Peníze, zlato, a ti, co si hrají na Boha

Tři sta miliard euro. Tolik chce Ursula von der Leyenová, předsedkyně evropské komise, do budoucna uvolnit ve prospěch „energetické svobody“. A to po 750 miliardách proti Covidu a dalších 1000 miliardách (=1 bilionu) ve prospěch „Green Dealu“. Jak to tak vypadá, něco bude muset EU vynaložit i na obnovu Ukrajiny. To všechno jsou dvanácticiferná čísla.

Podobné hlášky se každou chvíli objeví − a zase zmizí. V médiích se hodně mluví o inflaci. Ale už se příliš nepublikuje, že inflace a výše zmíněné investice spolu nejen souvisí, ale jedno podmiňuje druhé.

Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!

David Winter
ABC Křesťanství
Česká biblická společnost, běžná cena 392 Kč
Naše sleva: 16 Kč
Vaše cena: 376 Kč

ks

Avšak pro křesťany, kteří jsou povoláni, aby žili svobodně a zodpovědně v realitě tohoto světa, je nevyhnutné, abychom těmto mechanismům rozuměli. Kvalita dané měny a zacházení s penězi jsou spolehlivá hodnoticí kritéria stavu společnosti. Pokud je tento stav dobrý, tak stříbro zůstává stříbrem, kde není dobrý, tam se stříbro stává struskou (viz Izajáš 1,22: „Tvé stříbro se stalo struskou, tvé víno je smíšené s vodou.“).

Pojmu inflace se nově podsouvá nový význam. Původně totiž inflace neznamenala zdražování ve smyslu rostoucích cen všech kategorií zboží, ale to, že stát zvyšuje množství peněz v oběhu. Růst cen veškerého zboží i služeb je však pouze důsledek, příčinou je politika. Peníze totiž mají stejnou vlastnost jako zboží − jablka, mléko, čipy nebo elektřina − čím je ho víc, tím mají nižší cenu. Stále rostoucí množství peněz tedy znamená trvalé snižování hodnoty peněz. Za jednu korunu či euro dostaneme stále méně zboží.

Ilustraci si vezmeme z dob, kdy peníze ještě nebyly jen papírky nebo jedničky a nuly. Tehdy peníze ztrácely hodnotu tím, že se do zlatých mincí přimíchávala měď. Kupec potom za stejný počet mincí, které se teď napůl skládaly z mědi, nedostal stejné množství zboží jako za mince z ryzího zlata. Právě to se děje dnes s měnou. Od roku 2002, kdy bylo euro zavedeno jako hotovostní platidlo, ztratilo asi třetinu své hodnoty − měřeno cenami za zboží běžné denní spotřeby. Pokud jde o hodnotu zlata, přišlo euro za tu dobu asi o 80 %, pokud o nemovitosti, mezi 40 a 50 procenty. To klíčové se dělo už dlouho před událostmi, které se jako příčina inflace uvádějí dnes.

Politický fenomén

Když se tedy dnes všude tvrdí, že růst spotřebních cen je vlastně rána osudu, zásah vyšší moci, dluh vůči trhu, na což měly vliv Covid, krize dodavatelských řetězců a válka − najednou a nepředvídatelně, jak se to označuje ve všeobecných obchodních podmínkách pojišťovacích společností − pak je to jen poloviční pravda. Nebo spíš přímo lež. Inflace není osud ani dluh vůči „trhu“ nebo „kapitalismu“. Nikdy a nikde!

Inflace je pouze politická záležitost. Vždy jí předchází zvyšování množství peněz k financování něčeho předem, na co nejsou k dispozici poctivé, tedy konkrétní prací nahospodařené peníze. Od roku 1999 tímto nezdravým způsobem přibylo 11 bilionů euro. Otevřeně řečeno: Ceny razantně rostou, protože to chtějí politici a přinejmenším schvalují takzvanou „tvorbu“ nových peněz. Proto se o dnešních penězích říká, že vznikají „z ničeho“ a bez toho, aby jim předcházel nějaký výkon, práce, čímž by vznikala nová hodnota. Parodie na biblický příběh o stvoření: „Buďtež peníze.“

Obráceně platí: Tam, kde množství peněz v určitém měnové oblasti zůstává stále stejné a nepřibývá jich, může sice kvůli nedostatku dojít ke zdražení některých druhů zboží, ale nikdy to nebudou výkyvy u všeho zboží.

Jestliže se u jednotlivých produktů zvedne cena, pak ho buď budou lidé kupovat méně, nebo jejich nákup kompenzují tím, že si odřeknou jiné výrobky. Jestliže se například v důsledku dotací ropných produktů třeba v souvislosti s klimatickou daní výrazně zvedne cena benzínu, buď budou lidé méně jezdit autem, nebo pokud jsou na auto odkázáni, pak vyšší cenu benzínu budou vyvažovat tím, že nebudou tolik kupovat jiné věci, jejichž cena se v důsledku poklesu poptávky sníží.

Celková úroveň cen se tedy vyrovná, hodnota měny zůstane stabilní. Vnímání této zodpovědnosti na straně spotřebitelů ale už není možné tam, kde rostou všechny ceny současně a kde příčinu tohoto jevu nemůžeme hledat v trhu, ale v politice.

Hlavní zájem: Udržení sebe sama

Vyvstává otázka: Proč vlády dělají něco, co člověk může při dobré vůli označit jako skrytou daň a při trochu menší dobré vůli jako okrádání vlastních občanů?

Právě o to jde. Jestliže inflace činí čtyři procenta, ztratí vaše peníze za deset let třicet procent dnešní hodnoty. Při inflaci osm procent, bude to padesátiprocentní ztráta a při patnáctiprocentní inflaci přijdete o 75 % dnešní hodnoty.

Odpověď je v podstatě jednoduchá: Politici chtějí vydávat víc peněz, než kolik mají k dispozici. Na příjmové straně českého státního rozpočtu bylo v roce 2021 kolem 1,386 bilionu korun, ale výdaje činily zhruba 1,886 bilionu. Důvod této „“velkorysosti„ na úkor dnešních i budoucích plátců daní je zase na straně vlády i na straně stále větší části společnosti.

Inflace je vždy a všude pouze záležitost politiky. Jde vždy o zvyšování množství peněz k financování toho, na co není dost poctivých, tedy prací nahospodařených peněz.

Zní to sice cynicky, ale je pravda, že hlavním zájmem těchto politiků z povolání je udržet se v politice, ať už na současné, nebo jiné pozici. Bez ohledu na to, zda jim jde o ideály nebo egoismus, chtějí, aby byli zvoleni znovu. K tomu je třeba, aby je lidé chtěli volit. Musí tedy dělat takovou politiku, která jim vynese co nejvíc hlasů. Nejjednodušší cesta vede ne přes obsah, ale přes sliby − tak přimějí lidi, bez ohledu na to, jestli si to oni sami uvědomují nebo ne, aby byli závislí na určité politice. A aby nepřišli o to, co jim strana X “darovala„, budou také dále volit stranu X.

Například ve Švýcarsku to konkrétně znamená, že téměř polovina rozpočtových příjmů, konkrétně 30 miliard franků, tedy daleko víc než na bezpečnost státu (kolem 6 miliard) nebo zemědělství a tedy na zajištění potravinové bezpečnosti (kolem 3,6 miliard) jde na sociální výdaje (soukromé a veřejné) se od roku 1990 ztrojnásobily z tehdejších 72 miliard na 206 miliard. To teoreticky znamená, že na jednoho Švýcara se ročně rozdá kolem 21000 franků. Jinými slovy: stále více lidí žije na úkor stále se zmenšující skupiny lidí, tedy těch, kteří platí daně.

Z toho je ale zřejmé, že “strusky„ stále přibývá, a mění to mentalitu národa, podnikatelů i jednotlivců. Dnes je téměř samozřejmostí, že denně někdo něco vyžaduje “od státu„, tedy od současných a budoucích plátců daní. Většinou se to děje květnatými slovy jako větší “solidarita„, větší “sociální spravedlnost„, více “rovných příležitostí„ větší “ochrana„ (menšin, přírody, klimatu, spotřebitelů atd.). Ale v podstatě jde o to, jak pro určité lidi získat více peněz. A protože ti, kdo je vyžadují, k nim zpravidla nemají jiný přístup, není to nic jiného než snaha urvat to, co patří někomu jinému. A pokud se to radikálně nezmění, nebude možné nic natrvalo změnit na tom, jak se měna stále více znehodnocuje. Právě naopak: To, co dnes prožíváme jako růst cen, je s velkou pravděpodobností pouze začátek. Inflace cen zboží se jen tak nezbavíme.

Spoření se trestá

Další případ toho, jak ze stříbra vzniká struska, vidíme v oblasti osobní zodpovědnosti jednotlivců. Kdo si dnes uvědomuje svou zodpovědnost, peníze si vydělává poctivou prací a investováním do času života, určitý díl si spoří a tím se zříká momentální spotřeby, aby se i v budoucnosti mohl postarat o sebe a o své blízké, ten je trestán. Je trestán tím, že za své peníze, které svěří do banky, aby s nimi hospodařila, jednak nedostane žádný úrok a jednak tyto peníze každoročně ztratí svou hodnotu o inflaci.

Tím se cíleně rozmělňují biblické pravdy, tedy po celá tisíciletí osvědčené antropologické konstanty. Každý má totiž žít z práce svých rukou a ne na úkor druhých. Má zajistit sebe a své blízké. Píle a usilovná práce se vyplatí, zato lenost vede k chudobě.

Mnoho lidí se dnes ptá: Proč bych měl namáhavě pracovat, když polovinu toho, co vydělám, skončí jako daně (daň z příjmu, z nemovitostí, DPH, spotřební daně...)? Navíc mi z toho užere ještě inflace jako skrytá daň a přitom na druhé straně můžu jako “klient„ sociálního pojištění bez práce získat stejné peníze?

V USA je v současnosti 11 milionů volných pracovních míst − odborníci jsou zajedno v tom, že za to nemůže Covid ani jiné externí faktory, ale jen nedostatečná ochota pracovat stále většího množství lidí! Nebo si vezměte argument: Proč šetřit, když nevím, jakou hodnotu budou mít ty peníze za rok? Proč mám nejlepší roky svého života strávit tím, že budu živit druhé?

Takové uvažování je nebiblické a takový postoj je pro křesťana nepřípustný. Stejně tak je nebiblická výše popsaná politika a jde otevřeně proti Božím instrukcím. Když tomuto vývoji se nemůžeme vyhnout, vyvstává otázka: Jak se já osobně vypořádám s tímto otevřeně protibiblickým a protibožským postojem? Tomu, že okrádám druhé a pracuji pro druhé? Jak se vyrovnat se svou zodpovědností před Bohem, když politika dělá všechno, aby lidi udělala neschopnými?

Odpověď spočívá podle mého názoru především v tom, jak k tomu přistoupíme. Je na nás, abychom žili v tomto světě a tedy i se všemi různorodými výzvami tohoto světa. Ale nejsme živi ze světa a jeho principů, ale z Boha a jeho principů. Zůstáváme ve světě, ale díky Boží záchraně v Ježíši v něm stojíme jinak.

Své normy nepřijímáme ze světa jako produkty tohoto světa, ale stojíme v něm jako v místě, kde nás Bůh chrání, v místě, kde i v současnosti probíhá historie záchrany. Díky Boží záchraně, spasení, jsme získali odstup od tohoto světa, který je Bohu nepřátelský. I v případě nebiblické politiky je možné zůstat stát. Síla přitažlivosti nabídek světa, jeho měřítek a morálních hodnot je zlomená. “Panství tohoto světa naráží na panství Kristovo.„ (Thielicke). Máme svobodu vykoupených lidí. Náš boj může − právě v otázkách peněz − probíhat neohroženě, radostně, s nadějí. Nemusíme být ze strachu před světem v defenzívě. To je podstatné. Je to bohatství, nekonečné bohatství, které je naše už teď − bez ohledu na Inflaci.

To ovšem také znamená, že naše zacházení s věcmi a výzvami tohoto světa odráží náš vztah s Bohem a naše spasení. Vnímání zodpovědnosti před Bohem má vyznívat jako chvála k jeho slávě. Můžeme žít svobodně, radostně a především bez obav. Ať si to uvědomujeme, nebo ne, je skutečností, že tomu, čeho se bojíme, otvíráme prostor, na který Bůh už nemá vliv. To, čeho se bojíme, se stává konkurencí pro Boha, modlou. Spíš bychom měli “být obezřetní jako hadi a bezelstní jako holubice„ (Matouš 10,16). Máme víc poslouchat Boha než lidi (Skutky 5,29). Všechno tedy berme podle vah těchto věčně platných pravd.

Zodpovědnost − dar a úkol

Co to znamená konkrétně? Bible jasně říká, že každá vláda je Boží nástroj buď k požehnání, nebo k prokletí, a že jí máme dávat to, co jí náleží (Lukáš 20,25).

Na rčení, že každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží, je tedy z biblického pohledu něco pravdy. Jako svobodní lidé stojíme před dvojí zodpovědností − na jedné straně směrem k Bohu a na druhé straně směrem k druhým lidem. Mám tedy za to, že naším úkolem je jít do otevřené − ale nikdy kriminální nebo násilné − opozice proti takové vrchnosti a přitom jít ke kořeni věci. Moudrý odpor znamená jasně a srozumitelně stát za svým přesvědčením a podle něho jednat. Svou zodpovědnost, kterou nám Bůh dal jako dar i úkol máme vnímat tak, že budeme pilně pracovat a zůstaneme nezávislí na státu, nikomu nebudeme břemenem, budeme se starat o sebe a své blízké.

Stručně řečeno, nemáme být srdcem závislí na penězích, nemáme se jimi nechat ovládat a přitom nemáme svůj rozum přenechávat státu.

Nakolik jsem schopna vnímat naši zodpovědnost, je dnešní situace ještě únosná. Ale je velmi pravděpodobné, že to tak nezůstane. Obsahově i prakticky protibožská politika vede k tomu, že jednoho rána už nebudeme moct dál.

V Turecku je meziroční inflace spotřebního zboží v současnosti necelých 80 procent. Už dnes je dobré brát v úvahu možnost, že u nás to bude podobné, a podobně jako Josef v Egyptě si dělat zásoby “svobody„. Zásoby, které mi myši nesežerou, které se neznehodnotí a ke kterým nebude mít přístup zlodějský stát.

Majetek je v desateru zmíněn dvakrát − je to předpoklad svobody. Tam, kde se toho stát nedrží, je podle mě legitimní toto právo na svobodu a zodpovědnost, kterou máme za své rodiny a blízké, stavět výš než poslušnost otevřeně protibožské politice, která šlape po poslání, které podle Bible má: Tak praví Panovník Hospodin: “Dost už, izraelští vládci! Zřekněte se útlaku a násilí, řiďte se právem a spravedlností a přestaňte odírat můj lid, praví Panovník Hospodin„ (Ezechiel 45,9).

Není to podstatné

Nevím už, kdo řekl moudrou větu: “Na konci každé civilizace je rozbujelý stát, korupce, strýčkování a peníze bez hodnoty. Na začátku nové civilizace je zlato.„

Ke zlatu bych ráda dodala připravenost si něco odříct. Odříkání představuje peníze, které se nikam nedávají, je to tedy určitý druh nezávislého “příjmu„. Zlato nepodléhá inflaci. Svou vnitřní hodnotu drží stále a tím zachovává kupní sílu. Zlato se nedá snadno rozmnožovat nebo nějak tvořit.

Když odhlédneme od vší hrabivosti a toho, jak všechny lidi sžírají starosti, je podle mě oprávněné určitou část peněz, které nepotřebujeme pro všední spotřebu, investovat do zlatých mincí a schovat je někde v bezpečí.

Třeba nám ono v nepříliš vzdálené budoucnosti pomůže, abychom si podle Božího poslání zachovali svobodu a postarali se sami o sebe a o své blízké. “Spravedlivý je slitovává a dává,„ říká Bible (Žalm 37,25). Abychom mohli něco dávat, musíme něco mít. K našim úkolům patří i to, abychom se podle možností postarali, aby to tak zůstalo.

Při všem úsilí porozumět mechanismům a souvislostem v otázce peněz, tomu, jak se chránit a ve zdravé míře se zabezpečovat, však pro křesťany také platí: Není to to nejdůležitější, není to podstatné. Tím zůstává Boží slovo a sliby toho, koho smíme z milosti oslovovat “Otče„. Jsme v jeho ruce, když se nám jako dosud daří dobře, stejně jako když se poměry mění a valí se přes nás vlny (Žalm 42,8). Jeho slovo a blízkost je cennější než tisíce kusů zlata a stříbra (Žalm 119,72).

Jestliže se nám dosud − v oblasti financí − dobře dařilo, pak máme být Bohu za co vděčni. A když se to jednoho dne změní a Bůh bude chtít vrátit, co nám propůjčil a co mu patří, pak i to je z jeho impulsu, z jeho ruky. Copak mu chceme předepisovat, co má dělat a co je pro nás nejlepší? Chceme reptat proti Božímu slibu, že nám všechno napomáhá k dobrému (Římanům 8,28)? Chceme pochybovat, že nás neopustí (Židům 13,5), že jeho milost od nás odejde (Izajáš 54,10)? Co dělat jiného než mu bezvýhradně důvěřovat a dát mu sebe k dispozici.

Chceme dělat něco jiného, než ho poslouchat a dokonce i v dobách hmotné nouze radostně dávat a pomáhat svým bližním? Právě v otázce peněz bývá hranice úzká. Myslíme si že stále ještě se v našem případě jedná o zodpovědné zajišťování, ale kvůli starostem a obavám se už postupně dostáváme na stranu sobců. Čím méně jsme si v tom jistí, tím častěji bychom měli přicházet před trůn milosti našeho Pána.

Jen tam získáme zdravý vhled a moudrost k vyrovnané radosti a uvidíme, jak všechny obavy z budoucnosti mizí. Starosti a reptání jsou příčinou větších bolestí než to, co nám dělá starosti.

Nejsme v pozici, abychom si stěžovali. Všechno, co Bůh na nás vkládá není ničím velkým ve srovnání s tím, co bychom si zasloužili.

Jako důležité tedy zůstává: Největší bohatství − odpuštění hříchů a pokoj s Bohem − už máme. Z milosti. Už ani nemůžeme být bohatší. Proto se ani hmotných věcí nedržíme křečovitě, ale se srdcem ochotným dávat a za všechno děkovat tomu, který je náš Pán a Zachránce.

Monika Hausammannová,
nar. 1974, spisovatelka, žije ve Francii
Převzato a přeloženo s laskavým svolením
ze švýcarského časopisu Ethos 2022/8

Podobný článek:

Křesťan a dluhy

Hodnocení článku:

 Článek mě nadchl.
 Dal mi nový impuls.
 Dávám mu za pravdu.(4)
 Nic zvláštního.
 Nesouhlasím s ním.
 Naštval mě.