Citát z Bible:
Bůh je naše útočiště, naše síla, pomoc v soužení vždy velmi osvědčená.
Ž 46,2 E
(Další citáty)
Doporučujeme články
Výchova a fyzické tresty
Fyzické tresty nezakázat! Ta možnost tu má zůstat. Když dítě ví, že je milované, trest rukou mu neublíží. Seřezat dítě, výprask
Dítě nechce chodit do školy − bojí se
Proč se děti bojí školy? Co s tím mohou udělat rodiče, co škola? Komunikace školy a rodičů.
Žena jako bohyně
Žena může být skvělá jako bohyně, ale muže nenaplní. To muž má naplňovat ženu − ale kde na to brát lásku, sílu, obsah?
Mezi dvěma ženami
Snacha a tchyně . .
Nebyl jsem vždy horníkem. Před tím jsem rozvážel pivo.Cestovali jsme od jedné hospody ke druhé. Všude jsme se chvilku zdrželi. Tu jsme vypili jednu sklenici, tam další. A dřív než jsem si to stačil uvědomit, stal se ze mně alkoholik. Hospody se mi staly domovem.
Doma seděla moje žena a naše dcerka. Nemohl jsem snést jejich smutné oči, když jsem se opilý vracel domů.
Jednou večer jsem zase seděl v hospodě. V tom se pootevřely dveře a vešla moje dcerka, moje maličká do hospody plné hluku a kouře. Zatahala mě za rukáv a zašeptala: „Tati, pojď domů. Maminka tě čeká. U nás doma je tak hezky. Pojď!“
Bylo to neodolatelné dítě v hospodě plné hluku, že už-už jsem vstával, abych s ní odešel. Najednou jsem pocítil, jak na mě všichni upřeli oči, viděl jsem posměšné úšklebky, slyšel zlomyslné poznámky. Tehdy na mě přišel hněv, strach, že se mi kamarádi budou smát, zlost na sebe samého a na svůj ubohý stav...Zkrátka zuřivě jsem svému dítěti vynadal, až se dalo do pláče, chytil jsem ji, vyvlekl z hospody a surově vyhodil za dveře. Pak jsem se zpil do němoty. Další dny znovu a znovu.
Jednoho dne jsem přišel domů na oběd. „Naše dítě je nemocné, na smrt nemocné.“ vyhrkla žena. Na polštářích ležela moje dceruška s tvářičkou rozpálenou horečkou. „Je to zlé?“ ptám se zděšeně. Žena němě přikývla.
Nedovedu říct, jak mi bylo. Moje dítě! Spěchal jsem k posteli. „Děvenko moje!“ a chtěl jsem ji pohladit po čele. Do očí jí vstoupila hrůza a svou rukou odstrčila moji: „Táto, běž pryč!“ Stál jsem na smrt vyděšený. Stále mě rozrušeně odstrkovala:„Táto, jdi pryč!“
Uklidnila se až jsem stál u dveří. Stál jsem tam dvě hodiny...Viděl jsem jak moje žena dávala smrtelně nemocnému dítěti pít, jak mu upravovala polštáře, hladila ho, jak se s ním modlila.
Když jsem se však pokusil o krok přiblížit, moje malá rozrušeně vykřikla:„Táto, běž pryč!“
Vzdal jsem se a zůstal jsem stát. Stál jsem tam, dokud moje malá dcerka nezemřela.
Za ty dvě nekonečně dlouhé hodiny se mi promítl můj promrhaný život v celé jeho hrůzostrašné skutečnosti. Po tyto dvě hodiny jsem sklízel, to co jsem předtím zaséval. Tyto dvě hodiny pro mě znamenaly skutečné peklo. Zároveň ke mně v těchto dvou hodinách mluvil Bůh...
Zbytek se dá povědět rychle.Skoncoval jsem se svým povoláním a stal jsem se horníkem. Znovu jsem začal se ženou číst Bibli. Bez Božího slova by vlastně nebylo možné začít nový život.
Pán Ježíš říká:„Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží.“
Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!