Čím jsou dnešní děti jiné

V době rozvodů, individualismu a nezávaznosti je střídání partnerů běžným jevem. Řada dětí má několik maminek a tatínků. Změnilo se také rozdělení rolí ve stávajících rodinách. Je stále méně jasné, kdo za co nese odpovědnost. Rovněž vztahy mezi dětmi a rodiči jsou vystaveny velkým změnám. Rodiče nevědí, jak mají děti vychovávat.

Děti nevědí, jak se mají chovat vůči rodičům. Mají mnoho volného prostoru, jsou stále samostatnější, je o ně «zájem» na všech frontách.
Dnešní děti se musí rozhodovat denně stokrát častěji než dřívější generace dětí. «V čem chceš jít dnes do školy?» «Co chceš na oběd, na večeři?» «Na co se budeš dívat v televizi?» «Za kterými kamarády dnes půjdu?» Dnešní společnost děti přetěžuje možností stále si vybírat z mnoha alternativ. Důsledky přetěžování dětí jsou už také zřejmé. Přibývá konfliktů s rodiči. Nezatížené dětství je něco, co jen stěží přežívá z minulosti. Tajemství neexistují. Čas na snění je minulostí. Děti ztratily úžas. Máme děti, které dostávají odpovědi na otázky, které samy nikdy nepoložily. Zkrátka − už nemáme děti.

Čtyřicet procent všech dětí si vůbec nehraje venku. Děti zůstávají na pustých ostrovech (doma) a my můžeme konstatovat jen ztrátu produktivity a tvořivosti. Nedostatkem pohybu dochází k tomu, že dítě postrádá prožívání vlastního těla, radost z pohybu.

A tak tu máme přeinformované dítě, ví toho mnoho, ale málo věcem rozumí. Jeho vědění se skládá z úlomků. Širší souvislosti nevnímá. Roztěkané dítě, které přepíná z jednoho kanálu na druhý, je projevem nové mediální posedlosti. Učitelé si stále více stěžují na únavu dětí, na jejich notorický neklid, neschopnost se soustředit. Kdo už v osmi letech celé hodiny sedí u počítače, zkouší videohry a sestřeluje kosmické lodi, ten bude samozřejmě mít potíže se soustředěním.

Kdo za to může?

Děti nejsou viníci, ale oběti. Trpí za pedagogické experimenty sedmdesátých a osmdesátých let. O antiautoritativní pedagogice se dnes ví, že je to něco, co ztroskotalo. Nikdo však za to nebere odpovědnost. Falešné výchovné ideály minulosti vědecký svět nekorigoval. Dnes se mluví dokonce o nutnosti autority ve výchově. Ale co osudné chyby minulých let? Generaci dnešních rodičů nikdo nepomůže. Jako by nikdo nevěděl, jak má vypadat správná výchova. Desítky pedagogických modelů si navzájem konkurují; vnímáme zde jen naprostou bezradnost.

Co se dá dělat?

Krize dnešní rodiny není nová, rodinné konflikty existovaly vždycky. Od Adama a Evy, od prvního hříchu je rodina v krizi, vzpomeňme si jen na bratrovraždu Kaina, na spory mezi Abrahamem a Lotem, Jákobem a Ezauem, Josefem a jeho bratry. Pojem «rozvráceného domova» je v Bibli známý tisíciletí (Př 11,29). Ale je také dost pozitivních příkladů zdravých rodin. Jozue říká za svou rodinu: «Já a můj dům budeme sloužit Hospodinu» (Jz 24,15). Řada rodokmenů dokazuje, jak vážně se bral rodinný původ. Také Ježíš vyrůstal v rodině! Typický ideál vyjadřuje kniha Přísloví: «Korunou starců jsou vnuci, ozdobou synů otcové» (Př 17,6).

Pro Boha byla rodina natolik důležitá, že vydal řadu zákonů, jimiž se rodinné soužití mělo řídit. Nejznámější je přikázání v 2. Mojžíšově 20,12: «Cti svého otce i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.» Už ve Starém zákoně platila mezigenerační dohoda: rodiče se starají o děti a děti se později starají o rodiče. Také zákon týkající se sexuality v rodině (incest, 3M 18,6 a dále) měl určovat soužití v nejužších vztazích.

Role otce

Nesmíme však zapomínat na roli otce. Podle statistik investují otcové do svých dětí denně průměrně jedenáct minut − to svědčí o ubohosti naší společnosti! Společnost bez otců byla typická nejen pro šedesátá léta. Dítě zná svého otce jen doma, neví, jak to vypadá u něho na pracovišti. Tím se pohled na otce stává jednostranným. Trvalou záměnou rolí otce a matky navíc vzniká u dítěte nejistota: Kdo má co na starosti? Kdo má poslední slovo, kdo má nejvyšší odpovědnost?

Už dávno se ví, že děti, které vyrůstaly bez otce, nepodávají takový výkon, jsou ustrašenější a psychicky labilnější. Mají větší sklony k porušování pravidel a jejich morální chování není tak zřejmé jako u dětí s oběma rodiči. Otec ztělesňuje důležitou morální instanci, která má pro rozvoj dítěte velký význam. Výzkumy ukazují, že otec je příkladem i pro to, jakou představu si dítě utvoří o své roli coby muže nebo ženy. Chlapci se při kontaktu s otcem rychleji ztotožňují se svou mužskou rolí a naopak u děvčat se kontaktem s otcem rozvíjí pocit jejich vlastní hodnoty coby ženy.

Konflikty v rodinách

Bůh ví i o konfliktech v rodinách. Bible nemaluje jen ideální představu v růžových barvách, ale dává také konkrétní pokyny pro konfliktní situace. Rozbité vztahy je možné léčit skrze Krista! Léčení generačního problému je tématem posledního verše Starého zákona: «On nakloní srdce otců k synům a srdce synů k otcům» (Ma 3,24). Pán Ježíš Kristus šel na kříž i kvůli našim konfliktům v rámci rodiny. Bůh umí zahojit rány mezi rodiči a dětmi.

Děti potřebují vzory

Potřebují milující autoritu, vedení, bezpečí, uznání, vymezené hranice svobody. K tomu jsou nutná stabilní manželství a rodiny, jasné hodnoty a normy. Potřebují mít možnost popovídat si s někým, kdo jim rozumí.

Hodnocení článku:

 Článek mě nadchl. (1)
 Dal mi nový impuls.
 Dávám mu za pravdu.(2)
 Nic zvláštního.
 Nesouhlasím s ním.
 Naštval mě.