Moc médií

Falšování zpráv a omezování svobody názorů je tématem rozhovoru časopisu Ethos s nezávislým publicistou a autorem několika knih Stefanem Franckem

Převzato z německého Ethosu 2017/9

Ethos: Média jsou významným prostředkem utváření názorů, a proto by měla informovat objektivně. Nakolik to, co podávají média, odpovídá realitě?

Povinnost objektivně informovat se stává stále více nevýhodnější. Důležitý je správný postoj. Žijeme v době, která je velmi morální − jen morálka se za posledních dvacet let hodně změnila. Za dobrého člověka se považuje ten, kdo je proevropský, CO2 neutrální a tolerantní − ale jen výběrově tolerantní. Novinář, který se drží těchto „hodnot“ může být ve svém zpravodajství jakkoli tendenční, polemický a manipulativní, nikdo mu to nemá za zlé.

Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!

Beitze, Stefan
Enoch
KřS Kunčičky, běžná cena 50 Kč
Naše sleva: 1 Kč
Vaše cena: 49 Kč

ks

Odpustí se mu i to, když to s pravdou nebere zase moc vážně − protože je považován za jednoho z těch dobrých a účel světí prostředky. Obráceně to znamená, že žurnalisté a redaktoři si přivlastňují právo okřikovat všechny, kdo vybočují z řady. A jakmile se někdo ocitne mimo, kdo nepatří k tomuto spolku domněle dobrých lidí, o tom se pak už nedočtete nic dobrého a dokonce ani neutrálního. To platí pro všechny, kdo jsou v podezření, že se nějakým způsobem vzpírají trendům doby.

Ethos: Jakými mechanismy se vytváří falešný obraz? Můžete to podepřít nějakými příklady?

Pro mnoho žurnalistů a intelektuálů je nejdůležitější to, jaký obraz o sobě vysílají. Chtějí vypadat jako členové klubu, který jsem právě popsal. Chtějí dávat najevo, že pochopili nejnovější směr a že myslí jako ostatní. Toho dosahují třeba výběrem slov. Když například v nějakém článku čteme, že „politik XY se nenechal kritikou rozhodit“, a kritici přitom „reagují s opovržením“ nebo někomu něco „vmetou do tváře“, pak hned víme, na čí straně zpravodaj stojí. A samozřejmě doufá, že čtenáře stáhne na svou stranu.

Nebo vezměme dvě témata, kterým dnešní média dlouhodobě věnují mnoho prostoru − židovsko-muslimský konflikt na Blízkém Východě a masová migrace. O nenávisti muslimů vůči Židům se ve zprávách mluví jako o „starosti“, „strachu“, „zoufalství“ Palestinců. Naopak oprávněné obavy mnoha Evropanů z důsledků migrace milionů mladých mužů do Evropy se hodnotí jako „nenávist“ nebo „předsudky“. Rozlišování mezi zprávami a komentáři se zcela vytratilo. Zpráva je pokračování hlavního článku jinými prostředky.

Kdo udává směr, jak a zda vůbec se o daném tématu bude informovat? Ten jednotlivý novinář? Šéfredaktor? Daná agentura? Politika? Společnost?

U novin udává směr šéfredaktor. U televize o tom rozhoduje vedoucí redakce, ředitel a celá kafkovská hierarchie lidí. Na tom není nic špatného. Ve společnosti však je žel takové proudění, které všechny stahuje určitým směrem. U témat, která jsou daná ideologicky, je malý prostor pro odchylky. Stále se objevují případy, kdy žurnalista něco napíše, nebo se dotkne něčeho, co považuje za důležité, ale pak se to odpíská. Nedávno měla jedna televize připravený dokument o antisemitismu, ale nevysílal se, protože s tím vedení nebylo spokojeno. Byla tam řeč o muslimském antisemitismu a o antisemitismu pod pláštíkem „kritiky Izraele“. Dokument byl odvysílán teprve po dlouhých debatách a pod velkým tlakem.

Zdá se, že média se svým relativistickým postojem ztratila měřítka. Jestliže už neexistuje pravda, pak má vlastně svým způsobem pravdu každý. Je to tak?

Ano, přesně tak. Relativismus tvrdí, že něco takového jako pravda vůbec neexistuje. Každý má svou pravdu. Názory se nehodnotí podle pravdy, ale podle toho, zda odpovídají hodnotám „tolerance“ atd. Jakmile někdo vybočí, je s tolerancí hned konec. Za tím se ve skutečnosti skrývá určitá forma autoritativní hegemonie názorů.

Podle čeho se pozná dobrý novinář?

Moderátor H. J. Friedrichs řekl: „Dobrého novináře poznáte podle toho, že se nenechá spojovat s žádnou věcí, dokonce ani s dobrou. Je všude, ale nikam nepatří.“

Ve všedním životě médií to ale není příliš poznat. Mnoha novinářům se klade na srdce, aby dali čtenáři či divákovi ihned poznat, že patří do klubu domněle dobrých lidí. Často budí zdání, že na mnoho společenských otázek je jen jeden správný názor − právě ten jejich.

Nechovají se jako neutrální zpravodajci, ale spíš jako představitelé nebo politici ve volebním boji. Žurnalisté by se navíc neměli snažit čtenáře či diváka přesvědčovat přízdobami nebo manipulací.

Pokračování zde.

Hodnocení článku:

 Článek mě nadchl.
 Dal mi nový impuls.
 Dávám mu za pravdu.(1)
 Nic zvláštního.
 Nesouhlasím s ním.
 Naštval mě.