Proč je moje dítě jiné?

Děti – zdroj starostí i požehnání

Děti, které nějak vyčnívají, kazí naši představu ideálu harmonické rodiny. Rozhodující však je, abychom takové děti bezvýhradně přijali.

Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!

Doherty,Harrison
Duchovní růst dětí
Dětská misie, 39.00 Kč

ks

Křesťané mají na rodinu vysoké nároky. Myslí si, že když všechno udělají správně, pak harmonickému soužití nestojí nic v cestě. Člověk však rychle vystřízliví, když se nám narodí problémové dítě, které naši idylku narušuje. Možná se vyvíjí o něco pomaleji, možná je nemocné, postižené, nebo se nějakým způsobem vymyká tomu, co očekáváme. Možná jeho neklidný temperament a neklid naráží na naše hranice. V každém případě takové dítě narušuje naše štěstí. Pohádková představa o rodině se začíná rozplývat.

Zvláštní děti jsou zátěží pro celou rodinu. Plni stresu a hněvu na sebe jenom narážíme. Napomínání je neúčinné, cuchá nervy a otravuje domácí atmosféru. Napětí se pak podepisuje i na manželství. Při hledání, jak s náročným dítětem správně jednat, vyplouvají na povrch pocity bezmoci a zoufalství.

Spousta otázek, žádné odpovědi: „Proč to máme s naším dítětem tak těžké?“, „Co děláme špatně?“ „Proč se právě náš kluk tak vymyká? Další dva sourozenci jsou přece normální!“ „Tolik jsme se modlili, proč Bůh tyto naše problémy konečně nevyřeší?“

Rodiče se s takovou situací vypořádávají různě. Někteří procházejí několika fázemi, než dospějí k zásadnímu přijetí svého zvláštního dítěte. Jiní – těch je pravděpodobně méně – mají toto přijetí vyřešeno od začátku.

Když se po čtyřech zdravých sourozencích Renatě a Josefovi narodila holčička s Downovým syndromem, celá rodina ji zahrnula svou láskou. Přijali ji jako Boží dar. Je tomu asi dvacet let. Když se podívám zpět, odvažuji se říct, že toto zvláštní dítě se pro celou rodinu stalo požehnáním. Samozřejmě s tím byla spojena spousta starostí a těžkostí, ale toto slabé, někdy taky tvrdohlavé dítě, které umělo způsobit tolik radosti, celou rodinu stmelilo a všechny sourozence naučilo nést vlastní zodpovědnost.

Jiné manželství, které osobně znám, se zhroutilo, protože otec nedokázal postižené dítě přijmout.

Proč je moje dítě jiné?

Chování některých dětí nevypadá na první pohled jako problémové. Jsou to například hyperaktivní děti s poruchou pozornosti. Tento jev se označuje jako ADHD a je jedním z nejčastějších neurobiologických funkčních poruch v dětském věku. Projevuje se mimo jiné

• poruchami pozornosti
• nepořádností
• poruchou vnímání a zpracování informací
• poruchou tvorby paměti

Mezi další možné příznaky patří:

• neklid, netrpělivost,
• poruchy jemné motoriky nebo koordinace pohybu
• vzrušivost, agresivita, výlevy vzteku
• malá tolerance při zklamání
• nevypočitatelné, neuvážené jednání

Určit přesnou diagnózu není snadné, protože jednotlivé poruchy nemají přesné hranice, nápadné vybočení je spíš individuální a v jednotlivých případech má různou váhu.

Odhaduje se, že takovým způsobem je postiženo pět až deset procent dětí, a to čtyřikrát víc chlapců než děvčat. ADHD může mít různé podoby, ale společným znakem je vždy určité omezení pozornosti. Tato porucha se dokonce nemusí projevovat hyperaktivitou, zejména u děvčat. Dítě působí nepřítomně nebo zasněně a příčina se nerozpozná.

Díky vyšetření dvojčat a rodin, ve kterých se ADHD vyskytuje ve zvýšené míře, se dnes ví, že svou roli hraje také dědičnost. Genetický vliv souvisí navíc se zvláštnostmi v látkové výměně v mozku. Asi polovina rodičů, kteří sami trpí ADHD, mají dítě s těmito příznaky. A také je známo, že tato porucha v dospělém věku prostě zmizí.

Vysoké procento postižených trpí také později určitými typickými příznaky. Hyperaktivita se obvykle ztrácí, ale zato stoupá vnitřní neklid. Ten se dá často vyřešit intenzivní sportovní aktivitou. Nesoustředěnost, nepřítomnost duchem, zapomnětlivost, potíže při plánování nebo plnění úkolů lze pozorovat i v dospělém věku, což ovšem neznamená, že dotyčný by v oblasti, která ho zajímá, nemohl být úspěšný.

„Černá ovce“

Děti s ADHD to mají těžké, když mají dbát na pravidla a plnit pokyny. Začíná to už při vstávání. Rodičům se to sotva podaří bez stresu a bez opakovaného připomínání, aby dítě vstalo. To je pořád jako by mimo, motá se kolem, během minuty zapomene, co jsme mu právě řekli. Dítě je impulsivní, nad věcmi nepřemýšlí, což do jisté míry neumí ovlivnit – a to je celý den zdrojem neklidu. Svým neobvyklým chováním naráží u sourozenců a vrstevníků; pro takové dítě je těžké se přizpůsobit. Je-li neustále v pohybu, chová se hlučně a impulzivně a vinou nepozornosti každou chvíli něco shodí nebo rozbije, není pak divu, že mamince tečou nervy.

Dítě zlobí. Nechápe, proč by si mělo v pokoji uklízet nebo na co jsou ubrusy. Každý den dochází k nekonečným diskusím, místo aby si své povinnosti jednoduše splnilo.

Některé děti s ADHD se vzpírají jakémukoli vedení. Tresty nepomáhají. To, co u jiných dětí vede k žádoucímu chování, zůstává bez efektu. Někdy jako by odolávaly jakékoli výchově. Automaticky je označíme za neposlušné, vnímáme to jako zlý úmysl a také podle toho jednáme. Dítě se stane černou ovcí rodiny a dostane nálepku, že má poruchu chování.

Dnes se ale ví, že tyto dětí neumí své chování dostatečně ovládat a navíc v souvislosti s opožděným vývojem opravdu nechápou, co je to „nežádoucí chování“. Nemůžeme tím samozřejmě omlouvat všechno. Děti s ADHD jsou hříšníci stejně jako ostatní děti, ale vnímají jinak než tak zvané „normální“ děti. Proto potřebují porozumění s jasnými hranicemi a strukturami.

Mnoho rodičů po letech bojů o moc rezignuje a prostě to vzdá. Už nemají sílu. Na rozdíl od dřívějších dob je dnes nesmírně těžší děti s touto poruchou vést a vychovávat. Zahlcení podněty, tlak na výkon a další nároky moderní společnosti představují pro děti s ADHD neustálé přetěžování.

Problémy ve škole

Ve škole má dítě stejné potíže. To množství podnětů neumí vytřídit a filtrovat, a proto není schopno zůstat delší dobu v klidu sedět a poslouchat. Vyrušuje, samo od sebe mluví, vykřikuje nebo se houpá na židli. V souvislosti s nedostatkem soustředěnosti nevydrží u jedné věci (i když se jedná o téma, které dítě živě zajímá), takže většinu učební látky nevnímá, prostě to do něho „nevsákne“. Kvůli vnitřnímu neklidu, nespolehlivosti a zapomnětlivosti ho i ve škole neustále napomínají, trestají. Ono samo by rádo všechno dělalo správně, ale nemůže. Nestačí plnit očekávání rodičů a učitelů, a proto ho zmáhají obavy ze selhání. Dítě si nevěří a nemá odvahu s nikým spolupracovat.

Omezená je i jeho schopnost pamatovat si. Látku si neprocvičuje, a ta se proto neuloží do dlouhodobé paměti; důsledkem je, že zapomíná, co se už učilo. Smyslem domácích úkolů je látku si procvičit a prohloubit, a tak dochází k dalším stresovým situacím. Místo aby se dítě efektivně učilo, celé hodiny jen bloumá. Bez dohledu není schopno udělat domácí úkoly pečlivě. Pro rodiče je to každodenní zátěž, protože musí překonávat prudký protest dítěte. Ale na cestě k samostatnosti nezbývá rodičům nic jiného, než tu dlouhou dobu na dítě systematicky dohlížet.

Určitě jsem svou dceru často přetěžovala, protože jsem ji trestala za věci, které by ani při dobré vůli nezvládla.

Tyto děti zůstávají ve školních výkonech daleko za svými skutečnými možnostmi, i když mají dobré intelektuální předpoklady. Není divu, že to maminky a tatínky vystavuje stresu, působí jim to starosti, jsou bezradní a ve své rodičovské a vychovatelské roli se cítí přetíženi. Vedle porozumění a trpělivosti jejich děti s poruchou pozornosti potřebují také po celou dobu motivovat a vést.

ADHD – nemoc moderní doby?

Syndrom ADHD se u dnešních děti diagnostikuje poměrně často, a proto se mluví o módní nemoci. Je možné, že dříve se tato porucha nevyskytovala méně často, ale nebyla tak nápadná, protože děti měly daleko více volnosti v pohybu. Jsou však pryč doby, kdy si děti po škole chodily do lesa, kdy si mohly spolu s kamarády hrát, vyřádit se a tak vybít svou energii.

Dnes sedí děti celé hodiny ve škole a potom doma u počítače nebo u televize. Když se nedokážou ve škole soustředit a jsou neklidné, nemusí se hned jednat o ADHD.

Nápadné způsoby chování nejsou vždycky způsobeny fyzickými předpoklady. Děti, které jsou ve škole přetěžovány, které mají starosti nebo žijí v napjatých vztazích, mohou vykazovat podobné příznaky. Jsem také přesvědčena, že dnes se dětem příliš rychle stanoví diagnóza ADHD a předepíše se jim Ritalin na uklidnění. Stejně tak není správné ukvapeně hledat výchovné chyby na straně rodičů či vychovatelů. Vím, o čem mluvím, také jsem mezi svými dětmi měla jedno takové. Tehdy se o ADHD nemluvilo, nevědělo. A přesto mi bylo vždycky jasné, že takové dítě je ve svém vnímání i chování jiné, i když má stejnou výchovu jako ostatní sourozenci.

V nepořádku na prvním místě

Děti s ADHD jsou neorganizované, nemají žádnou strukturu, a proto potřebují mít vedle sebe někoho, kdo jim to bude zajišťovat. Ve svém chaosu jsou králové. Do pokoje dítěte by maminka měla chodit jen v nejnutnějších případech, ušetří si spoustu nervů.

Největší potíže ve všedním soužití vznikají vinou nedostatků v ukázněnosti a sebeovládání. Dítě zlobí. Nechápe, proč by si mělo v pokoji uklízet nebo na co jsou ubrusy. Každý den dochází k nekonečným diskusím, místo aby si své povinnosti jednoduše splnilo.

Zpravidla se všechno točí kolem „zvláštního“ dítěte, které je pro svoje „mouchy“ pořád ve středu dění i zájmu a které neustále narušuje rodinnou harmonii. Jasná pravidla, předvídatelné prostředí a důsledná výchova je pro děti i rodiče pomocí, jak takovému chaosu odolávat. Jestliže se v rodině uplatňuje uvolněný výchovný styl, negativní projevy chování bývají ještě horší. I když je tento výchovný princip známý, dělají časem rodiče nebo sourozenci řadu věcí sami, protože je nebaví pořád o to prosit nebo to dotyčnému dítěti nařizovat.

Na jedné straně je škoda, že jsem nevěděla, že naše dítě trpí ADHD. Určitě jsem svou dceru často přetěžovala, protože jsem ji trestala za věci, které by ani při dobré vůli nezvládla. Mít pořádek ve školní tašce, plánovat, chodit včas, předvídat, to všechno je pro takové dítě daleko náročnější, pokud vůbec je schopno něco takového zvládnout.

Jako rodiče jsme nechápali její neschopnost v některých dílčích oblastech – vždyť jinde bylo patrné, že inteligenci má dostatečnou. Naše dcera – na rozdíl od mnoha svých vrstevníků – dokázala i přes svůj neklid a nepozornost mít velmi dobré výsledky zejména v tom, o co se opravdově zajímala. Také učitelé z toho byli podráždění. Všichni jsme tedy měli dojem, že se jí prostě nechce.

Dnes vím, že jsem neměla pravdu a mrzí mě to. Na druhé straně jsem ráda, že jsme svou dceru brali takovou, jaká je: temperamentní, často duchem nepřítomná, neklidná, nespolehlivá, trochu šílená, ale zároveň velmi tvořivá a originální, soucitná a s vyvinutým smyslem pro spravedlnost. Samozřejmě to bylo během všedního dne náročné. Kvůli nedisciplinovanosti jsme na sebe často narážely a někdy bych ji nejraději poslala na Měsíc.

Kdekoli se naše dcera objevila, tam nebyla nuda. Byla hodně akční! Ale musím říct, že bych se bez toho někdy ráda obešla.

„Já už nemůžu!“

Nápadnost dětí s ADHD se většinou vnímá negativně. Sousedi si šuškají o nevychovaném děcku, maminky nebaví pořád všem vysvětlovat, co to vlastně s jejich dítětem je, a stejně za to sklízejí nevěřícné pohledy. Rodič se pořád snaží své dítě před druhými chránit a zároveň trpí tím, že ono samo mu to vrací hodně neuctivým chováním. Dotyční rodiče stále zapomínají, že to není úmyslné a cílené, protože dítě s ADHS nemá sebekontrolu a takovým způsobem se snaží aspoň trochu samo nadechnout.

Samozřejmě takové verbální útoky nemůžeme tolerovat nebo dokonce omlouvat tím, že „on za to přece nemůže“.

Dítě je naopak třeba učit chovat se k druhým s úctou. Také nemůžeme tolerovat, aby své sourozence ponižovalo, a to ještě ve snaze, aby samo vypadalo lépe. Překračování hranic je možné postihovat izolací nebo tím, že mu nebudeme věnovat pozornost. Dítě musí pocítit následky svých verbálních útoků, ovšem ne tak, že s ním rodiče nebo druzí budou jednat pohrdavě nebo slovy, která zraňují.

Cesta k aspoň částečně normálnímu chování v kolektivu a ve společnosti je dlouhá a kamenitá. Mnoho rodičů ztrácí sílu a upadají do beznaděje. Zvlášť v případě, kdy se situace mladého člověka v pubertě ještě vyostří a on je pro rodiče vnitřně nedostupný. Starosti o budoucnost jejich dítěte jim bere spánek, jizvy hlubokých zranění bolí a komunikace nefunguje.

Z pohledu dítěte

Pořád se mluví o tom, jak je pro rodiče a sourozence těžké mít v rodině hyperaktivní dítě. Přitom se zapomíná, jak demotivujícím způsobem to vše působí na dítě samo. Ať udělá cokoli, všechno je špatně. Pořád ho někdo napomíná, něco mu vyčítá, nějak ho omezuje. Ze všech stran kritika. Prožívá jen odmítnutí, vyčleňování. A tak si nakonec začne myslet, že není dost dobré. Děti s ADHD se často stávají outsidery, vystrčenými mimo skupinu. Pocit, že ho nikdo nemá rád, že ho nikdo nepřijímá, vede k agresivnímu chování. Ale agresivita je vlastně volání po lásce a přijetí. Souvisí to s neschopností se vyjádřit jinak, konkrétně. U mladých lidí s ADHD číhá nebezpečí, že se dostane na šikmou plochu nebo sáhne po drogách.

Tyto děti mají nezkrotnou touhu po svobodě a zároveň s ní neumí zacházet. Svobody stále zneužívají, a proto se je rodiče snaží uchránit před ublížením a drží je na uzdě víc, než je obvyklé u ostatních dětí. To také činí už tak ustaranému dítěti život ještě víc hořký. Uvědomuje si sice svou neschopnost, ale jako by to nechápalo. A tak si stěžuje na omezování, na nedostatek důvěry. V tomto poli napětí jsou rodiče i dítě. Je třeba mnoho moudrosti a trpělivosti k tomu, aby dítě nerezignovalo, ale učilo se přejímat zodpovědnost a nabývalo samostatnosti a nezávislosti.

Řešení?

Rodiče hyperaktivních dětí trpí a hledají východiska ze svých mezilidských problémů. Právě když dítě přijde do puberty, neudržitelné chování se už nedá snášet. A když dítě jedná agresivně, rodiče a sourozenci reagují podrážděně. Problémové dítě k tomu ještě něco přidá a situace se vyhrotí. Časem se výbuchy hněvu dají dokonce předvídat. Všední den je samý boj o moc, dítě se snaží mít navrch, protože ztratilo veškerou naději, že by si pozornost mohlo získat pozitivním chováním. A rodiče vidí jen negativní stránky, protože už je to hodně dávno, co se společně radovali a smáli.

Celá výchova vyžaduje během dlouhých let mimořádně mnoho sil a vytrvalosti. Člověk se pak zoufale ptá: „Co jsme udělali špatně, že to dítě je tak jiné?“

Samozřejmě uděláme spoustu chyb, jinak to ani není možné. Ale ani s nejlepší výchovou a s náručí plnou lásky se těžkostem nevyhneme, problémy nezmizí samy. Dítě s ADHD víc zapomíná, je neklidnější, rozptyluje se víc než sourozenci. Ani na nedostatek sebeovládání neexistuje jednoduchá terapie.

Jak tuto spirálu prolomit? Platí, že výchova vyžaduje, abychom jako rodiče vydávali srozumitelné, jednoznačné signály a byli důslední. Každý všední den by měl mít svou strukturu, probíhat podle určitého pravidelného programu. Je důležité, aby oba rodiče táhli za jeden provaz, to je pro dítě zdrojem jistoty a také oporou. V opačném případě dítě nezná rámec, neví, kde a jak se může pohybovat, ztrácí orientaci.

Nikdy to se svým dítětem nevzdávejme a snažme se v něm vidět to, co z něho chce učinit Bůh. Žijme tak, aby mu Bůh a jeho Slovo bylo milé. Dítě s ADHD vnímá, že je jiné, jakoby bez ceny. Dejme mu pocítit, že ho Bůh má rád a stojí o něj i s tou jeho jinakostí. I v rodině by mělo najít své místo a přijetí. Povzbuzujme své dítě i v malých věcech, projevujme mu uznání, když něco udělá dobře. To mu dodá naději, že není odepsané. A nezapomínejme: s trochou humoru je každé břemeno lehčí.

Berme své dítě takové, jaké je. Nevyčítejme Bohu a nesnažme se srovnávat s rodinami, kde mají takzvané „bezproblémové“ děti. Odložme své představy o ideálním dítěti. Místo toho se radujme z každého malého pokroku.

Věřící rodiče mohou své zvláštní dítě svěřovat Bohu a prosit o moudrost a lásku vůči němu. S povzbuzením a trpělivostí se dítě během let snáze naučí přebírat za své jednání odpovědnost. Jestliže svévolné dítě poslechne a svůj život podřídí Ježíšovu vedení, může prožít takovou proměnu, že i přes svou jinakost povede život, který je Bohu ke cti.

Bůh i v oblasti naší výchovy i při výchově problematického dítěte vyhlíží naši důvěru a lásku, to nás uchrání před zahořknutím. Bůh nenechá bez odpovědi naše vytrvalé modlitby plné důvěry. I z dítěte, se kterým máme tolik problémů, může vyrůst osobnost, která je nám i ostatním k požehnání.

Yvonne Schwengelerová
vybráno z Ethosu č. 2011/1

Hodnocení článku:

 Článek mě nadchl.
 Dal mi nový impuls.
 Dávám mu za pravdu.(1)
 Nic zvláštního.
 Nesouhlasím s ním.(1)
 Naštval mě.