Naše děti a výchova k zodpovědnosti

Všichni rodiče chtějí pro své děti to nejlepší. Ale i když mají ty nejlepší úmysly, nemusí to vždy dopadnout dobře. Existují například maminky, které svou úzkostlivou opatrností a neustálou ochranou vezmou svým dětem postupně všechnu sebedůvěru a odvahu. Jakmile se někde objeví náznak problému, maminka ho musí hned řešit, chce dítě uchránit čehokoli, co by mu bylo nepříjemné.

Jsou to rodiče, kteří si stěžují, kolik mají děti domácích úkolů, jak je ve škole nespravedlivě trestají a známkují. Vměšují se do problémů, které mají děti mezi sebou a považují jejich obhajobu za své poslání.

Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!

R. C. Sproul
O knězi ve špinavém oblečení
Dida, běžná cena 320 Kč
Naše sleva: 29 Kč
Vaše cena: 291 Kč

ks

Stejně tak je problematické, když se vztah rodičů vůči dětem vyznačuje přílišným kamarádstvím, když jim rodiče nestaví téměř žádné hranice a neřeknou, co se může a co ne, a děti pak vstupují do života ustrašené, bez dostatečné orientace a opory. Jestliže totiž člověk nevidí pevné body na cestě, po které jde, ztrácí jistotu a nemůže jít pevným krokem. Má pocit, že jsou na něho stále kladeny velké nároky. Stejně tak ztroskotává přísná výchova, která dítěti nedává dostatečný prostor ke hrám, k vlastnímu zkoumání a rozvíjení vlastních schopností a sil.

Všichni rodiče dělají chyby. Někdy je dobré poodstoupit a podívat se sami na sebe, jak s dětmi jednáme. Je možné, že i přesto, že to „s nimi přece myslíme dobře“, děláme osudné chyby. Změně směru vždy předchází pravdivý pohled a zhodnocení stávající situace.

Přílišná opatrnost

O Martinovi se ve škole říká, že je baba. Je ustrašený, většinu času tráví s děvčaty. V tělocviku se bojí rány míčem i cvičení na nářadí. Nemá odvahu se do čehokoli pustit. Při sebemenším problému se rozbrečí. Martin se však takový nenarodil. Má maminku, která ho odmalička na každém kroku hlídala a svoji úzkostlivost přenášela na něj. Všude viděla číhat nebezpečí na svého Martínka a nepřipustila, aby si něco zkusil sám, aby získal vlastní zkušenosti. Místo aby mu pomáhala překonávat překážky a motivovala ho, aby se do něčeho pustil, i kdyby si měl někdy dokonce natlouct nos, všude za ním chodila a zametala před ním cestu. Když chtěl něco nového zkusit, odradila ho tím, že je na to ještě moc malý. Určitě to myslela dobře, ale pro Martina to dobré nebylo. Ve škole pak byl osamělý a postrádal jakoukoli sebedůvěru.

Je důležité, abychom dítě při objevování okolí podporovali a doprovázeli, abychom mu pomáhali zvládat těžkosti a motivovali ho oceněním a pochvalou. Jen tak se naučí odvážně a beze strachu jít do nových věcí, objevovat své možnosti a rozvíjet své dary. Každé dítě je přece od přirozenosti zvědavé a zvídavé.

Nevhodní kamarádi

Od prvního dne ve škole byly se Sašou problémy. Dělal, co se mu zlíbilo, ve vyučování vyrušoval, na pokyny učitelky nedbal a vůči dospělým se choval bez jakéhokoli respektu. Následovaly rozhovory s maminkou, se školním psychologem, ale Sašova maminka se od svého příliš volného výchovného principu nenechala odradit. Tato metoda výchovy dětí vznikla po válce a v šedesátých letech se velmi rozšířila. Psychologové a psychiatři nám namlouvali, že musíme děti nechat, aby se samy rozhodovaly, co chtějí dělat a co ne. Ať prý mají možnost ze sebe vylít svoji zlost, rodiče by se měli vyvarovat toho, aby jim něco zakazovali. I kdyby ničily hračky, demolovaly nábytek, v obchodě strhávaly zboží z regálů, i kdyby na nás plivaly, nebo nám neslušně nadávaly, měli bychom to podle tehdejších psychologů přijímat.

I kdyby tito malí tyrani své rodiče ve dne v noci proháněli a ti by stáli na pokraji nervového zhroucení – měli nechat děti, ať si dělají, co chtějí. Podle „odborníků“ jsou to přece naši rovnoprávní partneři. Tito psychologové tvrdili, že pokud se děti budou moci samy rozhodovat, rozvine jejich zdravé já a budou se do společnosti začleňovat jako svobodní a sebejistí lidé. Taková byla prognóza. Skutečný výsledek této hrůzy vidíme i dnes velmi často. Život je pro tyto děti i pro jejich blízké velmi těžký.

Pro děti, které se nikdy nenaučily respektovat nějakou autoritu, bude těžké uznat Boha jako svrchovanou autoritu, přijmout ho jako svého Pána a podřizovat mu svou vůli.

Dr. James Dobson konstatuje: „Z těchto dětí vyrostli sobci, rozmazlenci, nepřátelští, leniví a nemotivovaní lidé bez úcty k čemukoliv. Nerespektují rodiče, učitele ani zákon. Aby k bolesti rodičů přidali ještě výsměch, účtovali si někteří psychiatři až sto dolarů za hodinu, v jejímž závěru prohlásili: ,Neexistují nevyvedené děti... jen špatní rodiče.“

Smutnou realitou zůstává, že se rodiče mnoho let nechávali těmito „experty“ podvádět a nasávali teorie z jejich příruček ,Jak vychovat...„, místo aby používali rozum, který jim dal Bůh, a reagovali podle přirozeného instinktu, který jim radil vytvářet pro své děti přiměřené hranice. Nikdy nezapomenu na dopis, který jsem před několika lety dostala od jedné devatenáctileté dívky. Neměla žádné kamarádky, protože neuměla držet svůj jazyk na uzdě a svým známým, kolegyním i šéfům vždycky otevřeně řekla, co si o nich myslí. „Tak jsem byla vychovaná,“ vysvětluje. „Mohla jsem každému říct cokoli. Moji rodiče mě tak vychovávali a teď mám problémy a můžou za ně oni.„ Tato mladá žena nemohla zůstat u toho, že poznala chybu svých rodičů při výchově, ale musela vzít odpovědnost sama za svůj život. S Boží pomocí se její pohled po čase obrátil o sto osmdesát stupňů.

Přílišná kontrola

Velmi svědomití a zodpovědní rodiče se často ocitají v nebezpečí, že budou své děti neustále kontrolovat a dohlížet na ně. Jsou školáci, kteří si domácí úkoly dělají svědomitě a samostatně, jiní zase na všechno zapomenou, jsou lajdáci a nesoustředí se. Jejich rodiče pak za ně často přebírají odpovědnost, a tím u nich podrývají pocit vlastní odpovědnosti.

Všechno kontrolují, trestají a vyvíjejí velký tlak, protože mají hluboké pochybnosti, že by z jejich dítěte kdy něco pořádného vyrostlo, pokud se oni jako rodiče nebudou všemožně snažit vést všechno správným směrem.

Roztěkané, přetížené dítě je samozřejmě potřeba podporovat určitou mírou dohledu. Cílem však musí být dítěti postupně předávat odpovědnost. Můžeme mu nabídnout nebo vnutit pomoc. Je daleko lepší hledat řešení společně, než dítě výčitkami a tresty odradit tak, že ztratí jakoukoli chuť do čehokoli.

Svoje děti vnímáme jako součást sebe samých. Zejména my křesťané chceme, aby šly správným směrem, správně uvažovaly a chtěly to, co je správné. Nosíme v sobě ideální představy a prožíváme zklamání, když jim naše děti neodpovídají. Ale každé z nich je osobnost se svými dary a sklony. Měli bychom jim být vzorem, žít před nimi to, čemu věříme, a zároveň si uvědomovat, že nejsme schopni si vynutit, aby naše děti přemýšlely stejně a měly stejná přání jako my. Jako rodiče se musíme učit respektovat jejich originalitu.

Dokonce i malé dítě má nárok na určitou oblast soukromí. Není správné, když mu bez ptaní vyhodíme jeho „poklady“, nebo když později čteme deníčky nebo dopisy dcery. Jestliže je vztah mezi rodiči a dětmi založen na kontrole, a ne na důvěře, rozdrolí se. Čím zarputileji si jako rodiče chceme něco vynutit, tím tvrdošíjněji se mladý člověk brání. Nejde o to, abychom nečinně a lhostejně přihlíželi, ale spíš, abychom byli trpěliví a důvěřovali. Vůči důvěře se mladí lidé cítí víc zavázáni než vůči nekonečnému napomínání a zákazům. Celé roky jsme měli čas děti učit, ale potom přijde čas, kdy je třeba uzdu popustit a dát víc volnosti, aby nakonec dítě převzalo za svůj život plnou zodpovědnost. Dospělí snadno zapomínají, že také byli mladí a že rodičům také komplikovali život. I děti, se kterými je to těžké, můžeme svěřovat Pánu s vědomím, že jemu se z očí neztratí.

Znám rodiče, jejichž děti uvěřily, i když svědectví a život rodičů nebyly jednoznačně motivující, a znám rodiče, jejichž děti se rozhodly jít vlastní cestou, i když jejich rodiče brali křesťanský život s plnou vážností. Všichni jsme jako rodiče nedokonalí.

Bolest nad „ztracenými“ dětmi

Sotva je pro křesťanské rodiče něco bolestnějšího, než když prožívají, že jejich děti, které se staví na vlastní nohy, se obracejí zády k víře a církvi, když to, co je pro rodiče nejdražší, jejich vlastní děti považují za bezcenné. Rodiče nemůžou nic dělat, jen přihlížet, jak jejich syn či dcera jde vlastní cestou, kterou Bůh neschvaluje. A k bolesti se přidává pocit viny. Kladou si otázku, kde udělali chybu, přestože chtěli pro své dítě jen to dobré. Určitě si vzpomenou na věci, které opravdu udělali špatně, a to přináší další bolest. Máme obrovskou výsadu, že chyby, které na sobě vidíme, můžeme přinést ke kříži a prožít Boží odpuštění.

Znám rodiče, jejichž děti uvěřily, i když svědectví a život rodičů nebyly jednoznačně motivující, a znám rodiče, jejichž děti se rozhodly jít vlastní cestou, i když jejich rodiče brali křesťanský život s plnou vážností. Všichni jsme jako rodiče nedokonalí. S velkou vděčností můžu říct, že naše čtyři děti i jejich manželé/manželky jdou s celým srdcem za Ježíšem. Vím, že to není moje zásluha, ale milost.

Asi se v nás ozývá otázka: Hraje vůbec nějakou roli to, jak vnímáme své výchovné poslání a nakolik jsme coby křesťané věrohodní? Samozřejmě, že to hraje roli! Jak jinak si vysvětlit například zaslíbení v Přísloví 22,6: „Zasvěť už chlapce do jeho cesty, neodchýlí se od ní, ani když zestárne“? Jestliže vychováváme děti podle Božího slova, nepochybně to zanechá hlubokou brázdu požehnání. Ale nikde není zaručeno, že dítě vychované s Biblí se od Boha neodkloní. Každý člověk má svobodu rozhodnout se pro Boha nebo proti Bohu. Děti, které už od raného dětství utvářelo Boží slovo, ho nemůžou jen tak snadno ze sebe setřást, i když si jdou vlastní cestou. Jejich svědomí je ostřejší a oni v sobě nemají pokoj. Můžeme si být jisti, že Bůh slyší modlitby zoufalých rodičů a mluví i jedná s takto „ztracenými“ dětmi.

Zpátky k naší otázce ohledně Přísloví 22,6. Můžeme z tohoto verše vyčíst, že dítě vychovávané podle Božích měřítek bude žít jako věřící? Když se podíváme na různé biblické postavy, pozorujeme, že ideální podmínky nevedly vždycky k víře a poslušnosti. Podívejme se na první lidi. Bůh je postavil do dokonalého prostředí a zahrnoval je láskou. O nic se nemuseli starat a neměli se tedy na co vymlouvat. Bůh je varoval, ale oni nedbali na to, před čím je chtěl chránit, rozhodli se pro to zlé.

Nebo se podívejme na Samuela. To byl opravdu zbožný, bohabojný muž. O jeho synech si však čteme, že „jméno jeho prvorozeného syna bylo Jóel a jméno druhého Abijáš; byli soudci v Beeršebě. Jeho synové však nechodili jeho cestou, ale propadli lakotě, brali úplatky a převraceli právo.“ (1. Samuelova 8,2) A přesto v Bibli není zmínka, že by to Bůh Samuelovi vyčítal.

Jákob měl různé syny. Jeden z nich, Josef, byl bohabojný muž, ostatní neměli žádné zábrany dělat něco špatného. Také když se podíváme na galerii izraelských králů, uvidíme zbožné otce s nevyvedenými syny nebo naopak bohabojné syny, jejichž otcové byli bezbožníci. Každý z nich je však před Bohem zodpovědný sám za své počínání.

Přesto se nemůžeme snadno vymluvit, když je naše výchova ledabylá a nejsme svým dětem příkladem. Kněze Elího (1. kniha Samuelova) postihl Boží soud, protože nečinně přihlížel, jak jeho synové znesvěcují Boží stánek a nepřiměl je k poslušnosti. Bůh to myslí s naší úlohou rodičů vážně; stojí za to dbát na jeho slovo. Ale ani ta nejlepší výchova není zárukou, že si dítě vybere cestu víry.

„Koupat děti v modlitbách“

Většina z nás, kteří vychováváme děti, si vzpomíná na doby, kdy hrozilo, že nám všechno přeroste přes hlavu. Například když bylo dítě těžko zvladatelné. Díky vrozenému temperamentu mělo sklony překračovat stanovené hranice a provokovat nás až do krajnosti. Ale v těchto těžkých chvílích jsme poznávali i sami sebe a viděli jsme, že pod tlakem nejsme vždy „hodní“ rodiče, ale často reagujeme nepřiměřeně a nesprávně. Děti, se kterými je to těžké, nám nastavují zrcadlo a chrání nás tak před tím, abychom si sami o sobě dělali nějaké iluze. To by nás mělo vést k milosrdenství a závislosti na Pánu.

James Dobson, který se ve svých knihách zabývá vzdorovitostí dětí, rodičům radí: „V prvních letech držte uzdu autority pevně, vybudujte si ji během krátkého období, kdy máte všechny možnosti vytvořit u dítěte postoj úcty vůči sobě. V následujících letech budete potřebovat každou špetku této úcty svého dítěte. Když dáte zřetelně najevo své právo dítě vést, pak můžete systematicky každý rok uzdu povolit.

Nepropadněte panice ani během bouřlivých let v pubertě. Až dítěti bude přes dvacet, obvykle u nich dochází k radikálnímu obratu.

Zůstaňte v týmu svého dítěte, i když se bude zdát, že prohráváte. Po zbytek života si budete užívat vzájemného přátelství, pokud nebudete reagovat podrážděně, i když prožíváte zklamání.

Dopřejte dítěti čas, aby našlo samo sebe, i když není vidět, že se hledá.

Jako nejdůležitější vám doporučuji, abyste své děti nesli na modlitbách Bohu. Jsem přesvědčen, že rodiče nemají žádný jiný zdroj jistoty a moudrosti. V knihách není dost rad, jak uniknout zlu, které dnes obklopuje naše děti. Naši mladí jsou všude, kam se obrátí, konfrontováni s drogami, alkoholem, sexem a hrubými výrazy. Jsou vystaveni obrovskému tlaku skupiny. Každý den je musíme koupat v modlitbách. Bůh, který naše děti stvořil, naše modlitby vyslyší. On to slíbil. A miluje je víc, než je dokážeme milovat my.

Yvonne Schwengelerová,
redaktorka švýcarského časopisu Ethos,
vybráno z Ethosu 2009/1

Hodnocení článku:

 Článek mě nadchl.
 Dal mi nový impuls.(1)
 Dávám mu za pravdu.
 Nic zvláštního.
 Nesouhlasím s ním.
 Naštval mě.