Řekni ano svému věku

Každý se chce dožít vysokého věku, ale nikdo nechce být starý. Téma umění stárnout je na knižním trhu dlouhodobě aktuální a dotýká se i prominentních lidí. Zdá se, jako by k tomu bylo potřeba nějakého zvláštního vzdělání. Ptáte se, jak by vypadal název mé knihy? Možná „Stárnout? − jedině s Bohem!“, protože ho potřebuji stále víc.

Mezi přáním a skutečností

Často máme představu, že stárnutí zvládneme i bez vrásek a úbytku sil, bez omezení a bez bolesti. Rádi bychom rostli, byli zralejší a chytřejší, ale pokud možno bez námahy, bez nasazení, nebo dokonce dřiny! Deviza dnešní doby je okamžitě být v cíli, a ta se nevyhýbá ani stáří. Nikdo nechce chodit namáhavě o holi, každý by nejraději přeskakoval kameny, byl fit, pružný až do poslední hodiny. Ale cesta k tomu, abychom nashromáždili všechny životní zkušenosti a pozvolna je proměnili v moudrost stáří, vede přes úzkosti, bolesti, smutek a ztráty.

I když každý ví, jak to chodí, naše podvědomí utváří také reklama, svět filmu a románů. Výjimky posilují naši iluzi, že osmdesátiletá žena se při cvičení jógy sehne tak, jak to mnozí ve třiceti nedokážou. Svůj stav srovnáváme a posuzujeme podle vnějších projevů a hodnot sekulárního světa plného lží a překrucování. Zděšeně se díváme do zrcadla, jako bychom vůbec nepočítali s tím, že nám jednou brada, tváře i oční víčka klesnou, a my s tím nic nenaděláme. Skutečně si myslíme, že na nás neplatí zákony gravitace? Kdo poznal, že stárneme postupně, ten si ze zrcadla udělá místo, kde bude děkovat, dokud náš obličej ještě vyzařuje spokojenost, protože změny přicházejí postupně. Proto je ve stáří nepostradatelný humor, který bychom si měli pěstovat včas.

Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!

D. K. Maltese
Méně strachu, více modliteb
ver.sk, běžná cena 299 Kč
Naše sleva: 6 Kč
Vaše cena: 293 Kč

Bohatý v Bohu

Chceme-li, aby se dařilo rostlinám, zaléváme je, dopřáváme jim světlo, teplo a hnojivo. Stejně tak ke stáří, které má přinášet užitek, je třeba velké rozvážnosti v tom, co přijímáme, čteme, vidíme, slyšíme, čím se denně živíme, s kým trávíme čas a čemu se raději vyhneme. Podle zákona příčiny a účinku platí, že všechno, co se děje v těle, v duši a na duchu, vytváří echo a zanechává stopy. Slova Bible, modlitba, vztah s Bohem i lidmi jsou nepostradatelnými nástroji pro každý dobře prožitý rok.

V mládí často neuváženě vytěžíme poklad svého zdraví. Mnoho lidí, když se musí loučit se zdravým a dynamickým životem, se probudí a nastává období naříkání. Historie se však nemusí opakovat, není nutné, aby se staré kamarádky pořád bavily jen o nemocech a tom, co už nemůžou, protože pořád pozorují především samy sebe a jinak nemají o čem mluvit. Je to škoda, vždyť je toho kolem nás tolik zajímavého a nejcennějším tématem je náš život s Bohem. S Bohem, který slibuje, že nás ponese až do šedin, který s námi věrně jde všemi životními údobími, který nám k životu dává prostor i čas. I když občas promarníme příležitost budovat se svým Stvořitelem živý a stabilní vztah, ani ve stáří (ani v nouzi) není pozdě. Bůh dává své dary rád a štědře: milost, lásku, milosrdenství, odpuštění, smíření, povzbuzení, budování.

Moje maminka objevila až dost pozdě, co je to živá osobní víra, ta však byla nesmírně cenná v letech demence. Byla vděčná za povzbudivý citát z Bible, který jí někdo napsal, a velmi léčivá byla každá společná modlitba. Zvládala obavy, nervozitu, duševní zmatenost a různá napětí a bylo zřejmé, že se její vykolejený svět díky Božím pravdám zase narovnává.

Hranice a loučení

Mám hodně kamarádek, některé jsou mladší, jiné starší než já. Dvě mladší jsou vážně nemocné, jsme z toho smutní a vede nás to k tomu, abychom se sami viděli ve správném světle. Moje poruchy spánku jsou ve srovnání s rakovinou a těžkým onemocněním imunního systému vlastně ničím. Den po noci, kdy jsem nemohla spát, není nikdy lehký a je třeba si ho rozumně rozdělit. Také si dovolím odříct to, na co už nemám síly. Dříve jsem byla naprogramovaná tak, že jsem se vůbec nešetřila a všechno chtěla zvládnout. Dělá mi dobře, že se můžu měnit a s důvěrou předávat každou maličkost Bohu.

Stárnutí je postupná každodenní proměna, kdy se učím věci pouštět. Je to hledání nového nastavení, vyvažování hranic, přičemž mi síly ubývají. Někdo ve stáří nevydrží v posteli, jiný – jako já – potřebuje víc spát.

Dlouhé roky jsem měla kamarádku, se kterou jsem jezdila na dovolenou, a obě jsme milovaly nordic walking. Měly jsme stejné tempo, stejnou zálibu pohybovat se na čerstvém vzduchu. Už delší dobu může kvůli onemocněním kyčlů dělat jen kratší trasy. Pro mě to znamenalo rozloučit se s přátelstvím, které pro mě hodně znamenalo a bylo samozřejmostí. Musela jsem se naučit sebekázni, a nechtěla jsem, aby ze mě byl náročný trenér.

V posledních letech jsem také už nejednou stála u hrobu někoho z přátel, koho jsem doprovázela v neúprosném utrpení. ALS a nádor v hlavě – v obou případech to nakonec vedlo k naprostému rozpadu. Přesto to byly pro mě velmi poučné zkušenosti. Je paradoxní, že pomíjivost tím ztratila na své hrůze. Smutkem, který na mě zpočátku ulpíval, jsem procházela velmi těžce, ale nakonec jsem prožívala osvobozující jistotu, že i ve stáří existuje z údolí východisko. I po době těžké bolesti srdce přichází jaro. Napřed je bledé, pak život získává barvy a stává se novou pokojnou radostí.

Avšak s bezstarostností, jakou jsem mívala dřív, jako bych se už opravdu rozloučila. To slýchám z mnoha stran. Že by to bylo proto, že už toho víme příliš mnoho? Možná se to někdy daří, když jsme v kontaktu s malými dětmi, když objevujeme Boží dary během všedního dne, oslavujeme, smějeme se a pohráváme si s časem.

Pokračování zde

Hodnocení článku:

 Článek mě nadchl.
 Dal mi nový impuls.(1)
 Dávám mu za pravdu.(1)
 Nic zvláštního.
 Nesouhlasím s ním.
 Naštval mě.