Mají s vámi lidé soucit?

Někdy se cítíme tak špatně, že bychom byli nejraději, kdyby nám všichni kolem projevovali soucit, jací jsme chudáčci, a možná taky trochu pomohli, i když nevíme jak − aspoň aby projevili ten soucit.

Se soucitem to není jen tak. Pokud vidíme, že druhému se stalo bolestného, pomůžeme mu tím, že mu budeme nablízku a dáme mu najevo, že cítíme spolu s ním. Neměli bychom svými city utíkat. Vím, že kolikrát člověk neví, co má udělat, co říct, ale přesto zkusme s dotyčným navázat řeč, dát najevo, že jsme se emocionálně neodřízli, ale cítíme s ním. Takhle na pohřbu to může být hodně těžké.

Úplně jiná je ale situace, kdy se nám samým zdá, že nás nikdo nepolituje, že s námi nemá soucit. A my jsme sami v sobě naštvaní.

Nemám na mysli situaci, kdy potřebujeme praktickou pomoc. V tom případě o ni můžeme požádat, ať už nejbližší, sousedy, lidi ve sboru a podobně.

A co když je nám líto, že nás nikdo nepolituje? Tady si vzpomínám na starozákonního krále Saula. Byl to král, měl vysoké postavení, ale pro jeho hřích, konkrétně vyslovenou neposlušnost Bohu (1. Samuelova 13-15), se mu nedařilo. Byl trochu zmatený, nevěděl, co má dělat. Nejvíc mu vadilo, že druzí vědí, co mají dělat, a že se jim daří. Záviděl a nejraději by svého soka a konkurenta zlikvidoval.

Místo aby se podíval na sebe, jaký má potenciál, co všechno má, a využil toho, tak závidí a po svém okolí chce, aby ho litovalo.

„Vždyť jste se proti mně všichni spikli! Nikdo mi neřekne, když se můj vlastní syn spřáhne s Jišajovým synem. Nikdo mě nelituje. Nikdo mi neřekne, když na mě vlastní syn poštve mého služebníka, aby na mě číhal, tak jako dnes!“ (1. Samue­lova 22,8 B21)

Saul byl člověkem, který se utápěl v sebelítosti. Co to bylo za člověka?

Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!

Andrew Murray
The Believer s School of Prayer
Bethany House Publishers, 40.00 Kč

ks

• neposlouchal Boha,
• záleželo mu na tom, jaké má image, jak ho vnímají druzí a chtěl být vážený, uznávaný (1. Samuelova 15),
• záviděl Davidovi,
• ve svém úsilí Davida zabít přestával vnímat realitu,
• neuvědomoval si obrovskou cenu, jakou platí ve snaze prosadit svoje, tedy zabít Davida (proháněl celé vojsko, ze msty nechal pobít 85 kněží, kteří s tím vlastně neměli nic společného).

Když mu obyvatelé města Zif prozradili, že David je právě u nich, ať si pro něho přijde, odpověděl jim: „Buďte požehnáni od Hospodina, neboť jste se mnou měli soucit“ (1. Sa­mue­lo­va 23,21). Saul dokonce oceňuje, když se něčí lítosti dočká.

Co dělat, když nás zmáhá sebelítost?

Napřed bych se podíval, jestli na tom nejsem jako Saul, který neposlouchal Boha. Není na mé straně něco, co bych měl s Bohem vyrovnat? Přiznat a vyřešit prosbou za odpuštění?

Sebelítost chápu jako lítost nad sebou, kdy hledáme někoho, kdo by nás politoval a vlastně nás utvrdil v postoji, že za nic nemůžeme.

Bůh je připraven odpustit! Nemysleme, že jsme spáchali něco neodpustitelného, to byl případ Kaina (1.Mojžíšova 4,12) a Jidáše (Matouš 27,5). Satan je dostal, kam chtěl. Nedospěli k tomu, aby důvěřovali Bohu, aby mu přiznali svůj velký hřích a prosili o slitování. Mysleli si, že už život nemá smysl.

Nejtragičtější případ sebelítosti vidím u Jidáše. Buď si uvědomil svůj hřích a řekl jako Kain: „Moje vina je větší než může být odpuštěna“, nebo si řekl, že udělal ve své kalkulaci chybu a − zase ve vzpouře proti Bohu − spáchá sebevraždu. Naopak král David se stal velkou osobností také díky tomu, že spoléhal na Boží odpuštění. Stejně tak apoštol Pavel.

David se uměl opřít o Boha, a najít útěchu, i když ho nikdo nelitoval − a on přitom soucit potřeboval! Rozdíl vidím v tom, že se nepovažoval za automaticky nevinného, ale přichází k Bohu takový, jaký je, a nechává se Bohem posoudit. A záleží mu na Božím očištění. To přináší ujištění, že Bůh je na mé straně, a tím odpadá potřeba být politován.

Narovnat vztah s Bohem je první krok k tomu, abychom se mohli přestat litovat, abychom přestali vyčítat Bohu. Ale ani lidem bychom neměli vyčítat, že nás nelitují. Nemůžeme podlehnout pocitu, že se proti nám všichni spikli. To by vedlo k zahořklosti. Řešením je to přijmout jako od Boha, který ví víc, a důvěřovat, že to má vyšší smysl, než jsme dnes schopni pochopit.

Srovnání Saula a Davida je velmi poučné. Saul chodil a nadával, že ho nikdo nepolituje. David trpěl nevinně, Saul ho bezdůvodně pronásledoval. Ale David nenaříká lidem kolem sebe, že ho nikdo nelituje. Věděl, jak na to: spolehl se na Boha. V mnoha svých žalmech úpí k Bohu o pomoc, o vysvobození. Svou lítost přináší Bohu, který má s námi zdravý soucit, ale podle potřeby také odpuštění nebo útěchu, pomoc a novou naději:

„Ty však, Panovníku Hospodine, ukaž na mně pro své jméno, jak je tvé milosrdenství dobrotivé, vysvoboď mě!
Jsem ponížený ubožák, v nitru mám zraněné srdce.
Odcházím jako stín, který se prodlužuje, jako luční kobylka jsem smeten.
V kolenou se podlamuji postem, bez oleje chátrá moje tělo.
Jsem jim jenom pro potupu, jak mě vidí, potřásají hlavou.
Pomoz mi, můj Bože, Hospodine, podle svého milosrdenství mě zachraň,
aby poznali, že tvá ruka to byla, žes to učinil ty, Hospodine.
Jen ať zlořečí, ale ty žehnej! Když povstali, ať je stihne hanba, a tvůj služebník se zaraduje.
(Žalm 109,21-28).

To vidím jako Boží odpověď i pro případ, kdy jsme se snad ničím neprovinili, ale potkalo nás něco bolestného, co je nám velmi líto, chce se nám plakat a tolik bychom uvítali, aby nám v tom někdo porozuměl − projevil soucit.

A nezapomínejme na vděčnost.

Jan Vopalecký, listopad 2019

Hodnocení článku:

 Článek mě nadchl.
 Dal mi nový impuls.
 Dávám mu za pravdu.
 Nic zvláštního.
 Nesouhlasím s ním.
 Naštval mě.