Na jistotu, nebo na důvěru

Znám situace, kdy člověk vykročí do nějaké nové životní fáze, například na studia, do nového zaměstnání nebo udělá krok směrem k novému vztahu, a po chvíli váhá, jestli udělal dobře. Buď se s tím někomu svěří, nebo se s tím vypořadává sám.

Na sklonku života stál Jákob před rozhodnutím, zda odejít do Egypta. Na jedné straně ho tam ohromně přitahovalo to, že se setká se svým milovaným synem Josefem, kterého dlouho oplakával jako rozsápaného divokou zvěří. Ale teď se dověděl, že žije a je velmi slavný, navíc ho tam naléhavě zve. Na druhé straně měl v paměti uloženo, jak smutně tam pohořel jeho děd Abraham, věděl, že jeho otci Izákovi Bůh výslovně řekl, aby do Egypta nechodil. − Oba, Abraham i Izák šli do Egypta v době hladu, aby tam snáze přežili. A on Jákob se tam chystá také v době hladu, krutějšího, než za jeho předků. Může tam jít?

Jeho synové příběhy předků nepochybně znali a já si teď zkouším představit, jak napjatě čekají na otcovo rozhodnutí. – „Půjdu!“ rozhodl nakonec.

Na hranicích zaslíbené země se zastaví a přináší Bohu oběti. Co myslíte, že jimi chtěl vyjádřit?

Já vnímám Jákobovy oběti jako modlitbu: „Bože, celý život jsi mě vedl, někdy jsem šel klikatými cestami, ale vždy mi záleželo na tvém požehnání. Teď nevím, ale srdce mě táhne za Josefem. Vidíš, že jsem už vyšel a jsem na cestě. Do Egypta. Já vím, co pro tebe Egypt znamená, vím, co znamenal pro mé předky. Tak tu stojím, přináším oběti a čekám. Co mi na to řekneš?“

Té noci se mu ukazuje Bůh a přináší mu obrovskou úlevu: „Neboj se jít do Egypta, já půjdu s tebou, tam rozmnožím tvé potomstvo, tam se setkáš s Josefem.“

Příslušný biblický text v Genesis 46,1-5 zní takto: “Izrael se vydal na cestu se vším, co měl. Když přišel do Beer-šeby, obětoval Bohu svého otce Izáka oběti. I řekl Bůh Izraelovi v nočních viděních: „Jákobe! Jákobe!“ A on odvětil: „Tu jsem.“ Bůh pravil: „Já jsem Bůh, Bůh tvého otce. Neboj se sestoupit do Egypta; učiním tě tam velikým národem. Já sestoupím do Egypta s tebou a já tě také určitě vyvedu. Josef ti vlastní rukou zatlačí oči.“ Jákob se tedy zvedl z Beer-šeby a Izraelovi synové vysadili svého otce Jákoba i své dítky a ženy na povozy, které pro ně farao poslal.”

Známe taková ujištění? Čekáme je, když podnikáme kroky nějakým novým směrem? A naopak: Jak reagujeme, když nám je neschválí?

Stejně jako Jákob musíme často napřed vyjít, udělat první krok ve víře do nejistoty a teprve potom přichází Boží ujištění. Často to je tak, že dokud váháme a jen se rozmýšlíme a neuděláme nějaký krok, tak Bůh mlčí. Nerozhodné, kteří chtějí všechno dělat na jistotu, Bůh nechává spoléhat na jejich jistoty. Chce, abychom mu důvěřovali, i když nevidíme jeho bezprostřední reakci, a vyšli.

My bychom rádi žili „na jistotu“, ale Bůh často chce, abychom žili „na důvěru“ − na důvěru v Boha. V životě je mnoho věcí, ve kterých nemáme jistotu. Nevíme, jestli dostudujeme, při svatbě nemáme absolutní jistotu, jak bude naše manželství vypadat, když se vydáváme na cestu, nemáme jistotu, jestli dojedeme. A Bůh nás v této nejistotě často nechává. Chce, abychom šli „na důvěru“. Nevím, jak to dopadne, ale nezůstanu sedět: „Důvěřuji ti, Bože, že půjdeš se mnou, a pokud budu potřebovat ujištění, tak mi ho v pravou chvíli dáš. Budu žít vírou.“

Jednou jsme s kamarády hráli turnaj ve stolním tenise. Podařilo se mi dostat se dost vysoko, snad to bylo už finále. Hrál jsem s Jarkem, který hrál na jistotu. Tedy opatrně, pomalu, staticky, vždy stejně, jednotlivé výměny byly velmi dlouhé, hlavně aby neudělal chybu. Musím říct, že mě taková hra nebavila. Chtěl jsem si pořádně zahrát. Občas jsem zariskoval, zasmečoval, pokusil se Jarka vyvést z rytmu – nepodařilo se. Prostě jsem prohrál. Ale dodnes mě to nemrzí – protože jsem si zahrál. Nehrál jsem na jistotu, ale pro zážitek. A věřím, že Bůh nás také zve, abychom žili pro zážitek, pro život s ním. I za tu cenu, že všechno nebude úplně bezpečné, že možná někdy prohraju, ale bude to život s Bohem.

Když se dívám na Jákobův život, to nebyl život na jistotu. Proto, aby získal, doslova urval Boží požehnání, hodně riskoval. A často mu to nevyšlo. Když se však na jeho život podívám z odstupu, vidím, že si „zahrál“, že si života užil.

Jako mladý sedával smutně před stanem a v srdci mu doutnala touha po Božím požehnání: “Kdybych tak byl prvorozený!”

Jednou se naskytla příležitost. Hladový brácha přiběhl z lovu a hledal, co by kde snědl. Jákob mu nabídl čočku a koupil od něho prvorozenství.

Když se po letech naskytla příležitost skutečné otcovské požehnání získat, vlastně ukrást, chvíli váhal, ale matka ho přesvědčila. Jákob nešel na jistotu, riskl to, posadil se před otce Izáka a předstíral, že je Ezau.

Vyšlo to! Izák mu vynesl svoje nejcennější požehnání, které měl pro prvorozeného syna. Reakce jeho bratra Ezaua není překvapivá: „Já ho zabiju!“ Jákob se proto vydává na dalekou cestu do bezpečí. Do bezpečí? Z textu v Genesis 28 lze vycítit, že měl z cesty za strýcem Lábanem respekt.

Ale Bůh zasáhl! Ve chvíli, kdy překročil hranice země zaslíbené otci Abrahamovi, jej Bůh ve snu oslovil, osobně se mu představuje jako Bůh jeho otců a potvrzuje otcovo požehnání: Tuto zemi ti dám! Tvého potomstva bude jako prachu země, já jsem s tebou!

Teď měl Jákob jistotu. Vyrazil se strachem, neznal cestu, nevěděl, co ho čeká, a teď mu Bůh dal nejvyšší možné ujištění − mimochodem: větší než dávají pojišťovny.

Zdá se, že Jákobovi nějaký čas trvalo, než to dokázal plně akceptovat. Bůh mu dal obrovské sliby, a on na to reaguje: Dobře, Bože, možná. Já to s tebou zkusím. Text v závěru 28. kapitoly Genesis je zvláštní. Vyjádřil bych to asi takto: “Víš, Bože, zatím ještě počkám. Zatím tě ještě neberu za svého Boha. Počkám si, jestli mě budeš na cestě chránit, jestli budu mít co jíst, do čeho se oblékat, jestli ten svůj útěk před bráchou přežiju a v pořádku se vrátím, pak tě přijmu, pak tě prohlásím za svého Boha.”

Možná bychom řekli, že to z Jákobovy strany byla drzost. Ale Bůh má pro jeho nejistotu, obavy porozumění. Neříká nic, a v následujících letech − dlouhých dvaceti letech − mu plní jeho podmínky. Jako by se mu vtíral do jeho přízně, jako by se skutečně chtěl stát Jákobovým Bohem.

Pro Jákoba to byla jedna z několika životních zkušeností, kdy stojí na začátku nové životní fáze, váhá, rozhoduje se, možná bychom řekli modlí se a čeká, co na to Bůh. A on jeho rozhodnutí potvrzuje. Některé české překlady si přisazují, když následující kapitolu začínají slovy: “Jákob vykročil lehkým krokem…” To slovo “lehkým” v originále není, ale dovedu si představit, že po rozhovoru s Bohem se mu opravdu šlo zlehka, jako by ho něco nadnášelo − vždyť měl s sebou Boží ujištění, Boží požehnání!

Stejně tak to bylo v době, kdy po dvaceti letech služby u Lábana Jákob viděl, že se nějak mění podmínky, že Lában už není takový vstřícný jako dřív. Jákob přemýšlel, co dál. Tehdy se mu znovu ozval Bůh (Genesis 31) a říká mu: “Ano, vrať se domů, do země, kterou jsem slíbil tvým otcům − Já budu s tebou!”

Následující 32. kapitola popisuje, jak se Jákob těžce vypořádává se strachem ze svého bratra Ezaua. “Nezabije mě?” − Závěr této kapitoly popisuje − no, jak to říct normálně, prostě to byla rvačka. Jákob, otec třinácti dětí, se tam pere. Je tma, nemá jistotu, co to znamená, s kým se to pere, ale tuší, věří, že teď mu jde o životní požehnání! Co na tom, že prohrál, že přišel o zdraví, že od té doby nemohl dobře chodit! Sám to hodnotí slovy: “Viděl jsem Boha na vlastní oči!” Jákob získal Boží požehnání! Tedy další kus Božího požehnání!

To je příběh Jákoba. Jak to děláte vy? Rozhodujete se snadno? Jdete na jistotu nebo na důvěru? Nehnete se, dokud vám Bůh nedá jasnou odpověď?

Každý člověk se musí denně mnohokrát rozhodovat?

Nebojte se rozhodování: Svěřte Bohu situaci, kterou máte před sebou, a vyrazte pevným krokem s důvěrou v něho.

Jan Vopalecký, napsáno pro T. W. R. leden 2020