A... jak dobře ho znáte?

Vedoucí obchodního oddělení ve firmě říká svému asistentovi: „Pojď si povzpomínat, co všechno o sobě řekli ti tři zákazníci, kteří tu včera byli poprvé. Co o nich teda víme?“

„No, ten jeden se zmínil, že za čtrnáct dní nebude u sebe v kanceláři, protože jde na operaci s očima. Ten druhý říkal, že všichni jeho tři kluci rádi běhají a že se snad chystají dokonce na maraton. A u toho třetího si nevzpomínám na nic, s tím jsme řešili jenom obchodní věci, ne?“

Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!

L.Crabb, A. Andrews, D. Hudson
Adamovo mlčení
Návrat, běžná cena 239 Kč
Naše sleva: 17 Kč
Vaše cena: 222 Kč

ks

„Ten se zmínil, že v úterý chodí do tanečních.“
„Vlastně, máš pravdu − chtěli jsme mu volat v úterý večer, až se vrátíme z jednání v Praze.“

„Tak to všechno zapiš, může se nám to hodit.“

„A proč? K čemu nám takové hlouposti budou?“

„To nikdy nevíš, ten první má třeba dobrého doktora na oči − lepší než ten náš tady, slyšel jsem, že je to břídil.“

„Hm, to máš možná pravdu. A proč psát, že kdosi rád běhá?“

„Už jenom to, že má tři kluky, se nám může hodit, Franta od nás z finančního shání kluky do fotbalu, mohlo by se mu to hodit. A až od něho budeme něco potřebovat, tak můžeme začít kamarádsky od toho, jak se daří jeho klukům...“

Taky si takhle sepisujete, co se od koho kdy dozvíte? Možná se divíte, proč by si to kdo psal a připadá vám to jako špehování za komunismu. Přirozené přece je, že si s lidmi normálně povídáme, posloucháme, čím žijí oni, a když máme sami něco zajímavého, tak jim to přece spontánně povíme. Ale abych si vedl notýsek nebo dokonce to psal někam do databáze, to mi připadá trapné...

Vám možná ano, ale divili byste se, kolik firem a lidí si dělá podrobné poznámky o každém rozhovoru, setkání, postřehu o druhých lidech. „Člověk nikdy neví, kdy a k čemu se to bude jednou hodit.“

V takové společnosti žijeme. To abych se bál s někým zastavit na ulici, jít nakoupit do obchodu, či dokonce vzít telefon, když volá neznámé číslo − hned to budou nahrávat!

Je paradoxem, že existuje úřad, který nás má chránit, aby si o nás nikdo neshromažďoval osobní údaje. Realita je jiná. Všechno je podle zákona, ale přesto o nás kdekdo kdeco ví − a my si ani neuvědomujeme, co všechno kdo sleduje a eviduje.

Jak se v tom naučit žít?

Asi nezabráníme lidem, aby si nás pamatovali. A nezáleží na tom, jestli si o nás dělají poznámky. Jde o motivy. Proč si dělat o druhých poznámky, když je to přátelský člověk a chci s ním třeba navázat bližší vztah − prostě si něco pamatuji − a možná také něco zapomenu. Nejhorší je to vědomí, že si o mně dělá poznámky, že?

Ty poznámky o lidech dovedu pochopit u lidí, jejichž profesí je stále se setkávat s novými lidmi a řešit složité věci. Prodejci nemovitostí, advokáti, vlastně i lékaři si o lidech musí dělat poznámky. Ale je nám milejší, když si nás pamatují i bez poznámek, že?

Vážím si toho, že jsou kolem mě lidé, kteří mě znají, kteří si mě pamatují a mají mě rádi − i bez poznámek. Patří sem rodina, přátelé, spolužáci ze školy a jsem za takové vztahy vděčný. A rád takové vztahy rozšiřuji. Jsou to lidé, ke kterým mám důvěru, že to, co o mně ví, co jim třeba i důvěrně svěřím, nezneužijí.

A pak je někdo, kdo o nás ví všechno a my s tím stejně nic nenaděláme. Bůh. Na ulici můžeme potkávat lidi, kteří nás znají nebo neznají a my se můžeme tvářit jako dobří lidé. Ale Bůh nás zná lépe než my sami sebe, zná naše silné i slabé stránky, ví i o našich tajných hříších, vidí, co děláme i co si myslíme − a my stejně máme kolikrát odvahu dál dělat, co není správné − i když víme, že nás Bůh vidí. Není nám trapně?

Před lidmi se schováváme, vadí nám, když se o nás někdo něco dozví, ale před Bohem, který ví víc než kdokoli z lidí, máme odvahu dělat i to, za co bychom se před lidmi styděli.

Na druhé straně o nás Bůh stojí, chce nám být nejlepším přítelem, který nás má rád, i když nás zná. A nemusí si dělat poznámky.

Je osvobozující, když vím, že Bůh o mně všechno ví. Nevadí mi to, protože vím, že mi pro Kristovu smrt všechno odpustil − protože mu důvěřuji a snažím se mu důvěřivě říkat i to, o čem vím, že se mu asi nelíbí. Říkám mu to proto, aby mi to odpustil.

Není mi příjemné, když si o mně druzí dělají poznámky, ale nad tím stojí vědomí, že Bůh o mě ví všechno a má mě opravdu rád. Tohoto vztahu si nesmírně vážím.

Jan Vopalecký, červen 2017

Hodnocení článku:

 Článek mě nadchl.
 Dal mi nový impuls.(1)
 Dávám mu za pravdu.
 Nic zvláštního.
 Nesouhlasím s ním.
 Naštval mě.