Koho Pán miluje, toho přísně vychovává, a trestá každého, koho přijímá za syna. (Bible, Žd 12,6 E)

Nikdo je nemá rád: nevychované lidi

Potkali jste někdy člověka, kterého nikdo neměl a nemá rád? Podle čeho ho poznáte? Možná se podivíte: Člověk, kterého nikdo neměl rád, je nevychovaný. Lidé ho nemají rádi ne proto, že je nevychovaný, ale je to naopak: Nikdo ho neměl rád, nikdo ho nevychovával, nenastavoval mu hranice ani cíle a on vyrostl tak, jak mu to bylo přirozené, šel cestou nejmenšího odporu a zůstal nevychovaný.

Zároveň také spoustu věcí neví. Neví, že když ráno přijde do kuchyně, tak se řekne „dobré ráno“. Dokážete mít takového člověka rádi? Snad ano. Ale pro něho je těžké lásku přijímat. Mít rád osmnáctiletého nevychovance, který je u nás na návštěvě, může znamenat, že mu řeknu: „Víš, u nás se to dělá tak, že když někdo někomu něco podá, tak ten druhý poděkuje.“ Následuje údiv na obou stranách − on se diví, že se říká děkuji, já se divím, že mu to nikdo neřekl.

Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!

Bruno + Yvonne Schwengelerovi
Slasti a strasti výchovy
Ethos, běžná cena 100 Kč
Naše sleva: 4 Kč
Vaše cena: 96 Kč

ks

Nebo je u nás od pěti večer na návštěvě, blíží se půl jedenácté a on se nemá k odchodu (ne že by neměl kde bydlet). Jemu to nepřipadá zvláštní. Když mu klidným hlasem vysvětlím: „Víš, my už se chystáme jít spát, běž domů,“ je vděčný, že jsem ho nevyhodil hned v půl šesté, protože jinak je zvyklý, že mu všichni nadávají a křičí na něho. Chudák chlapec, nikdo ho nevychovával, a tak je třeba mu takové věci říkat raději teď v osmnácti než nikdy.

Představte si, že se osmiletý chlapec, který vyrůstal bez lásky a bez jakýchkoli hranic, dostane do rodiny, kde ho budou mít rádi a přitom budou moudří. Budou s ním mluvit vlídně, výslovně mu řeknou, že ho mají rádi, ale určitě mu nedovolí všechno, co mu dopřával život bez lásky. Už se nebude smět toulat sám po ulicích, nemůže se dívat bez omezení na počítač či televizi, uslyší, co všechno nesmí a co musí. Jemu se to asi nebude líbit jednoduše proto, že ho začali omezovat − a neustoupí!

Je mi těžké mluvit o dospělých mužích a ženách, které nikdo neměl rád, a oni zůstali bez výchovy. Přesto se díky svým schopnostem a vnitřním ambicím mohli na společenském žebříčku dostat vysoko − ale zůstali bez výchovy, bez lásky a nerozumí omezením souvisejícím se sebezapřením a obětí pro druhé.

Život bez omezení je život bez lásky. Naopak tam, kde je pravá láska, tam jsou hranice. Napadlo vás někdy, kolik je kolem nás lidí, kteří by tak rádi, aby je někdo měl rád a ani by jim nevadilo nějaké omezení? Láska bez hranic, kde je jen samá tolerance, není láska a o hranice bez lásky taky nikdo nestojí. Když rodiče své dítě milují a nejsou přitom nemoudří, nedovolí mu všechno. Dítě musí poslechnout. Může se mu to zdát jako trápení, ale nese to blahodárné ovoce − bude z něho zralý dospělý člověk, který zná své hranice a bude-li třeba, dokáže se pro druhého něčeho odříct.

Život s tolerancí = život bez lásky

Dnes se prosazuje výchova a život bez omezování, vyžaduje se tolerance ke všemu − to je život bez lásky! Bible však říká: „Koho Bůh miluje, toho přísně vychovává.“ (Židům 12,6) Koho nikdo nevychovává, tedy ke komu jsou všichni shovívaví, tolerantní, toho nikdo nemiluje. Dnešní doba tak znemožňuje poznávat lásku. Propaguje požitek (sex, díky půjčkám možnost mít okamžitě cokoli) a v lidech zůstává neukojená touha po lásce. Tak lidé docházejí k závěru, že láska neexistuje, hlavně aby měli peníze a požitek.

Nevědí, co je to láska. Není to především emoce, sentiment, ale vůle. Není to především požitek, ale odříkání a oběť. „Kristus miloval církev, a to tak, že se za ni obětoval.“ (Efezským 5,25) Dnes jen málo mužů lidí miluje tak, že se pro svou ženu obětuje. A málo žen prožívá lásku svého muže v tom, že se na ni obětuje. Pravá láska se obětuje a ten, kdo je skutečně milovaný, přijímá omezení, protože to přináší zralost.

Když se nám v životě zdá, že procházíme nepochopitelnými těžkostmi, znamená to, že nás Bůh má rád a že nás vychovává, i když nevidíme souvislosti hned. Boží výchova může být nepříjemná, ale zušlechťuje charakter a mění náš pohled.

Pamatuji si jednu starou ženu, křesťanku, jejíž manžel byl Žid, také křesťan, jak vzpomínala na dobu nacismu a říkala: „Bylo to těžké, ale když se dívám zpětně, nechtěla bych, aby toto období v mém životě chybělo.“ Prožívala Boží lásku tak hluboce, jako nikdy dřív ani nikdy potom.

Dopřávejme Bohu, aby nás vychovával. Bohu nejde o to, aby nás omezoval a působil nám nepříjemnosti, ale prožívali blaho, které je skutečné. Abychom viděli, že ovoce jeho výchovy je daleko cennější než nepříjemnosti a omezení, které jsou na cestě takové výchovy. Můžeme při tom totiž prožívat plnými doušky jeho lásku, o které člověk bez jeho výchovy nemá ponětí.

Nebraňme se jeho výchově, dopřávejme si ji. I když je někdy krušná, připomínejme si, že je to důkaz jeho lásky a že přinese ovoce, které nevychovaní lidé nechápou.

Jan Vopalecký, prosinec 2018

Hodnocení článku:

 Článek mě nadchl. (3)
 Dal mi nový impuls.
 Dávám mu za pravdu.(8)
 Nic zvláštního.
 Nesouhlasím s ním.
 Naštval mě.