Neukradená čokoláda

Když Pavel přišel ze školy domů, našel v kuchyni na stole lístek od maminky: „Pavle, zajdi prosím nakoupit...“ Než pročetl, co všechno má koupit, dostal jeho obličej otrávený výraz. Naštvalo ho, že na seznamu není žádná sladkost pro něho.

O něco později bylo Pavla vidět, jak projíždí s vozíkem velkou samoobsluhu. Měl špatnou náladu, vůbec mu nevadilo, že vozíkem vráží do lidí. U regálu s čokoládami zůstal dlouho stát.

Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!

J. Watsonová
Corrie ten Boom: Hodinářova dcera
Didasko, běžná cena 220 Kč
Naše sleva: 7 Kč
Vaše cena: 213 Kč

ks

„Aspoň jednu malou čokoládu mi mohla dovolit,“ bručel a myslel si, „když už jdu nakupovat, tak bych z toho měl něco mít!“

„Lakomec!“ zabrblal a šel dál. „No, lakomí táta s mámou nejsou,“ uvědomil si hned, „ale někdy mají zvláštní nápady. Přece to nebudu dělat jen tak, za nic. Dospělí se mají, ti si mohou koupit, co chtějí.“

A Pavel stojí znovu před regálem s čokoládami. To je nabídka! Jen se mu sbíhaly sliny.

Když tu tak stál, jako by cítil tichý hlas: „To je přece jednoduché, jednu čokoládu vezmeš a snadno ji strčíš do kapsy.“ Byl zmaten. To přece mluvil on sám! Nevěděl, co si o tom má myslet. Že by mu jeho vlastní hlas napovídal, aby ukradl čokoládu?

„No, dělej, Pavle, nebo tu zůstaneš do rána.“ Hlas se ozýval stále znovu a pak se to stalo. Už o tom ďábelském hlasu nepřemýšlel, natáhl ruku a jedna, dvě čokolády zmizely v kapse jeho kalhot.

„Vidíš,“ šeptal hlas, „přece to nebylo tak těžké.“ Pavel se nadechl a šel dále.

Na lístku měl napsané i máslo. „Kde jen to máslo může být?“ Stokrát ho už kupoval a teď ho nemohl najít. Jak to, že je tak rozrušený? Zaposlouchal se, jestli mu hlas zase něco neřekne, ale bylo ticho. Jako by zmizel.

Celý zmatený hledal dále. Konečně v regálu máslo uviděl. Položil ho do vozíku a šel k pokladně. Proč šel tak pomalu? Vždyť vlastně spěchal.

„Pokladna,“ povzdechl si. „Co když bude prodavačka chtít, abych ukázal kapsy a vyložil všechno na pult?“ Pavlovi se sevřel žaludek. Srdce mu bušilo tak hlasitě, že ho museli všichni slyšet. Nejistě se rozhlédl kolem. Ke které pokladně se má postavit?

Než se rozhodl, někdo mu zezadu položil ruku na rameno. Pavel hrůzou málem vykřikl. Strachy celý bez sebe se otočil.

Před ním stál větší chlapec, který se na něho trochu usmál. Pavel ho znal, byl to spolužák z vyšší třídy, pamatoval si, že se jmenuje Petr.

„Myslíš, že děláš dobře?“ podíval se Petr Pavlovi zpříma do očí. Ten mlčel. Slova bys z něho nedostal. Jen tu tiše stál a cítil se hrozně.

„Pojď se mnou,“ poručil Petr. Pavel by nejraději zmizel. Ale kam? On, desetiletý kluk, neměl šanci utéct před dlouhonohým Petrem. Bylo mu do breku. K tomu si ještě vzpomněl na rodiče. Co budou asi říkat, až se doví, že jejich syn je zloděj?

Petr však netáhl Pavla k pokladně, ani k prodavačce, která měla dozor. Vedl malého zlodějíčka k regálu s čokoládami. Tam poručil: „Dej to zpátky!“ Pavel se ustrašeně rozhlédl kolem. A pak jedna, dvě vrátil čokolády rychleji, než je bral.

„A pro příště toho nechej, jasné?!“ Pavel stydlivě přikývl. Zůstal stát jako přikovaný. Jen velmi, velmi pomalu mu začalo docházet, že už není zloděj. Obchodní detektiv ho nenahlásí policii a rodiče se nikdy nedoví, že jejich syn doopravdy kradl. Konečně se Pavlovi zase ulevilo. Vzpřímeně kráčel k pokladně, postavil se klidně do řady a cítil se, jako by ho někdo štědře obdaroval. To byl pocit! a jak se tak hezky cítil a protože měl radost, že to všechno dobře dopadlo, šeptal tiše: „Pane Bože, děkuji ti, že jsi mi pomohl.“ A protože se mu modlitba zdála příliš krátká, dodal: „A slibuji ti, že to už nikdy neudělám.“

Najednou se ale zase připlížil strach. Samou radostí, že zůstal nepřistižen, zapomněl na Petra. Co když to všechno prozradí? Pavel zneklidněl a příjemný pocit byl ten tam. Ale snad to Petr neřekl, přemítal Pavel. Bezradně vyšel ze samoobsluhy a skoro zakopl o Petra.

„Čekám tu na tebe,“ řekl Petr a sáhl do kapsy, „na, vezmi si!“

„To nemůžu!“ Pavel zčervenal až po uši.

Petr mu podával čokoládu. „Můžeš být klidný, je zaplacená.“

„Nepráskneš to na mě?“ neodvažoval se pohlédnout na Petra.

„Prosím tebe!“

„Opravdu ne?“ Pavel cítil, jak mu zase hrůza leze do kostí.

„Víš,“ začal Petr, „když jsem byl tak velký jako ty, taky jsem kradl.“

„Cože? Ty?“ Pavel nechápal.

„Ano, já. A pak mě chytli. Ta ostuda! a když jsem přišel domů, vrhla se na mě celá rodina. Když jsem tě tam viděl, bylo mi tě líto. Neboj se, neřeknu to. A teď si klidně vem.“ A vtiskl Pavlovi čokoládu do ruky.

Když se rozešli, Petr se ještě jednou otočil: „Až zas budeš chtít udělat takovou hloupost, tak se mě zeptej, jasné?“

Pavel jen přikývl. Domů šel velmi zamyšleně. Čokoládu měl v kapse, ale jaksi na ni neměl chuť...

Hodnocení článku:

 Článek mě nadchl. (3)
 Dal mi nový impuls.(1)
 Dávám mu za pravdu.(1)
 Nic zvláštního.
 Nesouhlasím s ním.
 Naštval mě.