Boha nepotřebuju

Boha nepotřebuji

Už tehdy jsem chodila do kostela. To všechno pro mě není nové, pokud sis to o mně dosud myslela. Už jako malé dítě jsem se rozhodla žít pro Ježíše. Hodně jsem se zajímala o misii v Africe. Velmi silně mě to tehdy oslovovalo. Asi jsem měla být zdravotní sestřičkou...„

Opravdu to pro mě bylo velké překvapení, protože dodnes mi nebylo jasné, jaký je vlastně její vnitřní postoj k víře.

“Ve shromážděních a na setkáních mládeže jsem prožívala radost, hodně mi dávalo, když jsem si večer četla Bibli a modlila se...„ pokračovala Markéta a po malé odmlce dodala: “Ale když jsem se zamilovala do Edy, tak jsem Boha z této části svého života vytlačila. Nechtěla jsem s ním mluvit. Prostě jsem se bála, že by mi řekl jasné NE! To by bylo to poslední, co bych chtěla slyšet.

Byla to však největší chyba v životě, protože jsem Ježíše přestávala vpouštět i do ostatních oblastí svého života.

Boží slovo se pro mě stávalo něčím vedlejším. Postavila jsem si svého milého na podstavec a dívala se na něho růžovými brýlemi. Jeho drobné charakterové slabosti budu narovnávat, až se vezmeme, myslela jsem si. Ale to byla osudná chyba,„ vzdychala. Nakonec všechny pochybnosti odsunula stranou a celá šťastná se starala o nádhernou svatbu v kostele − to pověrčivě považovala za záruku šťastného manželství.

Podvedená a zraněná

Markéta mi začala pak líčit, jak její ,božský choť“ odhodil po svatbě vůči ní všechny zábrany a stále víc se zaplétal do alkoholu a afér se ženami. Tehdy se jako novopečená manželka ještě křečovitě snažila pravdu prostě potlačovat a jeho zálety zakrývala aspoň před rodiči. Přes den se staral o svou práci, dokonce se zapojoval do politiky, byl oblíbený ve sportovním klubu a všude si ho vážili.

Pokračování: Ani rodiče nepomůžou