Citát z Bible:
Přikryje tě svými perutěmi, pod jeho křídly máš útočiště; pavézou a krytem je ti jeho věrnost.
Ž 91,4 E
(Další citáty)
Fyzické tresty nezakázat! Ta možnost tu má zůstat. Když dítě ví, že je milované, trest rukou mu neublíží. Seřezat dítě, výprask
Proč se děti bojí školy? Co s tím mohou udělat rodiče, co škola? Komunikace školy a rodičů.
Žena může být skvělá jako bohyně, ale muže nenaplní. To muž má naplňovat ženu − ale kde na to brát lásku, sílu, obsah?
Snacha a tchyně . .
Manželská nevěra neznamená rozvod, bolí to, ale máme východisko.
Procházky s dětmi jsou fantastické! Kde jinde si s nimi tak dobře povykládáte? I když to všechno dlouho trvá... A často to je poučením i pro mě.
Muž potřebuje, aby mu žena projevovala úctu, tak si ho udrží! Žena potřebuje mužovu lásku − a opravdová láska je oběť!
Táto, děti potřebují tvůj čas, zájem, ujištění i tvé prohry. Nasávají tě všemi smysly. Jsi pro ně pevný bod, ať jsi jakýkoliv. Pak budou v dospělosti pevné.
Nikdo konkrétní za to sice nemůže, ale lze sledovat faraonovské trendy − snahu odloudit děti od rodičů. Jak se rodiče mohou bránit, aby jim děti nebyly „ukradeny“?
Dobrý osobní příklad je silnější magnet, než silná slova. Zvlášť, když je naším vzorem Ježíš. Ale následovat Ježíšův příklad je pořád málo!
Digitální média a jejich nebezpečí, facebook, twitter, kyberšikana, sebevražda Google počítače, televize, šikana
Tři nejčastější způsoby, jak se lidé snaží hříchu zbavit, jsou člověka spíš stahují níž a níž, Co tedy člověka osvobozuje?
Svět může znamenat krásné Boží stvoření, nebo naopak ďáblem řízený systém, které spěje stále k horšímu a nakonec k Božímu trestu.
Hlasy transgender lidí, kteří se vracejí k původnímu pohlaví (detranzicionisté) jsou stále silnější. Jsou to lidé, kteří se rozhodli proti své transgender identitě a žijí zase ve svém původním biologickém pohlaví. Jednou z nich je Keira Bellová, která v roce 2021 zažalovala genderovou kliniku Tavistock v Londýně.
Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!
Její dětství se vyznačovalo dramatickými rodinnými poměry. Otec opustil rodinu, když Keiře bylo 5 let. Matka propadla alkoholu, Keria chodila do školy jen nepravidelně, domů si raději žádné kamarády nevodila, protože měla strach, aby neviděli matku v jejím stavu.
Právě matka a později i nevlastní matka Keiru jako první konfrontovaly s otázkou, jestli by nechtěla být raději chlapec. V 15 letech podstoupila psychologické vyšetření. Protože trvala na tom, že chce být chlapec, její psycholog ji odkázal na genderovou kliniku Tavistock v Londýně, tam jí diagnostikovali sexuální dysforii.
Ona sama říká: „Když jsem přišla do kliniky Tavistock, byla jsem pevně rozhodnutá, že si musím změnit pohlaví. Bylo to bezostyšné vyjádření typické pro teenagera. Skutečnost však byla taková, že jsem byla nejisté děvče v těle, které prožilo zanedbání rodičů, od svých vrstevníků jsem se cítila odcizená a trpěla jsem strachem a depresemi.“
V 17 letech jí předepsali blokátory puberty. O rok později začala brát testosteron jako hormonální léčbu. Ve věku 20 let jí provedli oboustrannou mastektomii (odebrání prsou). Při pohledu zpět říká: „Čím jsem byla starší, tím víc jsem poznávala, že sexuální dysforie byl jen projev mé vnitřní ubohosti, ne příčina.“
Podle médií asi 1000 rodin žalovalo genderovou kliniku Tavistock, protože „podlehla nepromyšleným přáním zranitelných dětí a poslala je na škodlivou, nevratnou cestu transgenderové medicíny“.
Na jaře 2023 tato světově známá velká genderová klinika ukončila provoz. Důvod: Postupovala nikoliv na základě důkazů a koncept její terapie má za následek „značné riziko pro ohrožení psychického zdraví mladých lidí.“
Centrum se má změnit v regionální nemocnici, která bude spolupracovat s odborníky v oblasti zvládání traumat a autismu, „aby se péče o děti a mladistvé se sexuálně specifickými problémy začlenila do širšího zdravotního kontextu.“
Společnost „Society for Evidence-Based Gender Medicine“ sama připouští: „Lékařská péče, která se zaměřuje výlučně na sexuálně specifickou dysforii a zároveň ignoruje psychická onemocnění, nemůže poskytovat optimální péči o mladé lidi. “
Keira Bellová
V roce 2021 bylo v Německu provedeno 2598 transgenderových operací, z toho 7,3 % byli chlapci a děvčata ve věku 15 až 20 let. Počet dětí, které se neidentifikují se svým biologickým pohlavím, razantně přibývá.
Tento trend potvrzují i data z Tavistock Gender Clinic v Londýně. V roce 2009 přišlo do nemocnice na konzultaci 51 mladistvých, v roce 2022 to bylo už 3585 osob. Většina dětí, které prohlašují, že vnímají sexuální dysforii jsou děvčata ve věku mezi 12 a 17 lety (85 %).
O sexuální dysforii neboli transgenderu mluvíme, když člověk vnímá, že jeho pohlaví neodpovídá biologickému pohlaví. Dotyčný se ve svém těle cítí cize. Diagnózu lze podle mezinárodní klasifikace nemocí stanovit, pokud tento stav trvá nejméně 6 měsíců a dotyčný trpí subjektivním tlakem. U dětí před pubertou navíc platí tato kritéria: Dávají přednost oblékání, aktivitám a hračkám opačného pohlaví a také zaujímají jeho role.
Děti a mladí lidé se sexuální dysforií jsou biologicky zdraví chlapci a děvčata. Až na málo výjimek nevykazují žádné zvláštnosti na pohlavních orgánech. Také nervová propojení v mozku se normálně vyznačují mužskými, nebo ženskými znaky. Neexistují vědecké důkazy, že by transgenderové děti vykazovaly strukturální anomálie, které by mohly vysvětlovat jejich sexuální dysforii. Existence nějakého „transgender mozku“ je z lékařského hlediska neudržitelná.
Psychiatři McHugh a Mayer z John-Hopkinsovy Univerzity potvrzují: „Hypotéza, že u některých lidí je sexuální identita vrozená, pevně daná, jako znak nezávislý na biologickém pohlaví − tedy hypotéza, že muž nebo žena se narodí do nesprávného těla − nemá žádný vědecký základ.“
Dobře, ale jak vzniká myšlenka, že se někdo narodil ve špatném těle? Sexuální dysforie tedy není něco vrozeného. Musí pak existovat nějaké spouštěče.
Jedna studie, na které se podíleli čtyři evropská genderová centra, ukazuje, že 70 % dospělých, kteří prožívají sexuální dysforii, mělo už dříve nějaké psychické onemocnění. Většina trpěla strachem a depresemi. Tato čísla lze přenést i na genderově dysforické děti a mladistvé.
Tak vyvstává otázka kauzality. Co bylo první? Dysforie, nebo psychická nestabilita? Jedna finská studie ukazuje, že 75 % dětí se sexuální dysforií mělo psychiatrickou diagnózu. 68 % z nich se projevilo ještě před přáním patřit k jinému pohlaví.
Stejnou tendenci naznačuje jiná studie z USA, která byla zveřejněna roku 2018. 75 % děvčat a 71 % chlapců ještě předtím, než odmítli své biologické pohlaví, vykazovalo psychiatrické onemocnění jako je autismus nebo ADHS. V kontrolní skupině bez sexuální dysforie měla nějaký psychiatrický záznam jen 4 % děvčat a 3 % chlapců.
Navíc se poruchy autistického spektra u transgender dětí vyskytují v 14-26 %, jsou tedy zastoupena výrazně častěji než u běžného obyvatelstva. Totéž ukazují různé studie z Finska a Austrálie. V genderové klinice Tavistock v Londýně to bylo dokonce 35 % všech případů genderově dysforických dětí a mladistvých.
Tyto výsledky jsou důležité k tomu, abychom pochopili vznik sexuální dysforie. Časté vyjádření, že děti budou ještě labilnějšími, když nevyhovíme jejich přání změnit svou identitu, není vědecky podložené.
Při jedné anketě 80000 mladistvých ve věku 15-17 let uváděly transgender děti častěji traumatické události ve svém dětství, než děti bez tranzice. Sem patří všechny formy násilí, které se řadí do skupiny negativních zážitků z dětství (ACE, Adverse Childhood Experiences).
Australská studie kolektivu vedeného paní Kozlowskou ukazuje, že mezi dětmi s genderovou dysforií je 97,5 % dětí, které prožily nejméně jednu formu ACE, v průměru dokonce pět různých forem. Tato studie zároveň znázorňuje, že většina těchto dětí má za sebou nějakou minulost psychiatrického charakteru. Pouze 11 % z nich nemělo v minulosti žádné psychické onemocnění ani netrpělo žádnou vývojovou poruchou.
Podstatným faktorem pro vznik sexuální dysforie mohou být také traumata při vyváření vztahů. Expert v této oblasti Allan Schore to vyjadřuje takto: „Neschopnost dítěte přijmout své pohlaví má podle nás kořeny ve vztahové dynamice mezi matkou a dítětem.“
Právě v prvních dvou letech života se matka jakožto nejdůležitější vztahová osoba podílí na vývoji identity dítěte. Podle Schoreho mají tyto první vztahové zkušenosti rozhodující vliv na neurální vývoj dítěte.
Jestliže je vztah s vlastními rodiči narušený, dítě prožívá chronický stres. V důsledku toho může docházet k deficitu při vnímání sebe sama a ve zpracování emocí. Rané vztahové trauma dokáže vyřadit z funkce všechny faktory odolnosti dítěte.
Italská studie na 95 dospělých se sexuální dysforií dospěla k závěru, že 56 % z nich prožilo nejméně čtyři formy raného vztahového traumatu. Jen 10 % z nich neprožilo v dětství žádné trauma při navazování raných vztahů.
Lze tedy říct: Kdo jako dítě prožil málo lásky nebo žádnou lásku a něhu, je zvlášť náchylný k sexuální dysforii. Děti prostě touží po jiném, „novém“ těle, prtože ve svém „starém“ těle musely prožít mnoho trápení.
První krok ke „změně“ biologického pohlaví bývá obvykle sociální tranzice. K tomu patří změna jména a nošení oblečení typického pro dané pohlaví. Podle německého zákona o transsexualitě je změna osobního stavu možná, pokud dotyčný
a) nejméně tři roky cítí příslušnost k opačnému pohlaví a
b) „vnímání této příslušnosti se s vysokou pravděpodobností nezmění.“
Dlouhodobá studie Olsena a kolektivu z roku 2022 ukazuje, že po pěti letech sociální tranzice chce pouze 2,5 % dětí žít se svým původním pohlavím. 94 % se označovalo jako binární transgenderové osoby, 3,5 % jako nebinární. Mezitím nejméně 7,3 % dětí se vrátilo zase ke svému původnímu biologickému pohlaví.
317 účastníků studie zahájilo svou tranizici ve věku mezi 3 a 12 lety věku. Autoři studie viděli vysoký podíl tranzice jako potvrzení toho, že dysforické děti už brzy vědí, jestli jsou transgenderové. Nikdo nebral v úvahu závažnost sociální tranzice.
Jestliže se dítěti ze strany okolí stále dostává ujišťování, že se biologické děvče má oblékat jako chlapec, pak se po čase začne považovat za chlapce. Tím spíš, když z hlediska psychologického vývoje nabývá dítě sexuální stability teprve asi v sedmi letech. Do té doby si děti myslí, že pohlaví se mění podle toho, jak se člověk obléká.
Olsonova studie v žádném případě nedokazuje silnou vůli dětí, ale závažné dopady duši, když je dítě dlouhodobě vychováváno jako člověk s opačným pohlavím. V souhrnu Dr. Hilary Cassové se uvádí: „Sociální tranzici je třeba vnímat jako aktivní intervenci, protože ona může mít závažné dopady na fungování psychiky dítěte nebo mladého člověka ... není to neutrální jednání.“
Německé spolkové ministerstvo pro rodinu, seniory, ženy a mládež doporučuje rodičům tento postup, když je jejich dítě konfrontuje s přáním změnit si pohlaví:
„Dovolte tedy svému dítěti, aby si vyzkoušelo svou sexuální identitu − když se později rozhodne pro starou nebo úplně jinou roli, je to také v pořádku, konec konců dívejte se na své dítě jako na experta na svůj život.“
Tento citát děsivým způsobem ukazuje, jak duch doby proniká státní úřady. Rodiče jsou nabádání, aby jednali podle vnímání svého dítěte, které samo ještě z vývojového hlediska nemůže být stabilní ve vnímání sexuality. Tak se často dospívá k devastujícím rozhodnutím, které poznamenávají a mohou omezit další život dítěte.
Transsexuální medicína slibuje zmateným mladým lidem východisko, které často souvisí s nevratnými změnami. Na začátku lékařské tranzice je podávání blokátorů puberty. Jejich cílem je snížit přirozenou produkci hormonů a tělo uvést o stavu určité zastávky, aby puberta mladých lidí se sexuální dysforií neprobíhala „v nesprávném těle“.
Nejznámější preparáty na trhu jsou GnRH-Analoga Leuprorelin (Lupron*) na Triptorelin. Jedná se o synteticky vyrobené látky, které mají bránit tvorbě estrogenu a testosteronu. Bez testosteronu chlapci nemutují, ochlupení není intenzivní a tvorba spermií je omezená.
U děvčat se snížením hladiny estrogenu zabrání narůstání prsou a nástup menstruace. Blokátory puberty by se neměly užívat déle než jeden až tři roky. V praxi se však často předepisují déle. Nejdůležitější vedlejší účinek blokátorů puberty je řídnutí kostí. New York Times nedávno informoval o děvčeti, které po po dvou letech užívání GnRH-Analogonu vykazovala řídnutí kostí odpovídající osteoporóze.
Profesor Sociologie Michael Biggs informuje o podobném případu: Dívka, která užívala blokátory puberty od svých čtyř let, utrpěla do svých sedmnácti let čtyři zlomeniny, které byly jednoznačně důsledkem této medikace.
Navíc v těle probíhají v pubertě důležité vývojové růstové procesy. Přílišným snížením estrogenu se kosterní systém vyvíjí nedostatečně. Děvčata mají pak často užší pánev, což při pozdějších těhotenstvích může vést ke komplikovaným porodům s možností situací, které ohrožují život matky i dítěte.
Kromě toho blokátory puberty ovlivňují nervový vývoj dítěte, zejména prefrontální lalok. V této části mozku se odehrávají vyšší poznávací procesy. V případě jeho poškození dochází často k poruchám osobnosti.
V několika studiích byl zjištěn pokles inteligence (měřeno pomocí IQ) a zvýšené riziko vzniku depresí. Data Tavistock Gender Clinic v Londýně ukazují nárůst sebepoškozování a pokusů o sebevraždy u děvčat, které užívaly blokátory puberty po dobu jednoho roku. Dokonce i po vysazení blokátorů může trvat až rok, než tělo zase obnoví produkci hormonů.
Keira Bellová, která dnes své tranzice lituje, popisuje vedlejší účinky blokátorů puberty takto:
„Blokátory puberty, které jsem užívala od svých 16 letech, měly zastavit sexuální dozrávání: Myšlenkou bylo, že nastane “přestávka„, abych o tom mohla přemýšlet, jestli stojím o pokračování ve změně pohlaví. Tato takzvaná “přestávka„ mi způsobila období přechodu s návaly horka, nočním pocením a malátnost. To všechno způsobilo, že přemýšlení o tom, co dál, bylo pro mě ještě těžší.“
Od patnácti let mohou transgender děti současné užívat hormony opačného pohlaví, aby se rozvinuly znaky opačného pohlaví. Označuje se to jako náhradní hormonální terapie.
I ta má mnoho vedlejších účinků jako tromboembolie, vysoký krevní tlak, deprese, neplodnost a zřejmě i zvýšené riziko rakoviny. Transgender mladí lidé jsou často po několikaletém užívání preparátů neplodní, protože se nemohly správně vyvíjet příslušné pohlavní orgány, spermie a vajíčka.
V Německu se od osmnácti let může člověk podrobit operaci, při níž se vnější a vnitřní pohlavní orgány nenávratně odstraní a pomocí plastiky se vytvoří umělé pohlavní tvary. Tento zásah se šetrně označuje jako „operace přizpůsobující pohlaví“. Jestliže se dítě rozhodne pro takovou operaci, původní pohlaví orgány se odstraní a provede se plastika. V USA se takové operace prováděly už na třinácti a čtrnáctiletých dětech.
Nejsou známy důkazy, že v důsledku operativní přizpůsobující operace klesá sebevraždnost. Naopak, jedna švédská studie ukazuje, že deset let po trans-operaci byla sebevražednost u trans-lidí 20krát vyšší než u ostatního obyvatelstva. Riziko neplodnosti je jen jeden z mnoha důsledků.
Většina sexuálně dysforických dětí ztratí touhu změnit pohlaví sama od sebe během dospívání, pokud se do jejich vývoje nezasahuje. Často děti nevědí, kým chtějí být. Mnohé z nich trpí obecnou nejistotou, nejistotou identity, která mnohdy souvisí se vztahovými traumaty v raném dětství. 71-75 % dětí má už před vznikem přání změnit pohlaví za sebou psychickou zátěž.
Zhruba polovina mladých lidí prožila před změnou pohlaví traumatickou událost nebo dlouhodobou stresovou situaci, například rozvod rodičů, smrt blízkého příbuzného nebo sexuální napadení. 45 % už před vyjádřením přání tranzice přiznalo sebepoškozující chování. Po tranzici nijak neklesá riziko psychiatrického onemocnění jako deprese nebo stavy strachu, naopak, výrazně narůstá.
Musíme jim říct, že tranzice jejich obavy, deprese a sklony k sebevraždě nevyřeší. Jejich problémy nezmizí, když odloží své „nesprávné tělo.“
Úlohou nás křesťanů je těmto dětem vyprávět o Bohu jako jejich Stvořiteli a modlit se za ně. Ať vědí, že Ježíš Kristus zemřel na kříži i za ně a že jim chce dát věčný život.
Bez ohledu na to, jak kvalitní budou jednoho dne lékařské možnosti, my lidé jsme schopni jen mírnit příznaky, ale léčit dokáže jen Bůh. Ať naše děti slyší, že Bůh je vědomě stvořil takové, jaké jsou, ať jako muže nebo ženu. Biologické pohlaví je určeno oplodněním v děloze matky a nedá se změnit.
Johanna Denková,
převzato s laskavým svolením
ze švýcarského časopisu Ethos č. 6/24,
překlad Jan Vopalecký
Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!