Mýtus ilegálních osad

Jak mezinárodní právo zakazuje židovské osídlování?
Základní otázky k častým tvrzením

„Ty osady jsou proti mezinárodnímu právu!“ – Tuto větu jsme v poslední době slyšeli často, skoro každý tomu věří. Ale i když toto stanovisko zastává většina států a mnoho lidí tomu věří, tak to neznamená, že je to pravda. Tisíciletá historie nás učí, že zvlášť v případě negativních většinových názorů na Židy nebo Izrael je tře ba opatrnosti. Stojí za to, abychom se na to podívali důkladněji. A pokud jde o nelegální osídlování, brzy uvidíme, že to není tak jednoduché.

Z mezinárodního práva bez výhrad

Hned na začátku se derou na povrch dvě otázky a je zvláštní, že je nikdo neklade, když se křičí, že „osady jsou z hlediska mezinárodního práva nelegální“. Když se však jednoduše zeptáme „Které osady? A které paragrafy mezinárodního práva porušují?„

Když se řekne, nějaká „osada je ilegální“, je třeba vyjasnit několik otázek. Například: Je to vojenské stanoviště? Existovala ta osada už před založením státu (jako například Hebron, jehož židovské obyvatelstvo padlo za oběť arabskému masakru)? Nachází se osada na soukromém arabském území? Bylo povoleno izraelskými úřady? Jedná se o město se vší infrastrukturou, které vyrůstalo celá desetiletí, nebo je to pár provizorních budov postavených v noci nebo za mlhy? Takové budovy mohou být ilegální, aniž by se jich nějak týkalo mezinárodní právo. Izrael nechává opakovaně vyklízet ilegální osady.

Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!

Ján Ostrolucký
Izrael a Palestinci
KřSb Kunčičky, běžná cena 200 Kč
Naše sleva: 6 Kč
Vaše cena: 194 Kč

ks

Založení státu Izrael v roce 1948 bylo z hlediska mezinárodního práva v pořádku. Existovala vysídlování a uprchlická hnutí, ale to je běžné při vzniku každého státu na světě. Navíc to byly sousední arabské státy, které začaly válku, ne Izrael.

Po válce za nezávislost byla obsazena egyptská Gaza a Západní břeh – biblické Judsko a Samaří, který patřil Jordánsku. Během zhruba dvaceti let až do šestidenní války nevznikla na těchto oblastech žádná židovská osada. A přitom nepanoval mír. To je třeba připomenut pro ty, kdo považují osady za největší překážku míru. Jordánsko Západní břeh dokonce anektovalo, včlenilo ho tedy do svého území. Navíc se v těchto letech nemluvilo o založení palestinského státu. Palestinci se formovali jako národ teprve krátce před válkou za Jásira Arafata.

Po obranné Šestidenní válce se rozloha Izraele zvětšila na čtyřnásobek a oficiálně šel stát cestou „zemi za mír“. Na vojensky strategicky důležitých bodech byly vybudovány opěrné body. Tak vznikly první osady. V souladu s tím, jak to vyžaduje mezinárodní právo v rezoluci OSN 232, měla se pro zajištění míru a uznání nenarušitelnosti hranic vrátit obsazené území příslušným státům. A právě to se v následujících letech dělo. Přes 80 procent získaného území bylo vráceno. S Egyptem byla uzavřena mírová smlouva, která se dodržuje dodnes. Proti tomu získal Egypt zpátky Sinajský poloostrov, a to v daleko lepším stavu, než předtím. Také s Jordánskem byla shoda a uzavřeli spolu mírovou smlouvu. Jordánskou anexi Západního břehu uznaly tehdy pouze Pákistán a Velká Británie. Jordánsko nevznáší žádné dnes území nároky. Vzhledem k tomu, že se Sýrií nebyla dodnes uzavřena mírová smlouva, nebyly vráceny ani Golanské výšiny – přesně podle mezinárodního práva.

Komu území vrátit?

I když se o tom všude hlasitě mluví, podle mezinárodního práva není jasné, komu by Izrael měl pásmo Gazy a Západní břeh „vrátit“, protože neexistuje žádný suverénní stát, kterému byly tato území vzata. Jordánsko a Egypt je nechtějí vůbec. Předtím je spravovala OSN a předtím Britové. Předtím byly 400 součástí Osmanské říše, jejímž nástupcem je Turecko. Ani Turecko nevznáší na tato území žádný nárok. Umožnit vznik samostatného státu tamějším Palestincům by bylo praktické a vzhledem k jejich nepříznivé situaci v arabských zemích řešení, o kterém by bylo možné uvažovat z morální stránky, ale nemá žádný podklad v mezinárodním právu.

Mohou existovat důvody, proč o takovém státu uvažovat. Jestliže bychom se přiklonili ke vzniku samostatného palestinského státu, hned se otvírá otázka, proč by v budoucím palestinském státě neměli žít Židé? Bylo by jich tam procentuálně méně než Arabů v samotném Izraeli (asi 20 procent). IV. Ženevská konvence v článku 49 říká, že obsazující stát nesmí odvléct nebo poslat část vlastního civilního obyvatelstva na obsazené území. Nehledě na to, že není jasné, čí území to Izrael vlastně obsadil, „neposlal a neodvlekl“ tam žádné osadníky. V mezinárodním právu neexistuje žádný podklad, podle kterého by se Židům zakazovalo žít kdekoli za světě a už vůbec ne na Západním břehu, se kterou jsou po tisíciletí spjati. Zdá se, že svět automaticky vychází z rasistického předpokladu, že vznik palestinského státu by předpokládal nejen návrat izraelské armády, ale také vyklizení osad. V jistém smyslu je to pravda, protože Židé bez vojenské ochrany by během několika hodin padli za oběť palestinské nenávisti.

Když se Izrael v roce 2005 stáhl z pásma Gazy – byť bez mírové smlouvy a bez uznání hranic – tak v té souvislosti dokonce násilně vyklidil tamější židovské osady. Kolem deseti tisíc lidí bylo proti své vůli násilně přestěhováno – kvůli jejich vlastní ochraně, ale proti mezinárodnímu právu.

Něco takového by velkých městech Západního břehu nebylo logisticky vůbec možné a ještě méně legální. Čím by se takové vyklizení dalo ospravedlnit? Mezinárodním právem určitě ne. Nadějí na mír, kterou stejně nic nezaručuje? Dvacet let arabské vlády mír nepřineslo a vyklizení pásma Gazy nepřineslo nic jiného než nový teror.

Ani věčně nespokojené mezinárodní společenství by se tímto mocenským aktem ze strany Izraele neuspokojilo. Pořád považuje pásmo Gazy za obsazené. Zkušební doba tedy nepřinesla nic – jen jistotu, že vyklizením tamějších osad se situace ještě zhoršila. Co přinese zejména Západu, když bude Izrael neustále nabádat k sebevraždě? To jsou jen chytrácké rady spojené s tisíciletým podprahovým antisemitismem.

Jakákoli kritika je přísně zakázána

Nikoho nelze nutit, aby byl přesvědčen, že dohodnutá vyjádření médií a vlád jsou pravdivá. Už děti vědí, že osady jsou nelegální a brání míru, protože se to učí ve školách. Je ale nejvyšší čas tyto domněnky a obvinění proti Izraeli zpochybňovat a znovu prověřit, aby bylo jasné, že tyto oblasti nejsou obsazeny v rozporu s mezinárodním právem, ale spíše – jak to vyjadřuje Izrael – sporná. Jinak se antisemitismus ve své podobě kritické vůči Izraeli bude dále šířit také v církvích, aniž by byly známé okolnosti.

Carmen Shamsianpurová, nezávislá žurnalistka, historik, odborník na islám a antisemitismus, Němka pracující jako překladatelka perštiny a angličtiny.
Převzato ze švýcarského časopisu Ethos č. 2020/7.

Hodnocení článku:

 Článek mě nadchl. (1)
 Dal mi nový impuls.
 Dávám mu za pravdu.
 Nic zvláštního.
 Nesouhlasím s ním.
 Naštval mě.