Maskování domácího násilí

Maskování domácího násilí

...její přihlouplé brýle s temně tónovanými skly mě pořádně rozčilovaly…

„Asi bych měla jít k doktorovi,“ odmlčela se. Takhle ještě nevypadala! Nechtěla jsem ji pustit: „Tys měla jít dnes k doktorovi?“ Proč jen se tak zdráhá? Bylo vidět, jak bojuje sama se sebou, ale přitom jsem si nedokázala vůbec představit, co „trapného“ přede mnou zakrývá.

„No...,“ obracela se Markéta rozpačitě sem a tam, „jednou to už přece nemůžu déle skrývat a musím s tím ven...“ Nečekaně rychle si strhla své nápadné sluneční brýle. Zděšeně jsem se na ni podívala: „Markéto! Ty jsi spadla?“

Markéta zakroutila hlavou. „Vypadá to hrozně,“ konstatovala jsem soucitně a sotva jsem měla odvahu podívat se na její modré nateklé oko. Navíc jsem si všimla zaschlé rány.

Markéta začala vzlykat.

Rychle jsem ji zatáhla na odlehlou lavičku v parku.

Pokračování: Někomu to svěřit

Hodnocení článku:

 Článek mě nadchl.
 Dal mi nový impuls.
 Dávám mu za pravdu.
 Nic zvláštního.(1)
 Nesouhlasím s ním.
 Naštval mě.