Němý manžel

Mnoho manželství ztroskotává na neschopnosti partnerů spolu hovořit a navzájem se poslouchat. Nedostatečná komunikace pak nutně vede k nedorozuměním a k pocitu, že mi ten druhý nerozumí.

„Můj manžel je doma němý jako ryba,„ stěžuje si Lída. V jejím hlase zní pohnutí. „Jakmile přijde z práce domů, chce mít klid. Na moje otázky, jak se celý den měl, odpovídá jednoslabičně. Sotvakdy začne vyprávět něco sám od sebe. Nevím, čím se ve skutečnosti zabývá, co si myslí a jak se cítí. Se svými kamarády, když jde o fotbal nebo politiku, dokáže nadšeně diskutovat celé hodiny. Nevím, co to s námi je. Nehádáme se, odděluje nás něco, co se nedá chytit do ruky, ale přesto spolu neumíme vůbec mluvit.“

Lída není jediná, kdo si takto stěžuje. Mnoho mužů má potíže s tím, aby se dovedli sdílet s vlastní ženou. Často si ani pořádně neuvědomují, kolik jejich žena touto lakotou na slova trpí. Zejména ženy, které jsou doma, protože mají ještě malé děti, si celý den nemají s kým popovídat. Mají tedy velkou potřebu si pravidelně a intenzivně s někým vyměňovat své myšlenky. Každý vztah žije z rozhovoru, z vážného sdělování a naslouchání. Když se ti dva baví jen o podružných záležitostech, o kterých by mohli mluvit s kýmkoli jiným, pak v jejich vztahu něco nehraje. V čem spočívají důvody, proč má mnoho manželských dvojic problémy navzájem komunikovat.

Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!

L.Crabb, A. Andrews, D. Hudson
Adamovo mlčení
Návrat, běžná cena 239 Kč
Naše sleva: 17 Kč
Vaše cena: 222 Kč

ks

Různé temperamenty

Rozdílnost temperamentu zde hraje ústřední roli. Zpravidla si vybíráme partnera, který je jiný. To pak podle situace pociťujeme někdy jako obohacení, ale může to být také rušivé. Introvertní poněkud zdrženlivý muž si obvykle váží své ženy překypující radostnými projevy, ale jestliže je unavený a má starosti, rozčiluje ho to. Chce mít svůj klid, svou poklidnou existenci. Odlišnost v myšlení, při posuzování různých věcí může vnímat jako doplnění, nebo to v něm na druhé straně může vyvolávat pocit, že mu žena nerozumí. Během let soužití člověk přesně pozná reakce svého partnera. Ví, kde jsou jeho slabá místa, kde reaguje přecitlivěle.

Při posuzování čehokoliv nebo kohokoliv vycházíme vždy sami od sebe. Jsou lidé, kteří musí napřed sami zpracovat, strávit to, co je trápí, a teprve pak o tom dokážou mluvit s druhými. Jiní to musí hned všechno vyklopit − a tím se problém napůl vyřeší. Jestliže takovému člověku pozorně naslouchám, pak je mi mlčení druhého nepochopitelné.

Dejme tomu, že žena cítí, jak muž má v hlavě nějakého brouka, který ho trápí. Vychází sama od sebe a je přesvědčená, že řešení je v tom, aby se jí svěřil. A tak do něho vrtá a pořád ho nutí, aby něco řekl. On však o v daném okamžiku mluvit nemůže a naléhání ženy mu jde na nervy. Muž, který je kvůli problému také pod tlakem, bude reagovat neuváženě. Divíte se, že si potom bude stěžovat, že ji muž nebere vážně.

Mluvit o pocitech

Pro nás ženy je většinou snadné vyjadřovat své pocity. Je to vlastně naší potřebou. V našich kulturních kruzích je normální a akceptuje se, když žena projevuje své city. Ale jak jsou na tom muži? Nejsou spíše vychováváni k tomu, aby byli zdrženliví a své city ne snad potlačovali, ale aspoň je veřejně nedávali najevo? Když potkáte plačící ženu, není to tak zvláštní, jako kdybyste se setkali s mužem, který pláče − to vyvolá nepochopení, stísněnost. Muž musí být vždy silný − to je dnešní představa o muži. Myslím si však, že člověka zatěžuje, když nemůže projevit smutek nebo radost, a že jej to ochuzuje. Pláč není vždy znamením slabosti. Ježíš také nad Jeruzalémem plakal. Projevil svou bolest nad budoucím osudem tohoto města. Pohnulo jím to až do hloubi duše.

Také Pavel psal Římanům: „Radujte se s radujícími a plačte s plačícími.„ Nedělá přitom rozdíl mezi muži a ženami. Smět dávat najevo radost a účast není výsadou jenom nás žen. Nemám na mysli sentimentální výlevy, které působí trapně, ale zdravou reakci na radost či bolest.

Mnoho lidí s sebou vláčí své obavy a starosti. Muž se například ostýchá ukázat svou slabost − ale přitom tolik potřebuje úctu a obdiv své ženy. Chce být pro ni hrdinou. Zde nemají místo obavy nebo pochybnosti o vlastní osobě. Možná není v zaměstnání tak úspěšný, možná je jen malé kolečko v celém soukolí. Tu není daleko k tomu, aby navenek podával svou pozici o něco lépe, než jaká ve skutečnosti je. Jestliže má v práci najednou starosti, protože nestačí na nový stroj nebo protože udělal nějakou větší chybu a jde mu o zaměstnání, nemůže se o své starosti podělit. Pocit jeho vlastní hodnoty má trhliny. Je pro něho neúnosné, aby před svou ženou připustil, že ve svém povolání není profesionál. Dejme přesto svému muži najevo, kolik si ho vážíme a jak ho milujeme, bez jakékoli závislosti na tom, co dokáže. O kolik větší lásky je pak hoden muž, který dovede své slabosti a svou omezenost otevřeně přiznat. K tomu můžeme přispět my ženy. Copak sdílená radost není dvojnásobná radost a sdílený žal poloviční žal? Kolika nemocem by se dalo předejít, kdyby se o starostech mluvilo otevřeněji!

Správný okamžik

Častokrát nám ženám chybí schopnost vystihnout, kdy můžeme svého muže za takové situace oslovit, aby se nám svěřil. To vidím i ve svém manželství. Můj muž je často na cestách. Po dlouhé cestě autem přijede unavený domů a nemá náladu moc povídat. Tam na něho čeká odpočatá, vědění chtivá manželka, která se těší na podrobné povídání. Zájem o úspěch − ale v tomto okamžiku není vhodné se ptát. Místo abych mu udělala dobrou večeři a dopřála mu pohodlí, aby si mohl odpočinout, ho znervózňuji svými otázkami. Musím si vždy znovu uvědomit, že je třeba trpělivě čekat, aby náš rozhovor mohl být příjemný a užitečný pro obě strany.

Manžel přijde večer z práce domů. Byl to náročný den, hořel jeden termín za druhým. Děti vítají tatínka s velkou radostí a křikem. Maminka je ráda, když se jim tatínek aspoň chvíli věnuje − ona si může na vteřinku vydechnout. Když jsou děti konečně v posteli, netěší se na nic jiného, než jak bude svému muži povídat, co děti celý den dělaly, kdo telefonoval, že si upravila ty nové šaty a že tchyně přijede na návštěvu. Potřebuje vzrušený rozhovor, protože se celý den věnovala hlavně dětem. Její muž však měl mnoho kontaktů, vedl náročné rozhovory, vyjednával a telefonoval. Tolik touží po klidu, odpočinku, chce si přečíst aspoň noviny.

Jako nezúčastněný pozorovatel mám pro obě strany pochopení. Jejich přání jsou oprávněná. Jakmile se však jedná o nás, chybí nám často postřeh pro to, co potřebuje ten druhý. Žena vidí, že muž o ni ani o děti nemá zájem, muž zase nechápe, proč mu žena nemůže dát chvíli pokoj. Vzniká oboustranná rozmrzelost, a tím se pokazí i příležitost, aby si po chvíli mohli spolu užít hezký večer a povídat si. Žena pak naprosto nemá pochopení, že manžel skoupý na slova najednou začne být něžný. To pro většinu mužů není problém. Vůbec nechápou, proč na to jejich žena nemůže přistoupit, proč reaguje odmítavě nebo se dokonce rozbrečí. Ona cítí, že není milovaná jako osoba s tělem a duší. To je tragédie mnoha manželství. Muž, který s ženou nemluví o tom, čím se zabývá, který neprojevuje zájem o její osobu, nenaslouchá jí, se brzy ocitne na pokraji rozbitého vztahu. Žena miluje muže jako celek a jde jí především o sjednocení duší. Teprve pak se dovede svému muž zcela a bezvýhradně darovat. Tvrdím, že neexistují citově chladné ženy, ale je mnoho mužů, kteří toto nechápou.

Společné zájmy

Co všechno se dá dnes učit! Existuje taková nabídka všelijakých kurzů! Kde se však muži a ženy připravují na manželství? Příklad v rodině rodičů nebývá vždy pozitivní, ale přesto jej nevědomky přebíráme jako vzor. Kde s ti dva naučí, jak spolu mají muž a žena jednat? Kdo jim řekne, jak mají spolu komunikovat? Mnoho mužů se nikdy neučilo, jak naslouchat vlastní ženě. Jejich přání je nudí. Proč se teda brali? − ptají se druzí. Neplyne mnoho problémů z toho, že ústřední roli hrál sex a společné zájmy měly podružný význam? Jakmile se objeví první láska, všichni ostatní lidé mizí. Ona neví nic o jeho práci, jeho koníčky jsou jí cizí a on nemá vůbec potřebu jí rozumět.

Než si žena začne stěžovat na to, že „její muž je němý“, měla by se napřed začít zajímat o něho a o jeho práci. Často se druhému skutečně otevřeme teprve až tehdy, když cítíme, že jeho zájem je opravdový. Jestliže kladu otázky, které mě v podstatě ani nezajímají, na něž vlastně ani nečekám odpověď, pak se nemohu divit, že můj partner postupně oněmí. Muži se musí učit svěřovat se a my ženy věnovat plnou pozornost tomu, co muž říkají.

Yvonne Schwengelerová

Hodnocení článku:

 Článek mě nadchl.
 Dal mi nový impuls.(2)
 Dávám mu za pravdu.(7)
 Nic zvláštního.(2)
 Nesouhlasím s ním.
 Naštval mě.