Jak rozehřát zamrzlé manželství

Když si ti dva ve svatební den říkají ano, sotva považují vztah za mrazivý. Jeden se podívá na druhého a má z toho spíš „horkou hlavu“ a zahřeje ho to u srdce nebo je celý „naměkko“.

Ledové vztahy přece nejsou to, co chtěl Bůh, když Adamovi přiváděl Evu. Co ničí vzájemné vztahy a my si to ani neuvědomujeme?

Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!

L.Crabb, A. Andrews, D. Hudson
Adamovo mlčení
Návrat, běžná cena 239 Kč
Naše sleva: 17 Kč
Vaše cena: 222 Kč

ks

Několik nepříjemných otázek

Na příčiny šťastného nebo nešťastného vztahu je možné se upřímně ptát, jen pokud jsme ochotni vzít pod mikroskop vlastni chovaní vůči manželovi Pokud vidíme nebo chceme vidět chybu jen u druhého, nic se nezrněni

• Co vlastně čekám od manželství?
• Co čekám od svého partnera?
• Co mu může na mně nebo na mém chovaní vadí?
• Dokážu se vyrovnat s kritikou vůči své osobě?
• Jsem v zásadě ochoten/na vidět negativní stránky svého chování a s Boži pomoci je opustit?
• Miluji svého manžela/ku opravdově, nebo jen svou představu o něm/o ní?
• Snažím se někdy svého manžela napravit?
• Uchyluji se někdy ke stěžovaní si nebo k omezování druhého?
• Zkouším někdy druhého tlačit, abych dosáhl/a svého cíle?
• Umím odpouštět?

Pět zdrojů chladu v manželství

1. zdroj chladu: Nechci hadr, chci chlapa!
2. zdroj chladu: Zlatá klícka
3. zdroj chladu: Když krk točí hlavou
4. zdroj chladu: Hádej, co si přeju?
5. zdroj chladu: Svěrací kazajka

První zdroj chladu v manželství:
Nechci hadr, chci chlapa

Marie a Matouš tvořili krajně nerovnou dvojici. Ona byla aspoň o půl hlavy vyšší a působila velmi dominantním dojmem. Oba pocházeli z křesťanské rodiny, kde se žilo vírou. Matouš byl hodně zamilovaný. O jejích citech vůči němu jsem si od začátku nebyl jist. Nezdálo se, že by Matouš byl jejím vysněným ideálem, ale Marie už nebyla nejmladší a chtěla se vdát a mít děti. Nikdo jiný nebyl ve výhledu. Kromě toho jí Matouš plnil každé přání, co jí na očích viděl. Tak tomu bylo i později, když přišly děti. Marie působila pořád dojmem nespokojeného člověka, i když manžel pro ni dělal všechno, jen aby jí vyhověl. Bez stěžování snášel její vrtochy a nálady, staral se o děti, pomáhal v domácnosti. Ale zdálo se, že to nestačí. Čím více cítil její nespokojenost, tím intenzivněji se snažil. Ve všem jí ustupoval, i když s tím nesouhlasil. Na její popud začali po letech chodit do jiného sboru, i když se Matouš v tom svém cítil velmi dobře.

Marie měla také stále menší zájem o duchovní věci. Jednoho dne Matoušovi řekla, že má někoho jiného, že našla „správného„ chlapa. On že je „měkkota“, a to leze na nervy. „Byla bych raději, kdybys mlátil do stolu a házel talíře!„ − Tolik její nespokojenost.

Když přede mnou Matouš celý nešťastný seděl a pořád ještě nevěděl, co se po něm chce, bylo mi ho opravdu líto. Nechápal, co dělal špatně. Copak ji nemiloval? − Takové bylo jeho pojetí lásky. Jeho žena toužila po tom, aby byl ve vztahu vůdčí a taky jí někdy řekl ne. Marie se chovala jako rozmazlené děcko a Matouš proti tornu nic nedělal. Jeho povolnost, neprůraznost ji dovedla k tornu, že jím pohrdala. Láska chce dobro druhého, což neznamená „pokorně“ všemu špatnému a nesmyslnému ustoupit.

Druhý zdroj chladu v manželství:
Zlatá klícka

Šest hodin ráno. Stůl je prostřený, kafe uvařené. Anička si může jen sednout. Karel se o všechno postaral. Ona musí jít z domu dřív než on. Má zodpovědné zaměstnání a vydělává daleko víc než její manžel. Pracuje od doby, kdy děti šly do školy. Je velmi úspěšná. Karel se vedle svého zaměstnání stará o domácnost. Vaří, uklízí, pere a žehlí. Anička má dlouhou pracovní dobu. Ať se nemusí o nic jiného starat. Až sem je to v pořádku.

Anička je za pomoc svého manžela vděčná. Ale jeho pečlivost tím není vyčerpána. Než Anička sedne do auta, Karel spěchá z domu a nastartuje jí ho, aby tam už měla teplo. Sotva přijde do práce, už zvoní telefon: „Dojela jsi dobře?„ A to každý den! Anička si jen povzdechne. Jeho telefony ruší několikrát za den. Jakmile má obsazeno, obvolává její známé, aby zjistil, kdo má také obsazeno a s kým mluví. K jejímu zaměstnání patří, že nikdy neví, kdy skončí. Když zůstane o pár minut v práci déle než obvykle, vyrazí Karel z domu; bojí se, že by se jí mohlo něco stát. A pořád ten telefon...

Karel svou ženu rozmazluje. Stará se o ni víc než nerozumná matka. (Jeho matka se o otce starala podobně). Anička se cítí jako ve zlaté klícce. Taková pečlivost dusí. Je chorobné, jak on to „myslí dobře“. Degraduje ji to na malé děcko a jeho objetí ji škrtí tak, že nemůže dýchat. Anička tím trpí. Kolikrát si mu postěžuje, ale asi málo důrazně. Karel na to vždycky řekne: „A co ještě chceš? Já to s tebou myslím dobře.„

Třetí zdroj chladu v manželství:
Krk točí hlavou

Muž je hlavou ženy. To nám říká Bible, i když se z toho feministkám samou nelibostí ježí vlasy na hlavě. Ale je málo biblických míst, kterých muži tak zneužívají k diktatuře a panovačnosti. Na názor manželky se nikdo neptá. Ta ať prý udržuje v chodu domácnost, stará se o děti a jinak dělá jen to, co „božský„ manžel poručí. A to vše bez ohledu na to, jestli se její hlava podřizuje Boží autoritě a bere si k srdci, co mu Bůh říká o tom, jak se chovat k vlastní manželce.

Každá žena v hloubi své duše touží po vedení. Ona to potřebuje, aby se mohla cítit v bezpečí. To nemá nic společného s nižší inteligencí nebo méněcenností. Sám Ježíš se k ženám choval s úctou a vážil si jich. Nikdy jim nedával pocítit, že by měly nižší hodnotu než jejich mužský protějšek. Ale mají jinou úlohu a jiné postavení. Povýšené chování některých mužů však ženy zdaleka ještě neopravňuje k tornu, aby Boží záměr zpochybňovaly. Když budeme číst text v dopise Efezským v celé jeho souvislosti, nikdo snad nedospěje k názoru, že podřízenost je diskriminace. Muži mají na sobě rozsáhlý, závažný úkol. Často se jim jen předhazuje: „Muži, milujte své ženy, jako si Kristus zamiloval církev a sám se za ni obětoval... Proto i muži mají milovat své ženy jako své vlastní tělo. Kdo miluje svou ženu, miluje sebe“ (Efezským 5,25.28).

Břemeno vedení a odpovědnosti za rodinu není jen privilegium. Vyžaduje naprostou oddanost a obětování se těch, kdo k člověku s takovou odpovědností patří. Když se na to podíváme takto, pak my ženy přece nemůžeme udělat nic lepšího, než že se svěříme muži, který bere Boží slovo vážně a nevytrhává z něho pro sebe jen něco, co mu vyhovuje. Panovačnost některých mužů vždycky sváděla ženy ke vzpouře. To se může projevit ve vědomém vzdoru nebo také v taktice manipulace. Žena tajně přebírá funkci krku, který hlavou točí, kam chce. Otevřeně řečeno to znamená, že ve sboru se sice chová tiše, pokorně, ale doma se se svým názorem neskrývá a snaží se názor svého muže zmanipulovat. Tam, kde se v hloubi srdce nesouhlasí s postavením muže a ženy podle Božího plánu, je sotva vztah, který je pro obě strany štěstím. Spíš zde vznikne boj o moc, uznání a práva.

Čtvrtý zdroj chladu ve vztahu
Hádej, co si přeju?

Nevyslovená očekávání

Petr má náročné zaměstnání. Kolikrát se mu nepodaří odejít z práce a nechat starosti a myšlenky na pracovišti. Soňa si to vysvětluje tak, že o ni nemá dostatečný zájem. Zvlášť když zapomněl dokonce na 1 výročí svatby. Byla to taková střední katastrofa! Na zdrceného Petra svištěly výčitky. Upřímně ho mrzelo, že na to zapomněl a Soňu zranil. Také to vyjádřil. Ale protože v posledních týdnech a měsících spolu trávili málo času společně, nahromadil se v ní hněv a teď se hráz prolomila: „Vůbec ti na mně nezáleží. Nezajímá tě, co si myslím ani co dělám. Já jsem tu jen na to, aby ti fungovala domácnost. Kdy jsi mi naposledy přinesl kytku?„ A Soni se po tváři kutálejí slzy.

Petr si uvědomoval, že svou ženu zanedbává. Měl ji rád a slíbil, že se polepší. Druhý den šel z práce rovnou ke stánku s květinami a koupil Soni dlouhé růže, jaké má ráda. Spěchal domů a těšil se na její úžas ve tváři. Ale místo toho znovu tekly slzy: „Když na to nepřijdeš sám, můžeš si je nechat. Já tvůj soucit nechci. Ty jenom chceš, aby byl klid. Ale to na mě neplatí!“

Možná na takové chování reagujete nechápavě. Ale ruku na srdce: Neuvítali byste někdy, kdyby vám partner vaše potřeby vyčetl z očí sám? Nesnažíme se vlastně všichni o dokonalost, zvlášť ve vztahu lásky? A nezklame nás, když ten druhý nevycítí, co potřebujeme? Nebyl by to balzám na duši, kdyby nám manžel, jednou večer, kdy jsme vyčerpané po celém dni s dětmi, řekl: „Víš co, ty jsi asi unavená, lehni si, já dám děti spát a umyju nádobí.„? Bylo by to krásné. A někdy se, to i stane. Ale buďme upřímné: Jak je to s vnímavostí vůči jeho potřebám? Nemáme kolikrát trám v oku?

Místo abychom upadli do sebelítosti, bylo by užitečnější konkrétně poprosit o to, co potřebujeme nebo chceme, a to bez vyčítavého tónu v hlase. Přehnaná očekávání vezmou partnerovi chuť. Podívejte se na Petra. Dětinské chování jeho manželky na něho muselo působit jako studená sprcha. Přemýšlím, jestli jí ještě někdy květiny přinese. Nebude mít pořád dojem, že ať udělá cokoli, nikdy jí nepřijde vhod? Tak vznikají podmínky pro zmrazený vztah.

Pátý zdroj chladu:
Svěrací kazajka

Poznali se na jednom prázdninovém pobytu. Oba byli velmi mladí. Monika pořád říká: „Byla to láska na první pohled.„ Pořád byli spolu. Když měla Monika po maturitě, hnala se do vdávání. Doma to neměla lehké. Matka žila s jiným mužem, který neměl Moniku rád. Ta chtěla jen pryč. Marek, který zatím studoval, by raději ještě počkal. Ale jeho milá mu vykreslila společnou budoucnost růžovými barvami. Chtěla pracovat a pomáhat mu s financováním studia. Marek souhlasil. První roky měli nebe na zemi. Ale když Marek nastoupil do zaměstnání, začalo to v manželství skřípat. Dokud byl Marek na Monice finančně závislý, cítila se dobře. Ale teď už ji nepotřeboval. Aspoň ona si to namlouvala. On byl na tom inteligenčně lépe, ona měla narušené sebevědomí, a tak začala pochybovat o lásce svého manžela. „A nemá kolem sebe hezčí a chytřejší holky?“ Žárlivost začala ovládat její myšlení stále víc a víc. Sledovala svého manžela, vyhledávala náznaky jeho nevěrnosti. Každou volnou minutu musel trávit s ní. Došlo i k ošklivým scénám, když si Marek chodil s kamarády jednou týdně zahrát házenou. Čím se Monika na něho víc věšela, tím víc se Marek stahoval do sebe a snažil se najít si volný prostor. Pro Moniku to zas byl jen důkaz, že mu na ní už vůbec nezáleží.

Kdo si není vědom své hodnoty jako člověka a jako Božího stvoření, ten se, stává závislý na ujištění a na projevech, že si ho druzí lidé váží.

Chorobné vyhledávání důkazů lásky je pro manželství přílišná zátěž. Každá nepozornost, pozdní příchod, nebo když se zapomene na výročí svatby, všemu se přikládá obrovský význam jako by ten druhý neměl cenu. Člověku s negativním hodnocením sebe sama nepomůže ani to, když mu druhý tvrdí, že ho má rád. Křečovitě se snaží zajistit si věčnou lásku druhého. Obavy, aby neztratil partnera, vedou k přílišnému upnutí se na něho. A do vztahu se vplíží nedůvěra a žárlivost.

Ten, kdo druhého takto sleduje, se mylně domnívá, že jeho chování pramení jenom z obrovské lásky k partnerovi. Ale v podstatě to není nic jiného než čirý egoismus. Druhý má pro něho význam jenom v tom, co pro něho dělá. Pravá láska však usiluje o dobro druhého, dopřává volný prostor k dýchání. Upnutí se na druhého může vypadat jako láska, ale vede k otrávenosti a snaze raději utéct.

Co má společného trouba s mrazivým vztahem?

Když jsem byla malá, u nás doma platilo: Co je na talíři, to se sní! Ale stejně jako většina dětí jsem i já měla s některými jídly potíže. Prostě jsem to do sebe nedostala. Když jsem ještě ve dvě hodiny seděla u stolu, plný talíř před sebou, maminka mi ho vzala. Tím to ale neskončilo. Ne že bych odpoledne už nedostala nic k jídlu − ale večer dala maminka zbytek jídla do trouby a ohřála ho. Brambory nebo květák nevypadaly v tomto stavu příliš vábně. Stálo mě to mnoho úsilí, než se mi to podařilo sníst.

Toto přihřívání se v přeneseném smyslu děje často mezi manžely. Staré, dávno minulé prohřešky, které jsou už údajně odpuštěné, ale ne zapomenuté – se v určitých situacích zase vytáhnou a přihřejou. Nebývá lehké nechat zranění s Boží pomocí zahojit a už se nikdy v ráně nevrtat. To, zda ji zase otevřeme, není otázka, jestli můžeme ale, jestli chceme. Co bychom na to řekli, kdyby s našimi přestupky takhle zacházel Bůh? Byli bychom zoufalí! Ale Bůh slibuje svému lidu: „Zaženu tvou nevěru jako mračno a jako oblak tvé hříchy„ (Izajáš 44,22).

Vzhledem k tomu je to z naší strany nestydatost, když stará břemena svých blízkých konzervujeme, přihříváme a neseme na stůl.

Vzory

Všichni se ve svých vztazích chováme podle nějakého vzoru. To, jak spolu jednali naši rodiče, se odráží i v našem chování, i když jsme viděli, že to není dobré. Je poučné si zpřítomnit atmosféru domova, kde jsme vyrůstali. Byly to vztahy otevřené, nebo plné nepřístupnosti? Žili jsme tam spolu nebo jen vedle sebe?

Touha po dokonalém vztahu

Vzpomínám si na manželskou dvojici, která mě jako mladou dívku zpočátku velmi silně ovlivnila. Chovali se k sobě s vybranou zdvořilostí. Nedokázala jsem si představit, že by se kdy hádali. Zvenku vypadalo jejich manželství ideálně, ba dokonale. Ale pak jsem zpozorovala, že tito moji „ideální manželé“ mezi sebou stále udržují určitý odstup. Strach ze vzájemného zranění něco stál, měl svou cenu: chlad ve vztahu. Zdvořilost je dobrá ale, když se zvrhne v to, že člověk musí každé slovo napřed vážit na zlatnických vahách v obavě, aby druhého neurazil, pak nemůže vzniknout důvěra. Jak žalostné! Dnes si sotva dovedu představit něco tak prázdného a deprimujícího jako život ve dvou s takovým odstupem.

Jestliže svého manžela miluji, pak mám stále touhu být s ním jedna duše a jedno tělo. Právě v touze po dokonalém vztahu si bolestně uvědomujeme svou rozdílnost. Za více než třicet let společného manželství je mi jasné: Jestliže chci, aby mi manžel naprosto rozuměl, a dívám se na něho jako na záruku svého štěstí, pak ho přetěžuji. Od žádného člověka nemůžu očekávat to, co může dát pouze Bůh. Přehnané očekávání vede ke zklamání. Náš partner není dokonalý a ani my nejsme dokonalí. S tím musíme žít. Je třeba jen ochoty měnit se. Všichni máme tendenci myslet si, že právě náš pohled na věci, naše vnímání a pocity jsou správné. Vzdejme se této mylné představy!

Čím více prostoru dáváme ve svém životě Božímu slovu a čím více se podle něho řídíme, tím více se naše ostré hrany obrušují. Soužití s druhými je jednodušší − a ledy tají.

Yvonne Schwengelerová, Ethos 2000/1

Hodnocení článku:

 Článek mě nadchl. (2)
 Dal mi nový impuls.(1)
 Dávám mu za pravdu.(2)
 Nic zvláštního.
 Nesouhlasím s ním.
 Naštval mě.