toho, kdo prožil něco bolestného, je pohodlné nic nevnímat a žít jako tvrďák. Všechno hodí za hlavu, smíří se s necitlivostí a stane se otupělým. Ale bez podnětů, bez vzrušení také žít neumí a přitom je tolik potře­buje, zvlášť lásku, přijetí! A neumí to přijmout, i když mu to někdo projevuje, protože to nevnímá.

Pak se takoví snadno oddají, vlastně „prodají“ bezuzdnosti, neřestem, nečis­totě, ať už to má jakoukoli podobu. To je však zdrojem dalších tvrdých a ještě tvrdších ran, které nelze nevnímat...

Jak znovu získat citlivost?

Nepomůže přestat hřešit a dělat dobro. Hřích a to, když všechno hodíme za hlavu, v nás nadělá větší škody, než aby se napra­vily tak, že s tím pře­sta­neme.

Získat znovu citlivost znamená hlubší zásah do naší duše. Je nutná lítost, řeknu to otev­řené; pokání, přiznání před Bohem a nápravu. To on vrací ztracenou vní­mavost. On vymě­ňuje kamenné srdce za srdce masité.³

Cestou k obnovení citlivosti je dvojí od­puš­tění. Za prvé potře­bujeme vidět svou zatvr­zelost a přijmout odpuštění od Boha. To je možné proto, že místo nás potrestal svého Syna Ježíše Krista. Za druhé je jeho odpuš­tění pak promě­ňující moc, která nám dává sílu odpustit těm, kdo ubli­žovali nám (nebo dodnes ubližují).¹

Tak je možné získat zdravou citlivost, kdy umíme mít soucit, rozumět duši druhého a zároveň být zdravé odolní proti urážkám a ubližování druhých i proti sebelítosti. Takový byl Kristus, který je naším vzorem.

Zkuste ho napodobovat i svou vnímavostí, to váš život obohatí a zkrašlí.

Jan Vopalecký, prosinec 2020

¹ Nežijte tak, jako žijí pohané podle svých marných představ. Mají zatem­nělou mysl a odcizili se Božímu životu pro svou nevědomost a zatvr­zelé srdce. Otupěli, propadli bez­uzdnosti a s chtivostí dělají hanebné věci. (Efezským 4,17-19) Zpět do textu

² Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu ani mu nebyli vděčni, nýbrž jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě. Tvrdí, že jsou moudří, ale upadli v bláznovství: zaměnili slávu nepomíjitelného Boha za zobrazení podoby pomíjitelného člověka, ano i ptáků a čtvernožců a plazů. Proto je Bůh nechal na pospas nečistým vášním jejich srdcí, takže zneuctívají svá vlastní těla. (Římanům 1,21-24) Zpět do textu

³ Dám vám nové srdce a nového ducha dám do vašeho nitra. Odstraním srdce kamenné z vašeho těla a dám vám srdce masité. (Ezechiel 36,26), Zpět do textu