Rodiče a past rozmazlování...

V době Adventu a Vánoc rádi „rozmazlujeme“ své děti, vnoučata různými dárky. Rozmazlování se ale projevuje také tím, když dětem ve všedním životě odstraňujeme každou překážku, když je chováme ve vatičce, aby neměly žádný konflikt.

Kniha „Past rozmazlování“ je bestsellerem z pera odborníka pedagoga Dr. Alberta Wunscha. Švýcarská nadace pro rodinu (SSF) ho požádala o rozhovor.

SSF. Pane doktore, ve svém bestselleru „Past rozmazlování“ popisujete negativní důsledky rozmazlování a testem v závěru knihy vybízíte rodiče, aby kriticky podívali na svůj výchovný styl. Od kterého okamžiku je rozmazlování problematické?

Albert Wunsch: Výsledky mé práce v souvislosti s rozmazlováním dokládají, že takové jednání je vždycky negativní. Historicky mělo slovo rozmazlovat v němčině původní význam „rozmazlovat špatným způsobem“, konkrétně dávat podnět ke špatným návykům. Ve vztahu k dětem to znamená špatně vychovávat nebo přehnaně se mu o všechno starat. Když s někým začneme mluvit o rozmazlených dětech, má to podle mých zkušeností vždy negativní kontext. Pastí se rozmazlování stává proto, že se často skrývá za láskyplnou péči.

Podle čeho poznám, jestli své dítě rozmazluji?

Jestliže toho dítě nemůže mnoho udělat samo a přitom má samé požadavky, je to jasné znamení, že je něco špatně. Stejně tak když později případně láskyplnou péči samo vyžaduje – například když je nemocné, nebo třeba před maturitou.

Má tedy náklonnost a péče správnou míru?

To se řídí podle něčeho jiného: Když tříleté dítě potřebuje kapesník, stačí, když mu ho maminka podá, vysmrkat se může už samo. Naopak rodiče, kteří rozmazlují, staví do středu domnělé potřeby dítěte. Když se však podíváme podrobnějí, ukáže se, že jim jde o vlastní blaho: bojí se konfliktu, chtějí mít klid, být oblíbení, nechtějí se stavět proti svéhlavosti dítěte. Právě v rodinách, kde došlo mezi rodiči k rozvodu nebo rozchodu, je rozmazlování častým jevem. Dítěti na víkendu u tatínka dostane víc zmrzliny, víc času na počítači a méně „ne“, než během týdne u maminky, která ho běžně vychovává. V takovém případě nejde o dítě, ale o upevnění vlastní pozice.

Jak se mohou rodiče dostat z pasti rozmazlování?

Tím, že přemýšlejí, jaké má jejich jednání dopady. Jednal jsem tak proto, že mi jde o dítě, nebo o mně? Jestliže rodiče své děti před vším chrání, berou jim šanci, aby mohli mít zkušenost vlastního úspěchu. Proto by měli rodiče v pravidelných odstupech zkoumat své chování a vzájemně si poskytnout zpětnou vazbu.

Nemají rodiče tendenci k rozmazlování prostě v sobě?

V podstatě ano. Když je dítě malé miminko, potřebuje daleko víc péče než v pozdějších letech. Je to umění poznat, od kdy co které dítě dokáže samo. Dá se říct, že současně s každými narozeninami by rodiče měli ubrat něco z dosavadní péče.

Nemají dnešní rodiče větší sklony rozmazlovat než dřívější generace?

Mají. Moji prarodiče měli deset dětí. Tehdy nebylo možné se každému tolik věnovat. Navíc se s dnešním dítětem zachází jako s projektem: napřed studium, potom zaměstnání, potom bydlení, potom děti… do toho projektujeme veškerou svou energii. Chůva v dětství, doučování, dohled během celých čtyřiadvaceti hodin. Také rodiče jsou dnes poznamenáni konzumní společností, kde užívání si a snadno dostupné příjemnosti se staly samozřejmostí.

Copak dnešní rodiče ztratili zdravý cit?

V určitém smyslu ztratili. Pod heslem „Výchova je utrpení a tlak“ k tomu přispěla už generace šedesátých let. Mnohé z toho, co by mělo být samozřejmostí, se vytratilo. Z té doby pochází i tvrzení, že učení musí být zábavou. Je to jeden z nejhloupějších výroků, které měly kdy co se školou společného. Je samozřejmě krásné, když je vyučování radostí, ale zábava není to hlavní. Tím bychom u žáků pěstovali jen očekávání zábavy, což je neudržitelné.

Ve své knize mluvíte o obavách mnoha rodičů, když mají vystupovat jako autorita, protože to zaměňují s autoritativním chováním.

Každé rozhodnutí předpokládá, že člověk má páteř. Kdo si jako rodič myslí, že děti ho musí milovat, velmi se mýlí. Otcové a matky by měly své děti uvádět do života. Jestliže rodič postrádá lásku, měl by mu ji uspokojovat životní partner. Pokud jsem ne výchovu dítěte sám, sama a vyjadřuji mu vlastní pocity a nejistotu – kdy mi dítě nahrazuje partnera – pak je to docela pochopitelné, ale velmi škodlivé, jedná se vlastně o skryté zneužívání dítěte.

Co tedy radíte rodičům, strýcům, tetám a prarodičům?

Přání dětí jsou zrcadlem toho, jak rodiny respektive společnost chápou Vánoce. Někdy mám pocit, že se z tohoto křesťanského svátku stala největší rozmazlovací a konzumní nevázanost, a to do té míry, že původní křesťanský základ Vánoc mizí a hory dárků rostou. Problémem nejsou přehnaná přání dětí, ale to, abychom s nimi přiměřeně zacházeli. Měly by vnímat rozdíl mezi tím, když si na papírek napíšou svá přání a objednávkou. A rodiče by se měli učit, že také nesou odpovědnost za to, že děti očekávají hory dárků. To je zvlášť důležité v rodinách, kde rodiče nežijí s vlastními dětmi a nemají vůči vlastním dětem dobré svědomí nebo jsou vedeni bojem o jejich přízeň. Přání dětí se orientují podle toho, co je právě „in“ nebo co mají kamarádi, aby patřili k partě vrstevníků.

U rodičů menších dětí je důležité, co signalizují okruhu blízkých, kteří chtějí děti obdarovávat. Je na vás, jestli se chcete pohybovat v obvyklém kruhu obdarovávání. Je to na vašem rozhodnutí, zda a kdy dárek dětem předáte. A u všech dárků platí, že nejde o to, kolik stál peněz, nebo co to je, ale záleží především na zachování a budování dobrého vzájemného vztahu. Nejcennějším darem pro naše děti a blízké je čas, který s nimi a se svými blízkými trávíme. A to platí zejména v dnešní tak hektické době!

Albert Wunsch, sociální pedagog, učitel, pedagog, psycholog a odborník na výchovu. www.albert-wunsch.de.
Článek převzat z časopisu Ethos 2015/12, Berneck, Švýcarsko.