Příběh končí

Příběh končí

Za hrozného počasí jel Eda autem a víc než ve stovce vrazil do mostního pilíře. Těžce se zranil, ale přežil. Nejneuvěřitelnější na tom bylo, že toho dne byl úplně střízlivý!„

Eda ležel v kómatu. Tři čtvrtě roku chodila Markéta každé odpoledne do nemocnice, seděla u postele, modlila se, držela ho za ruku, četla mu z Bible, vyprávěla o dětech. ,Všichni jsme jí říkali, že to nemá smysl, ale ona si nedala říct. Markéta to s Edou nevzdala. Lékaři, sestřičky, příbuzní, dokonce i chlapi z fotbalu, kteří se jí dřív jen posmívali, vůči ní teď získali obrovský respekt. Ptali se, odkud má na to tak nadlidskou sílu.“ Maminka si otřela slzy z očí. Eda se skutečně ještě probral a chtěl vidět svého vnuka. Okamžitě ho zavolali a Eda potom beze slova zemřel.

,Markéta nebyla k utišení, přitom by si člověk myslel, že to je pro ni vysvobození... dokud vás smrt nerozdělí...„ šeptala maminka a tázavě se na mě podívala. Ode mě by se odpovědi nedočkala.

,Víte, Markéta toho hrozného chlapa musela ze srdce milovat,“ končila stará paní své vyprávění a já jsem jí musela dát za pravdu.

Markéta se dočkala obrovského překvapení. Manžel, který pro ni za života neměl jediné dobré slovo a který do domácnosti přispíval tolik, že sotva přežili, aniž by jí cokoli řekl, zřídil pro případ své smrti velmi vysokou pojistku, která měla připadnout jeho ženě. Nikdo, ani já, by to do něho neřekl. Pro výplatu pojistky musela však být splněna jedna podmínka: Eda musel být při nehodě střízlivý. Každý, kdo Edu v posledním roce jeho života znal, to považuje za obrovský zázrak.

Pokračování: Je v tom nějaký princip?

Hodnocení článku:

 Článek mě nadchl.
 Dal mi nový impuls.(1)
 Dávám mu za pravdu.
 Nic zvláštního.
 Nesouhlasím s ním.
 Naštval mě.