Nikdo mě nemá rád

Anička vychází s taškou z obchodu a v tom je uvidí. Stojí si tady, baví se, smějou se a pojídají chipsy. Anička má srdce až v krku. A teď kolem nich musí projít, ať chce nebo ne. „Hlavně ať na mně není nic poznat,“ dodává si odvahy a se vztyčenou hlavou kráčí kolem pěti kamarádek ze třídy. Slyší za sebou jenom hlasitý smích. „To si určitě dělají legraci ze mě!“ myslí si Anička a přidává do kroku.

Doma rychle vybalí, co nakoupila, schová to do ledničky a zmizí ve svém pokoji. Z poličky vytáhne tlustou knihu, lehne si na postel a dává se do čtení.

Anička čte moc ráda, jako by se přitom vždycky ponořila do jiného, lepšího světa. Jak ráda by byla součástí tohoto jiného světa a patřila k dětem, o kterých se tam píše. K dětem, které se svými přáteli poznávají cizí země a prožívají dobrodružství. Jejich přátelství je neotřesitelné a obstojí i v nejtěžších zkouškách…

Dnes se však Anička nemůže soustředit. Venku svítí sluníčko, k jejím uším doléhají nějaké hlasy zvenku. Anička položí knihu stranou a dívá se z okna. Před domem si hrají tři menší kluci od sousedů. „Ti se mají,“ myslí si Anička, „hrajou si spolu skoro pořád. Jen já sedím doma a nemám žádnou kamarádku…“

Celý článek najdete v Ethosu 2009/4

Hodnocení článku:

 Článek mě nadchl. (2)
 Dal mi nový impuls.
 Dávám mu za pravdu.
 Nic zvláštního.(1)
 Nesouhlasím s ním.
 Naštval mě.(1)