Proč to Bůh dovolí?

Mirek za sebou práskne dveřmi, tašku hodí do kouta a shání maminku. „Tady jsem, v kuchyni,“ odpovídá maminka a nese na stůl brambory k obědu.

Mirek vpadne do kuchyně a rozrušeně začne vykládat: „Eda spadl ze stromu! Hráli si včera s Tondou, Eda vylezl na strom, zlomila se pod ním větev a on spadl. Tonda říkal, že tam ležel jako mrtvý. Naštěstí měl u sebe mobil, a tak hned zavolal záchranku...“

„Cože? To je hrůza,“ říká maminka se soucitem. „Víš co, pojďme se za Edu pomodlit.“ Mirek po modlitbě zabručí:
„Někdy se mi ani nechce věřit, že Bůh existuje. Proč Edu nechránil? Proč musel spadnout ze stromu? Copak by ho Bůh nedokázal ochránit? Když existuje, tak přece může udělat, aby se něco tak hrozného nestalo...“

Maminka se ztěžka nadechne: „Já ti, Mirku, rozumím. Lidi se pořád ptají, proč Bůh dopouští utrpení. Proč jsou nemoci, války, proč se dějou taková neštěstí. Úplně přesně ti to vysvětlit neumím. Ale vím, že mnohé jsme si zavinili my lidé sami. Kdybychom se například drželi přikázání, tak by nebyly války.“ Mirek zapochyboval: „Kdoví, jestli Bůh vůbec naši modlitbu slyšel? Pomůže Edovi, aby byl zase zdravý?“

Později odpoledne navštíví Mirek s maminkou paní Richterovou. Paní Richterová je na vozíku a maminka jí občas nosí nákup.

Mirek si u paní Richterové prohlíží fotografie na stěně...na některých je děvče na lyžích, dokonce na stupních vítězů. „Ta holka na lyžích jsem já,“ říká najednou paní Richterová. „Když jsem byla malá, hodně jsem sportovala. Ale pak jsem měla úraz a od té doby už nechodím.“

„A Bůh vás neuzdravil?“ ptá se Mirek. Paní Richterová zavrtí hlavou. „Napřed jsem na Pána Boha zuřila, pořád jsem na něho naléhala, aby mě uzdravil. Ale on mě neuzdravil. Musela jsem se naučit, že Bůh nesplní všechna moje přání.“

Potom paní Richterová vytahuje velkou krabici plnou dopisů. „Tolik dopisů?!“ diví se Mirek.

Paní Richterová se usmívá: „To je můj životní úkol. Píše mi hodně lidí, kteří jsou nemocní. Já se jim snažím dodat odvahu a modlím se za ně. Oni mi věří a vědí, že jsem schopna jim porozumět, protože jsem také postižená. Kdybych byla zdravá, asi bych jim nemohla tak účinně pomáhat.

Víš, Mirku, každé utrpení má svůj smysl, jen my ho hned nechápeme. Ale Bůh nedělá chyby. Někdy Bohu porozumíme až mnohem později...Budu se za Edu modlit. Ať se děje cokoli, Pán Ježíš je u něho. Věř mu, Mirku.“

Celý článek vyšel v časopise Ethos 2009/1

Hodnocení článku:

 Článek mě nadchl. (1)
 Dal mi nový impuls.(1)
 Dávám mu za pravdu.(1)
 Nic zvláštního.(1)
 Nesouhlasím s ním.
 Naštval mě.(1)