Ponižování, nebo úcta

V dětství jsem poznal prostředí, kde mnou pohrdali, posmívali se mi, nebrali mě vážně. Několikrát se mi stalo, že měli takové narážky, že jsem se rozbrečel a šel z dětského hřiště domů. Prostě jsem to nevydržel.

Prostředí, kde přezírají toho, kdo něco neumí, nebo je prostě jiný, působí stísněně, dusí neprojevené schopnosti. Tam se člověk bojí svo­bodně se projevit, aby nesklidil posměch. Není šance něco rozvinout, vytvořit, protože se zde nepřijímá omyl ani nepovedený nápad – za to vás tu rozdrtí, vysmějí se vám, že příště zůstanete už potichu.

Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!

L.Crabb, A. Andrews, D. Hudson
Adamovo mlčení
Návrat, běžná cena 239 Kč
Naše sleva: 17 Kč
Vaše cena: 222 Kč

ks

Většina těch, kdo v takovém prostředí přežijí, používá taktiku poni­žování druhých. Sami nemusí mít velké kvality, stačí, když si všim­nou slabostí a nedostatků druhých a s notnou dávkou posměchu na to upozorní. Takoví drzí posmívači jsou pak uznáváni za svou pohotovost druhého zesměšnit a ponížit. A ostatní zůstanou potichu.

Znáte takové prostředí? Může se vyskytovat na dětském hřišti, ve škole, v zaměstnání, v rodině nebo dokonce i v křesťanském prostředí.

Je to degradující prostředí, které nikoho nerozvíjí, kde se problémy řeší hrubými výtkami, urážkami – a na druhé straně odchody se smutným, zdrceným srdcem.

Kde si vás váží

Znám však i prostředí, kde je to přesně naopak. – Jak byste ho popsali vy? Je to prostředí vzájemné úcty, skromnosti a spolupráce, kde jeden pokládá druhého za přednějšího (Filipským 2,3; Římanům 12,10).

Člověk hned při příchodu cítí, že si ho druzí váží. Když vidí, jak se zájmem čekají na to, s čím přichází, pak se nebojí rozbalit a říct i to, o čem si není jist, jestli je to úplně dobré. I když řekne něco, co je mimo, nevysmějí se, ale slušně vysvětlí, proč nemá pravdu. Do takového prostředí každý rád přináší to nejlepší, čeho je schopen, zpracovává všechny nápady a myšlenky druhých a snaží se je upravit tak, aby je bylo možné nějak využít.

Každý má na mysli to, co slouží druhým, ne jen jemu (Filipským 2,4). Vzájemné ocenění je motivující prostředí. Prostředí, ze kterého člověk odchází plný odhodlání pomoct společné věci, třeba i za cenu vlastní oběti. Na další setkání se těší a co nejlépe se připraví. Každý je hrdý, že je součástí týmu, třebaže si svou hodnotu si uvědomuje spíš podvědomě.

Jací budou lidi kolem vás?

Kde žijete vy? V prostředí ponižování, nebo úcty? Dá se to nějak změnit? Můžete to změnit vy? Někdy charakter skupiny určuje jeden člověk.

Záleží na mém přístupu. Jestliže budu ostatním projevovat úctu a dávat jim přednost, budou se ostatní v mé přítomnosti cítit příjemně a vznikne tvůrčí atmosféra. Pokud je však v kolektivu někdo, kdo si buduje svou hodnotu ponižováním druhých, je možné, že mu bude třeba vysvětlit princip, tedy rozdíl mezi prostředím ponižování a prostředím úcty. A možná nebude marné se podívat na sebe, jestli si nestavím vlastní hodnotu ponižováním druhých.

Příklady ze života

V hospodě se chlapi chlubí, kdo má víc peněz, kam na dovču, jaké má kdo kontakty, kdo má lepší práci, kdo je silnější, viz Kemr: „Ještě i dnes bych tě přepral!“

Kluci se dohaduji, kdo má bohatšího tátu, kam jedou na dovolenou, kolik ma kdo kapesného... Každý se snaží vyvolat dojem, že je někdo.

Uvnitř v nás lidech je touha po hodnotě, abychom něco znamenali, aby nás druzí uznávali, obdivovali. Je to touha po úctě.

To je téma, které bych vám chtěl prezentovat. Úcta, hodnota, vědomí, že si mě druzi váží. Je to téma široké, něco jen naznačím a zájemci to můžou se mnou důkladněji prodiskutovat později. V nás lidech je něco poničeného, že se obdivu a úcty nemůžeme nabažit.

Já jsem ztratil tatinka ve svých třech letech. Pak jsem si pořád myslel, že nic nejsem, nic neumím, málokdo mě má rád. Byl jsem nemehlo na tělocvik, pamatuji si, jak jsem s pocitem naprosté nešikovností po nějakém ponižujícím výroku ve vybíjené tajně začal brečet a šel domů.

Co nás okrádá o úctu?

Výčitky, nadávání. Ten, kdo nadává, chce druhého ponížit a zostudit. Ale je to, jako by se z bahna chtěl dostat tím, že bude druhé zatlačovat do bahna.

K ponižování se často používá slov z oblasti, kde jsme všichni velmi citliví, jsou to sprostá slova. Ty části těla jsou pro nás citlivé, skrýváme je, a to je správně, to patří k úctě.

V této oblasti zároveň dochází k nejhoršímu ponižování, mám na mysli zneužívání, které má právě v oblasti úcty drastické dopady na celý život. Postižení lidé pak nemají ponětí o úctě.

„Bez lásky se žije těžko, ale bez úcty se žít nedá.“

Když si na to vzpomeneme ve chvíli, kdy se nám chce sprostě nadávat, doufám, že rychle vystřízlivíme.

A přece může být vztah mezi mužem a ženou něco krásného:

Úctu vyžadují, vlastně potřebují zvlášť muži, ženy potřebují spíš lásku. Ženy se snaží svého muže milovat, to je ok, ale muži potřebují jejich úctu, obdiv. Ocenění je způsob, jak žena získá lásku svého muže. Je to pro ni těžké, žena rozumí spíš lásce, potřebuje lásku a umí ji prokazovat. Potřebuje se však naučit prokazovat úctu. Jakmile muž cítí ženin obdiv, roztaje, něco se v něm přepne a začne tuto ženu ohromně milovat.

Nicméně žena je jako spolehlivý zdroj úcty a obdivu málo.

Jak tu úctu ziskat?

Jak ziskat vědomí své hodnoty? Co nefunguje:

• Makat, snažit se, dřít, zasloužit si ji
  Příklad? Muž dře pro rodinu, ale žena ho neocení, ne vždy mu za to projevuje úctu. Ani chlapi v hospodě ani publikum na sociálních sítích to neocení. Člověk nikdy nemá pocit, že lajků už má dost.
  
• Ponížit druhé.
  Vychloubat se, Posmívat se. Zesměšnit. Nefunguje to, když se někdo snaží získat pro sebe úctu tím, že ji někomu vezme a začne se jí chlubit. Úcta se nedá získat t že ji ukradneme!

Na závěr tři způsoby které fungují

• Málo funguje:
  Trochu se dá získat, když chlap opravdu miluje ženu. Co je to milovat? Ne jen romantika, ne jen sex, ne jen vydělat dost peněz, ale obětovat se jako rytíř pro princeznu. Tím se dá trochu získat úcta.
  
  
• Stál jsem na hřišti a kluci se mi posmívali, že jsem nešika, že při vybíjené neudržím balon. Rozbrečel jsem se a utekl domů. Poznamenalo mě to na celá desetiletí. Já jsem podvědomě celou dobu věřil, že jsem nešika, že nic neumím, nic neznamenám, nic nedokážu, že jsem nula, nehoden toho, abych vůbec žil.
  Po mnoha letech jsem dospěl k tomu, že jsem tomu Karlovi, co se mi tehdy posmíval, odpustil. Já jsem mu odpustil!
  A víte, co se stalo? Zaplavilo mě vědomí, že mám hodnotu, cenu, že mám smysl pro sebe a dokonce i pro další... Stal jsem se imunní proti posměchu, proti vlastnímu neúspěchu i výčitkám druhých lidí. Nedrtí mě to.
  Druhý způsob je odpustit.
  
  
• Třetí způsob ziskání osobní úcty se vám zdráhám říct. Je to způsob nejvyšší, pro muže velmi osobni − a vlastně absolutní. Proto ho budu říkat velmi opatrně.
  Začnu citátem: Mlčel jsem a moje kosti chřadly, dokud jsem nepromluvil.
  Každý z nás máme svá skrytá místa, chyby, selhání, hříchy, ve kterých chřadneme. A mlčíme. Přeplácneme je maskou humoru, nějakými zásluhami − hlavně aby se na to nepřišlo. Ale chřadneme dál.
  Ten citát pokračuje: „Svůj hřích jsem před tebou, Bože, přiznal.“
  Zase jde o komunikaci. A víte, co se stalo, když jsem přestal mlčet a přiznal to, čím jsem se já provinil proti Bohu? Úplně jednoduché: „A ty jsi ze mě můj hřích sňal.“
  Když já odpustím, je to úleva. Když mně je odpuštěno, získám úctu v očích toho Nejvyššího. Mám hodnotu, kterou neotřese posměch druhých, neúspěch, vlastní selhání. Tuto úctu je třeba komunikací stále obnovovat. Tato úcta se nedá ušpinit, ukrást ani ztratit.

Přál bych vám, abyste mohli prožívat úctu − svoji i druhých kolem sebe.

Jan Vopalecký, březen 2019, rozšířeno v září 2022

Hodnocení článku:

 Článek mě nadchl.
 Dal mi nový impuls.(3)
 Dávám mu za pravdu.
 Nic zvláštního.
 Nesouhlasím s ním.
 Naštval mě.