Mezi dvěma ženami

Dvě ženy milují jednoho muže, matka syna, mladá žena svého manžela. Proč je vztah mezi tchyní a snachou plný konfliktů? Proč ty nejpečlivější a nejlaskavější maminky bývají často nepřátelsky zaměřené a odmítavé tchyně? Jak zvládat konflikty a zranění? Jak budovat zdravý vztah?

Není to nový problém. Vztahy mezi tchyní a snachou se vždycky vyznačovaly nedorozuměním a zraněními, které tížily obě ženy a ohrožovaly mladé manželství. I když zpravidla nebývá na vině jen jedna strana, často bývá problémem právě matka, která neumí pustit svého syna. Od jeho narození je pro něho nepostradatelná – a teď ho musí přenechat cizí ženě. Mladá žena se učí být dobrou družkou svému manželovi a povinností matky je stáhnout se a vzdát se svého mateřského chování. Také syn a novopečený manžel musí konečně přestřihnout pupeční šňůru, pustit se máminy sukně a přilnout ke své ženě.

V jeho životě se nejdůležitějším člověkem teď stává ona. Jestliže se tomu tchyně snaží bránit, syn se ocitá mezi dvěma ženami, přičemž nevyhnutně dochází ke konfliktům, často dokonce ke ztroskotání manželství.

Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!

Hana Pinknerová
To pravé místo
samuel, běžná cena 129 Kč
Naše sleva: 4 Kč
Vaše cena: 125 Kč

ks

V dopisech si mi mladé ženy stěžují, jak trpí pod svými mocnými tchyněmi, které se stále vměšují do života mladé rodiny.

Například Dorota. Její vlastní rodina bydlí daleko, a tak se těšila na tchána s tchyní, kteří bydlí ve vedlejším domě. Ale hned po svatbě prožila zklamání. Tchyně pro ni má jen kritiku, Dorota nic nedělá dobře, protože její vedení domácnosti ani způsob oblékání nebo vyjadřování neodpovídají představám tchyně.

Když se potom narodily děti, vměšovala se do výchovy, rozmazlovala vnoučata a podporovala děti v tom, co maminka zakázala. Tchyně chtěla, aby ji mladí všude brali s sebou, dokonce i na dovolenou. Za jejími zády ji synovi pomlouvala. Manžel vůči své ženě nezaujal žádné jasné stanovisko. Dorotu velmi zraňovalo, když manžel matčiny výčitky vyslechl vždy bez komentáře.

U Aničky to nebylo o mnoho lepší. Pocházela ze sociálně jiné vrstvy než její Vašek. Tchyně při každé příležitosti korigovala její chování a o jejích rodičích se vyjadřovala nepřívětivě. Když tchyně přišla s manželem na návštěvu, zůstávali tam bez nějaké domluvy celé dny, nechávali se obsluhovat a s Aničkou příliš nemluvili. Tchyně se chovala, jako by všechno bylo její, otvírala skříně a šuplíky, stěžovala si na nedostatečný pořádek.

Jednoho dne to Anička nevydržela a vyjádřila i věci, kterých později litovala. Došlo ke střetu. Vztahy jsou už dva roky přerušené, občas Anička zjistí, že tchyně Vaškovi volá, když si myslí, že ona není doma.

Proč je pro matky o tolik těžší pustit syna než dceru? Někde jsem slyšela: „Tvoje dcera ti zůstane dcerou do konce života, ale syn ti zůstane synem, dokud si nevezme ženu.“ Něco pravdy na tom bude, protože cesta k synovi vede přes tchyni. U dcer je to úplně jiné. Když se dcera vdá, její vztah s matkou se ještě prohloubí. Zeť není pro vztah matky a dcery ohrožením.

Jsou matky, které se staví zásadně proti, když si jejich syn přivede domů děvče. Žádné v jejích přísných očích nenajde milost. Mnoho hezkých vztahů ztroskotalo proto, že matka synovi jeho dívku znechutila. Proč? Snad to bude znít zvláštně – možná ze strachu, aby kvůli ní neztratila syna. Ona v něm stále vidí malého chlapce, který potřebuje její ochranu, který bez ní nemůže žít. Když se syn konečně ožení, matka má starost, že mladá žena se o jejího chlapečka správně nepostará. Bez svého oblíbeného jídla snad vyhladoví nebo dostane tuberu… Ale teď humor stranou: pro mnoho matek je těžké svého syna pustit – a to by měly změnit.

Pustit se máminých sukní

Úplně na začátku, při stvoření, dal Bůh najevo, jak to s manželstvím myslí: „Proto opustí muž svého otce i matku, přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem“ (1. Mojžíšova 2,24). Opustit a přilnout je příkaz adresovaný muži. Syn má své rodiče ctít, vážit si jich, ale jeho místo je teď po boku jeho ženy. To si musí vzít k srdci každá tchyně, která chce konat Boží vůli. Je na ní, aby se stáhla a svému synovi a jeho rodině přiznala právo vést si svůj život nezávisle na ní. I tehdy, kdy to s nimi myslí dobře, je její povinností ustoupit a respektovat postavení, které Bůh dal její snaše. Jestliže ji snacha poprosí o radu nebo vyjádří, že stojí o pomoc, je to něco jiného. Jestliže snacha získala místo v srdci matky svého manžela, pak je daleko snazší, aby obě ženy spolu dobře vycházely. Vztah, který se vyznačuje láskou a porozuměním, unese jednou za čas i přátelské napomenutí.

Také jsem měla tchyni a teď už několik let jsem sama tchyní. To, co jsem prožívala jako mladá manželka, má rozhodující vliv na moje jednání s vlastní snachou. Moje tchyně byla velmi milá obětavá matka, která pro svého manžela a čtyři děti udělala všechno. Její život se vyznačoval pilnou prací. Když mě můj budoucí manžel – její třetí syn – představoval svým rodičům, mile mě přijali. Zakrátko jsem si tuto pilnou, trochu drsnou ženu ze srdce zamilovala. I když mi občas vadilo, že o svého dospělého syna pečuje na můj vkus až příliš mateřsky, nedovedla jsem si představit, že by mezi námi mohlo dojít k rozepři.

Potřebné hranice

Po svatbě jsme se odstěhovali jinam. K našemu bytu tehdy patřil i kus zahrady. Se třemi živými dětmi jsem měla plné ruce práce, takže zahrada nevypadala tak udržovaně, jako zahrádka mé tchyně. Její záhony byly rovné podle šňůry. Fazole a brambory stály vzpřímeně, salátové hlávky se pyšně ukazovaly a na cestičkách nebyl žádný plevel. Měla jsem spíš lásku ke květinám než k zelenině. Když se maminka ohlásila na návštěvu, nechala jsem všechno stát a vyzbrojená motykou a hráběmi spěchala na zahradu, abych ji dala do pořádku. Věděla jsem totiž, jaký důraz klade na to, aby zahrádka byla udržovaná…

Všechna moje snaha byla však marná. Sotva přijela, podívala se oknem přes balkon do zahrady, potřásla hlavou, natáhla si zástěru a boty a spěchala dolů. Cítila jsem, jak ve mně stoupá vztek, kromě toho jsem se styděla před sousedy. To všechno se opakovalo pravidelně i později, kdy jsme si pronajali rodinný domek s velkým trávníkem. Velká zeleň se jí zdála naprosto zbytečná, prý ať nasadím brambory, z nich aspoň něco mám – říkala kategoricky. Když pak chtěla poučovat mého manžela, aby nakoupil a přinesl několik pytlů dobré půdy, řekla jsem přátelsky ale pevně: „Ne!“ – Dodnes slyším její zklamané „Vy jste ale lenoši!“ – Mnou stanovenou hranici však respektovala. Vlastně jsem se na babičku ani nemohla zlobit, protože jsem věděla, že to myslí dobře. Později, když jsem byla trochu starší, pochopila jsem také, že je prostě z jiné generace, a proto reagovala takhle. Válka a roky po ní byla těžká doba. Mít zeleninu a ovoce z vlastní zahrádky bylo pro život nezbytné. Není divu, že přikládala zelenině na zahrádce větší váhu než já. V takových případech je třeba mít porozumění na obou stranách. Tchyně byla navíc milá a pečlivá babička. Pilně pletla pro všechna vnoučata. Velmi si vážím, že se mi nevměšovala do výchovy.

Jeden nešvar ale měla. Kdykoli jsme přijeli na návštěvu, prvním jejím úkonem bylo, že vzala děti do náruče a zkoumala jim kalhoty. Vždycky dospěla ke stejnému závěru: vnoučata neoblékám dost teple. Proto nám i při teplém počasí obratem přivezla vlněné vestičky, vlastnoručně pletené podkolenky, aby ubohé děti nenastydly! Podle mě úplně zbytečně! I přes vyčítavé pohledy jsem se pokaždé snažila opakující se situaci vzít s humorem.

Ještě jednou chci zdůraznit: i přes drobné narážky a neúmyslně způsobené bolesti jsem si své tchyně vážila a měla ji ráda. Když mě někdy hodně rozzlobila, říkala jsem si, že jí vlastně vděčím za svého manžela, že ona může za to, co z něho dnes je. Pak hněv vystřídala vděčnost.

Čemu jsem se naučila…

Když se náš syn ženil, připomínala jsem si všechno, čeho jsem si na své tchyni vážila a co mě zraňovalo nebo zlobilo. Rozhodla jsem se, že si z toho vezmu poučení. Chtěla jsem se ke své snaše chovat tak, jak jsem si to já přála kdysi od své tchyně. Tuto radu nám vlastně dává Bible: „Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy jednejte s nimi“ (Matouš 7,12).

Všechny naše čtyři děti dnes už mají své rodiny. Pro nás s manželem je důležité, abychom své zetě i snachu přijímali a milovali. Jsem vděčná, že jsme se nemuseli trápit – všechny čtyři si vybraly dobře. Svatbami jsme tedy děti neztráceli, ale další čtyři získali! Spojuje nás víra v našeho Pána Ježíše Krista a společný cíl žít Bohu ke cti.

Uvědomuji si, že to bývá problém, když tchán s tchyní bydlí vedle a doporučuji tomu předejít. Musím připustit, že v této věci jsem sama jednala v rozporu s touto radou. Situace vyplynula tak, že syn se po svatbě spolu se svou mladou ženou nastěhovali do vedlejšího domu. Je tomu už několik let a vděčně si uvědomuji, že každé pravidlo má výjimku. Rozumíme si dobře a máme se rádi. Když však bydlíme tak blízko sebe, musíme dodržovat určitá pravidla.

Mám ráda a respektuji svou snachu. Nemusí dělat všechno tak, jak já to považuji za správné, má právo na svůj způsob, jak si uspořádá den, jak povede domácnost. Nestojím pořád za ní a nevejdu k nim do bytu bez toho, že bych napřed zazvonila nebo se telefonicky ohlásila.

Naše děti a jejich protějšky jsou u nás vždycky vítané, ale nemusí mít špatné svědomí, když se scházejí se svými přáteli bez nás. Vnímám, že snacha mi projevuje lásku a úctu, někdy se přijde poradit. Jsem přesvědčená, že vzájemná úcta je mostem přes propast rozdílností. Když jsme ochotni podívat se na věc z perspektivy toho druhého, vzniká prostor pro porozumění a shovívavost. Často to bývají nenápadné projevy náklonnosti, drobné pozornosti, kterými obdarujeme srdce druhého. Snacha spontánně a srdečně zve manžela na oběd, když někdy musím pryč, toho si velmi vážím. Také moji pomoc nebere jako samozřejmou povinnost, ale za každé podání ruky dává najevo vděčnost.

Samozřejmě i v sebeharmoničtějším vztahu může dojít ke konfliktům. Většinou to není zlý úmysl, ale jen nedostatek citlivosti, ukvapená slova nebo jednání, které druhého zraní. Ale nikdo není tak dobrý, aby nemusel svou tchyni nebo snachu prosit o odpuštění. I když jsme druhého nezranili úmyslně, neprojevili jsme mu dostatek lásky. Kde se odpouští, tam mizí hněv a hořkost.

Co když není možné spolu vycházet dobře?

Nejen tchyně, i snachy mohou dospět k tomu, že na zdravém vztahu už nechtějí pracovat. Co když si obě ženy prostě nesedí? Boží slovo je bohaté na úžasné moudrosti pro všechny, kdo se vnímají vystaveni nějakému trvalejšímu konfliktu. Bůh nás slovy Pavla Římanům povzbuzuje:

„Nikomu neodplácejte zlým za zlé. Vůči všem mějte na mysli jen dobré. Je-li možno, pokud to záleží na vás, žijte se všemi v pokoji… Nedej se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem“ (Římanům 12,17-18.21).

I přes všechnu přátelskost a laskavost vždycky budou existovat tchyně nebo snachy, které dokážou život ztěžovat a tvrdošíjně tu druhou odmítat. Uvědomme si však, že jsme zodpovědní za své jednání. Nesprávné chování druhého nás neopravňuje, abychom mu odpláceli stejně! To ovšem neznamená, že si musíme nechat všechno líbit. Bůh nás nevybízí k tomu, abychom pro druhé byli rohožkou! Když špatné chování druhého bez povšimnutí akceptujeme, vyjadřujeme mu vlastně, že se tak může chovat, klidně ještě hůř. Umění spočívá v tom, abychom vyznačili jasné hranice, a přesto nikomu nezůstali dlužni lásku. Je pravda, že někdy je třeba zachovávat určitý odstup, držet jazyk na uzdě a umět brát některé věci s nadhledem. Jestliže urážky druhého svěříme Pánu, je možné se s nimi zdravě vypořádat. Chraňme se toho, abychom někomu připisovali vinu a uvědomujme si, že nejdůležitější zbraní je modlitba. Tou Bohu umožňujeme, aby působil tam, kde naše možnosti už nesahají.

Y. Schwengelerová, převzato se svolením z časopisu Ethosu 2006, č. 2

Otestujte se: Jaká jsem tchyně? Jaká jsem snacha?

Autotest: Jaká jsem tchyně? • Zasahujete do záležitostí rodiny svého syna? • Vyjadřujete se před synem nebo jinými o své snaše pohrdlivě, přezíravě, neuctivě? • Kontrolujete svou snachu? • Vidíte ve snaše svou konkurenci? • Snažíte se získat si svá vnoučata drobnými dárky? • Kritizujete vedení domácnosti nebo výchovný styl své snachy? • Máte mladou rodinu pořád „na mušce“? • Radíte mladým ve finančních otázkách, aniž by vás o to žádali? • Nemáte zábrany nakukovat do skříní nebo zásuvek v domácnosti své snachy? • Pochválíte svou snachu za dobré jídlo, když jste u ní na návštěvě? • Vyjadřujete své ocenění slovy uznání? • Povzbuzujete svého syna, aby své ženě byl dobrým manželem? • Dbáte na to, aby vaše návštěvy u nich nebyly nekonečné?

Autotest: Jaká jsem snacha?

• Vážíte si své tchyně a projevujete jí úctu, i když se nechová vždycky správně? • Pociťuje váš zájem o to, čím žije, co ji těší a trápí? • Dáváte jí příležitost, aby byla se svými vnoučaty? • Je u vás vítaná, jen když potřebujete pohlídat děti? • Uvědomujete si, že dobrý vztah se skládá z přijímání i dávání? • Projevujete vděčnost za její pomoc, nebo to berete jako samozřejmost? • Umožňujete své tchyni, aby vás blíže poznala, nebo si od ní udržujete odstup?

Hodnocení článku:

 Článek mě nadchl.
 Dal mi nový impuls.(1)
 Dávám mu za pravdu.(2)
 Nic zvláštního.
 Nesouhlasím s ním.
 Naštval mě.