Citát z Bible:
Nebuď moudrý sám u sebe, boj se Hospodina, od zlého se odvrať.
Př 3,7 E
(Další citáty)
Fyzické tresty nezakázat! Ta možnost tu má zůstat. Když dítě ví, že je milované, trest rukou mu neublíží. Seřezat dítě, výprask
Proč se děti bojí školy? Co s tím mohou udělat rodiče, co škola? Komunikace školy a rodičů.
Žena může být skvělá jako bohyně, ale muže nenaplní. To muž má naplňovat ženu − ale kde na to brát lásku, sílu, obsah?
Snacha a tchyně . .
Manželská nevěra neznamená rozvod, bolí to, ale máme východisko.
Procházky s dětmi jsou fantastické! Kde jinde si s nimi tak dobře povykládáte? I když to všechno dlouho trvá... A často to je poučením i pro mě.
Muž potřebuje, aby mu žena projevovala úctu, tak si ho udrží! Žena potřebuje mužovu lásku − a opravdová láska je oběť!
Táto, děti potřebují tvůj čas, zájem, ujištění i tvé prohry. Nasávají tě všemi smysly. Jsi pro ně pevný bod, ať jsi jakýkoliv. Pak budou v dospělosti pevné.
Nikdo konkrétní za to sice nemůže, ale lze sledovat faraonovské trendy − snahu odloudit děti od rodičů. Jak se rodiče mohou bránit, aby jim děti nebyly „ukradeny“?
Dobrý osobní příklad je silnější magnet, než silná slova. Zvlášť, když je naším vzorem Ježíš. Ale následovat Ježíšův příklad je pořád málo!
Digitální média a jejich nebezpečí, facebook, twitter, kyberšikana, sebevražda Google počítače, televize, šikana
Tři nejčastější způsoby, jak se lidé snaží hříchu zbavit, jsou člověka spíš stahují níž a níž, Co tedy člověka osvobozuje?
Svět může znamenat krásné Boží stvoření, nebo naopak ďáblem řízený systém, které spěje stále k horšímu a nakonec k Božímu trestu.
Od 11. září, kdy islámští teroristé zamířili letadly do newyorských dvojčat a vzali s sebou tisíce lidí na smrt, vstoupil islám drsným způsobem do povědomí západního světa. Teror od té doby neustal a jeho hrozba mnohé zneklidňuje. Džihád je nanejvýš aktuální a znamená: boj proti všem, kteří se postaví proti šíření islámu.
Je pozoruhodné, že Evropa se všemi prostředky snaží podávat islám jako mírumilovné náboženství. Ať už k tomu tyto lidi žene strach nebo cokoli jiného – skutečností zůstává, že média se o určitých věcech bojí mluvit otevřeně. Do politických diskusí jsou zváni teologové, islamologové i muslimové, kteří islám zlehčují a uplatňují toleranci až vysloveně naivní. V zemích jako je Súdán, Nigérie, oblast Perského zálivu, Pákistán, Afghánistán, Saúdská Arábie nebo Indonésie jsou totiž stále zabíjeni lidé jen proto, že nejsou muslimy.
Máme před sebou otázku, jestli jsou nebezpeční všichni muslimové. Nechceme podněcovat k nepřátelství. Samozřejmě, že existují muslimové, kteří si nepřejí nic jiného než poklidně žít mezi námi. Ale muslimové jsou potenciálně nebezpeční, protože je islamisté mohou použít jako nástroje, kterými mohou nerušeně šířit svou propagandu. To vede k tomu, že se islám dále radikalizuje.
Většina umírněných muslimů odsuzuje atentáty Bin Ládina a jiných teroristických skupin, ale zároveň říkají, že si to Američané zasloužili. Chybí jasné vyjádření proti těmto šíleným akcím. Nemůžeme podceňovat city umírněných muslimů. Cítí se pokoření, protože Západ se rozvíjí dál, zatímco v jejich zemích zůstává pořád velká chudoba.
Obyvatelstvo Egypta, Alžírska, Nigérie, Tuniska, Turecka a Indonésie se stále více islamizuje a vlády těchto zemí islamistům jen ustupují, aby je udržely v klidu. Abú Bakar Bašir, vůdce jedné koránské školy v Indonésii angažovaný do teroristických útoků, požadoval, aby byl konečně zaveden islámský zákon šaría, bez ohledu na souhlas lidu. Šaríu si prý přál Alláh, a stojí tedy nad demokracií, která je podle něj stejně jen jedem pro lidi.
Turecký ministerský předseda Recep Tayyip Erdogan řekl, když ještě byl primátorem Istanbulu: „Demokracie je jen vlak, do kterého nastupujeme, dokud nejsme v cíli. Mešity jsou naše kasárna, minarety naše bajonety, kopule naše přilby a věřící vojáci.“ 1) Tuto větu by Erdogan v Německu nebo před představiteli EU nikdy neřekl. Těm tvrdí, že Turecko je otevřená západní země.
Mawlana Mawdudi, pákistánský myslitel moderního džihádu píše: „Islám není normální náboženství jako ostatní náboženství světa… Islám je revoluční víra, která nastupuje, aby zničila všechny lidmi vytvořené státní formy.“
Nejde o to – jak už bylo řečeno – abychom v každém muslimovi, kterého potkáme, viděli nepřítele. Naším úkolem je, abychom jim věrohodně podali evangelium o Ježíši Kristu. Mnoho z nich je otevřených tomu, že Bůh se zjevil v Ježíši a touží po osobním vztahu s tímto Bohem.
Dekadentní Západ má velký podíl viny na tom, že se u nás islám dokázal usadit. Do značné míry duchovně mrtvé křesťanstvo v našich západních zemích je v podstatě „nebezpečnější“ než islám. Proč se nikdo neozve? Letecká společnost British Airways nedávno zakázala jedné ze svých letušek nosit na krku řetízek s křížem. Při letech do Saúdské Arábie si pracovníci společnosti nesmí brát s sebou ani osobní Bibli. Údajně to je respektování saúdsko-arabských zákonů.
Naproti tomu muslimové mohou v Evropě stavět mešity, šířit korán a na internetu, v novinách a časopisech propagovat islám – a ještě si stěžují na diskriminaci – zatímco ve všech islámských zemích jsou křesťané hrubě potlačováni. Bible je tam zakázanou knihou a jakákoliv misijní práce je pod hrozbou trestu zakázána. Křesťané jsou pronásledováni, zabíjeni a často odsuzováni na základě zcela nepravdivých obvinění. Proč se proti takovým křivdám neozývají muslimové v našich zemích? Laciná prohlášení v západním tisku nejsou příliš věrohodná.
Islám je společenský řád, kde náboženství a stát patří nerozlučně k sobě. Politika a náboženství se v islámu neoddělují a náboženství je přitom určující. Muslimové se modlí a jednají ve jménu Alláha. Omluvy, kde se není za co omlouvat Ve slavnostním projevu na Univerzitě v Řezně citoval papež vcelku neznámého císaře Manuela II. Paleologa, který kdysi řekl: „Ukaž mi, co nového přinesl Mohamed, a najdeš jen to špatné a nehumánní, jako že předepsal šířit víru mečem tam, kde kázal.“ Přitom Benedikt zvlášť poukázal, že je to podáno hodně „neotesanou formou“.
Tento citát vyvolal mezi muslimy bouři rozhořčení. V Indonésii demonstranti křičeli: „Ukřižujte papeže!“ Důsledkem tohoto rozhořčení byla vražda jedné katolické jeptišky. Papeže polekaly tyto prudké reakce a couvl. Svou reakcí – ať už z jakýchkoliv důvodů – citát korigoval, ale muslimové svou neoprávněnou kritikou potvrdili, že jeho obsah je pravdivý. Historie islámu dokazuje pravdivost slov císaře Manuela.
Při své návštěvě Turecka se papež choval smířlivě a diplomaticky. Chválil islám jako mírotvorné náboženství. Navíc se pozitivně vyjádřil ke vstupu Turecka do EU. Před svým zvolením se ovšem stavěl proti. Proč se papež omlouval, když nebylo za co se omlouvat? Vždyť daný citát byl pravdivý.
Navíc se čtyři dny po papežově proslovu ukázalo, že ti, kdo proti němu roznítili nenávist, jeho řeč vůbec nečetli. Pokud jde o citáty z koránu, média si nasazují náhubek, zato pokud jde o Bibli, nejsou tak ostýchaví. Když muslimové křičí, že někdo urazil jejich proroka, dotyčný se mnohomluvně omlouvá. Titíž novináři ale nemají zábrany zesměšňovat Ježíše a Bibli. Proč se křesťané neozvou?
Spor o karikatury byl jednoznačně zinscenován Bratrstvem muslimů. Už 30. září 2005 dánské noviny Jyllands-Posten zveřejnily dvanáct karikatur několika umělců, na kterých byl znázorněn i zakladatel náboženství Mohamed. V Dánsku ani v Egyptě, kde deník Al Fayer 17. října 2005 karikatury zveřejnil, tehdy nikdo neprotestoval. To se brzy změnilo díky lžím islámských vůdců v Dánsku, kteří mezi jiným tvrdili, že Dánsko je vůči islámu stále nepřátelštější a dokládali to anonymně zaslanými kresbami „muslimové při sexu“ a „Mohamed s prasečím nosem.“
Vůdce muslimů v Dánsku, Mouhammed Fouad al-Bazari 31. ledna 2006 v arabské televizi Al-Džazíra se slzami v očích tvrdil, že se po Dánsku šíří SMS zprávy vyzývající lidi, aby pálili korán. Samé lži, jen aby se davy muslimů mobilizovaly! Tak došlo k absurdní situaci: Lidé, kteří nevědí, kde Dánsko leží, se rozčílili kvůli karikaturám, které ani neviděli. V islámském světě byly tyto obrázky buď silně rozostřené, nebo vůbec nebyly otištěné. A západní politici se podobně jako papež krátce předtím začali schovávat a vyzývali k umírněnosti – ovšem ne rozvášněných radikálních demonstrantů, ale k umírněnosti západních novin. „Běda těm, kdo říkají zlu dobro a dobru zlo, kdo vydávají tmu za světlo a světlo za tmu, kdo vydávají hořké za sladké a sladké za hořké!“ (Izajáš 5,20) A právě během zinscenovaných masových protestů v islámských zemích proti dánským karikaturám zveřejnil švýcarský potravinový koncern v Saúdské Arábii inzeráty, na kterých je nápis: „My jsme Švýcaři, žádní Dánové!“
V televizních debatách a diskusích po 11. září je nápadné jedno: teologové, experti na islám, ale i jednotliví představitelé islámu se přímo až s misionářským nadšením snaží islám podávat jako naprosto přátelský. Pořád to přece bylo jen několik fanatických extremistů, kteří použili násilí. Jak se ale vyjádřili zástupci islámu na adresu papeže? V tisku se mimo jiné psalo: „Iráčtí islamisté včera hrozili džihádem, dokud islám nedobude svět.“
Rada mudžahedínů, zastřešující organizace sunnitských islamistů v Iráku, k níž patří také Al-Kaidá, vyhlásila na internetu, že potom budou pro nevěřící jen dvě alternativy: buď přistoupit na islám nebo být usmrcen mečem. Mluvčí šíitského ajatoláha Al-Hasana v Iráku požadoval islámský proces proti papeži. Generální tajemník tureckých právníků, Karabekmez požadoval totéž.
Organizace Islámská konference zároveň prohlásila, že spojovat islám s násilím znamená popřít základní články víry více než miliardy lidí.
Ve zpravodajském magazínu Der Spiegel (38/2006) je citován libanónský šejk Omar al-Bakrit. „To, co řekl papež, je zároveň správné i nesprávné,“ tak začal vyhlášený obdivovatel Bin Ládina své prohlášení. Nesprávné je všechno, co nevěřící Pontifex řekl o Prorokovi – „ať už to citoval nebo si to myslel nebo cokoli.“ Pravdou však prý je, že ve víře žádné nucení není. V tom údajně korán nenechává žádnou pochybnost. „Nejednáme jako křesťané, kteří říkají: „Přijmi naše náboženství nebo tě zabijeme.“ V tom je prý korán zcela bez vášně. „Jestli nevěřící chtějí zůstat nevěřícími a jít do pekla, je to jejich věc.“ Korán ovšem jednoznačně přikazuje džihád:
Je jediné, co musíš: prosazovat islám jako politický řád – stejně tak jako vojska islámu dobyla části římské a perské říše.“ Tento úkol je podle šejka Bakrita samozřejmě ofenzivní: Nic si nenamlouvejte. Islám dobude dar ul-harb, dům války, „mečem“, ne myšlenkami.“ Vidíte ty rozpory?
A ještě v jednom bodě měl prý papež pravdu, i když si to neuvědomil: Ratzinger dal najevo své výhrady vůči dialogu mezi náboženstvími – a „to děláme i my: my ten dialog zatracujeme.“ Důvody k tomu jsou ovšem různé, a to šejk rád připouští: „My o tomto dialogu nemáme žádné mínění, protože víme, že současné křesťanstvo, současné židovstvo – to všechno jsou jen překroucené verze věčné božské pravdy.“ Německé ministerstvo zahraničí vyslalo po 11. září téměř do všech islámem poznamenaných zemí vysoce vzdělané zmocněnce ke kritickému dialogu. V Saúdské Arábii, kde tento německý zmocněnec mluvil o vzájemném zušlechťování světových náboženství, mu nejvyšší muftí z Mekky odpověděl: „Samozřejmě o tom můžeme hovořit. Ale o jakém zušlechťování, když pravdu přece máme my.“
V případě islámu tedy musíme čelit rozporům jako například: Na jedné straně jsme varováni, že islám dobude svět mečem a ne myšlenkami, na druhé straně slyšíme výtky, že když spojujeme islám s násilím, tak popíráme víru miliardy muslimů.
Kdo se o Mohamedovi, koránu nebo islámu vyjádří kriticky, podněcuje nepřátelství a ohrožuje světový mír, říkají muslimové. Přivlastňují si ale právo hodnotit židovství a křesťanství jako deformované verze božské pravdy.
To, co muslimové vyžadují a využívají se samozřejmostí jako své právo, křesťanům upírají. Na Západě je žel mnoho politiků, žurnalistů a do jisté míry i obyvatelstva už tak daleko, že nevidí tuto realitu. Kdo byl Mohamed? Mohamed (chválený) se narodil asi roku 570 v Mekce. Jeho otec se jmenoval Abd Allah (=Alláhův služebník). V Mekce varoval Mohamed před mnohobožstvím a před soudem. Jeho nepřátelé a protivníci ho vyhnali. Následovníků měl tehdy málo. Nebyl si jist životem, proto uprchl do Medíny. Tam byl zpočátku vůči Židům i křesťanům velmi tolerantní, avšak jen do doby, než se stal dost silným, aby nemilosrdně zasáhl. Muži, kteří nesouhlasili s jeho učením, byli zabíjeni a ženy a děti prodávány jako otroci. V Medíně se Mohamed stal hlavou islámského státu a jako příjemce zjevení rozhodoval o válce a míru.
Podmanil si celý Arabský poloostrov. Ve čtyřech bitvách proti Mekce zvítězil a vrátil se do rodného města. Po byzantském císaři, perském králi a dalších vládcích své doby požadoval, aby se mu podřídili a přijali islám.
Existuje dostatek literatury o taženích, která Mohamed organizoval a kterých se sám účastnil. Je historickou skutečností, že zakladatel islámu dobýval novému náboženství pozice válečnými akcemi. Francouz Barreau ve své knize „Nechtěný spasitel: O boji islámu proti moderně“ (str. 35) píše:
„Mohamed je jediný zakladatel náboženství, který byl také dobyvatelem. Proč bychom na to měli zapomínat?“ A o kousek dál čteme: „Kolik státníků milovalo bohatství, ženy a moc!“
Po Mohamedově smrti r. 632 dobyli Arabové území od Španělska po Indii s takovou rychlostí, až se tají dech. V roce 732 franský král Karel Martell porazil arabská vojska ve dvou bitvách u Tours a Poitiers.
Druhá dobyvatelská vlna nastala v 11. století ze strany Turků. Osmané si podrobili Balkán, roku 1453 dobyli Konstantinopol, 1517 Sýrii, Egypt a značnou část severní Afriky, roku 1529 obsadili Vídeň. Při druhém, neúspěšném obléhání Vídně r. 1689 už byli za vrcholem své moci.
Myšlenka džihádu, tedy vést boj proti nevěřícím se zbraněmi, dokud celý svět nebude vyznávat islám, přetrvala staletí – původ této myšlenky je však v učení koránu – a může kdykoliv znovu ožít, jak ukazuje poslední doba. Připomeňme si jen Súdán nebo Somálsko, kde islámští rebelové vyžadují islámský stát a chtějí tohoto cíle dosáhnout násilím, se zbraněmi v ruce. A svět jen přihlíží V západoafrické Nigérii žije asi 128,7 milionů obyvatel, z toho 49 % křesťanů a 45 % muslimů. Nedávno proběhly volby. Po „křesťanské“ vládě je tam nyní u moci muslim, je ovšem ze stejné politické strany. Sever je osídlen převážně muslimy. Stále silněji ignorují zákony země a zavádějí šaríu, kterou postavili nad zákonodárství. To znamená například, že žena přistižená při cizoložství bude kamenována, muž ne. I když je to známo, neděje se nic. Svět jen nezúčastněně přihlíží.
Další hrůzný příklad:
21. března 2007 muslimští žáci v severonigerijském městě Gombe zlynčovali křesťanskou učitelku. Prý znesvětila korán. Učitelka Oluwasesan dohlížela na zkoušení během hodiny (islámského) náboženství. Když jednoho žáka přistihla, jak opisuje, vzala mu knihy a na chodbě je hodila na zem. Nebyla si vědoma, že mezi nimi byl i korán. Žáci se na ni vyřítili, vytáhli ji před školu a bili, až zemřela.
O takových událostech naše média mlčí, zato klukovině íránského prezidenta, který zajal britské vojáky údajně proto, že se nacházeli v íránských výsostných vodách – věnovala tolik vysílacího času, že Ahmadinežád na konci vypadá jako dobrodinec, protože vojáky milostivě propustil.
Před lety zuřila válka mezi Irákem a Persií – mezi šíity a sunnity. Toto vraždění pokračuje v dnešním Iráku – zase mezi šíity a sunnity. Sebevražední atentátníci odpalují sebe i druhé. Podle stále zaslepenějšího světa mohou za všechno jen Američané.
V Palestině soupeří Hamás a Fatah, tedy zase muslimové mezi sebou. O tom se naše média zmiňují jen okrajově, o to vehementněji zdůrazňují, jak je Izrael vinen. Jen tu a tam se píše, že Izrael jako svobodná demokratická země je trvale ostřelována raketami. O to častěji a silněji se nad Izraelem vynášejí zatracující soudy. Vliv politického islámu rapidně roste Francouzský islamolog Alexander del Valle, expert z pařížské univerzity a Institutu mezinárodních strategických studií velmi ostře popírá existenci umírněného islámu. „Mohamed nebyl Ježíš, který umřel na kříži,“ říká, „ale šéf klanu, válečník, který loupil ženy a děti.“ Mohamed vyvolal džihád proti Židům a křesťanům. Islám se rozšířil násilím. Džihád je dnes opět žhavé téma, znamená boj proti všem, kdo se staví proti šíření islámu. Na otázku, jestli jsou všichni muslimové nebezpeční, del Valle odpovídá:
„Ne, ale muslimové obecně představují potenciálně riziko, protože islám nelze reformovat. Západ se chová sebevražedně a nechává islamisty beztrestně šířit jejich propagandu, například ve Švýcarsku, v Anglii nebo Itálii. Islamisté jsou uznáváni jako reprezentanti islámu, což vede k tomu, že se islám dále radikalizuje. Jednoduše řečeno, muslimové jdou za islámem, který jim je prezentován.“ Nejnebezpečnějšími státy jsou údajní přátelé Západu jako Saúdská Arábie nebo Kuvajt. Financují islamistická uskupení po celém světě.
Pákistán byl založen jako muslimský militantní stát, má jadernou zbraň. Mnoho Egypťanů je spjato s islamistickými skupinami: Egypt je základnou Bratrstva muslimů. Již několik let se Turecko snaží vstoupit do EU. Del Valle říká, že jakmile se to podaří, tak Evropa bude mrtvá. „Dnes sedí islamisté všude, i v armádě.“ My si myslíme, že když se muslimové do našich zemí správně integrují, problém se tím vyřeší. To ale není možné, protože tím islamistům prezentujeme na stříbrném podnosu možnost plně rozvinout jejich touhu dobývat. „Islamisté se nechtějí integrovat, chtějí svět islamizovat,“ říká del Valle. Budou argumentovat rasismem, aby v muslimech podnítili pocity oběti, a tak je radikalizovali. Muslimové vládli několik staletí ve Španělsku. Stáli před Vídní a ve Francii.
Na otázku, jestli jsme dnes v podobné situaci, del Valle odpovídá: Islamisté dosahují beze zbraní toho, co se nepodařilo Arabům a Turkům. Řada muslimů to vidí jako pomstu za západní kolonizaci. Evropa je liberální, proto zde mohou páchat násilí. Nepřátelům svobody se zneužívání svobody musí zakázat.“ Ve středu 18. dubna 2007 byli v kanceláři křesťanského nakladatelství Zirve v Malatii ohrožováni německý křesťan Tilman Geske a turečtí bratři Uigur Yuksel a Necati Aydin, potom byli připoutáni k židlím, mučeni a nakonec zabiti. Pachatelé natáčeli tento hrůzný čin na videokamery. Na papírcích, které měli po kapsách, bylo napsáno: „Tohle má být lekce nepřátelům našeho náboženství. Udělali jsme to pro naši vlast.“
A dva dny poté, v pátek 20. dubna 2007 vysílal jihozápadní rozhlas (SWR) poprvé „Islámské slovo“ na pátek. Generální tajemník ústřední rady muslimů v Německu, Aiman A. Mazyek, mluvil o „Milosrdenství a milosti jako o Alláhově nejvyšším principu.“ Tak jako je Alláh bezmezně milosrdný vůči lidem, tak mají být i muslimové milosrdní vůči všem lidem. Síla odpuštění pramenící z Alláhova milosrdenství je prý silnější než síla nenávisti a ničení a měla by se projevovat i v extrémních situacích, například pokud jde o omilostnění bývalých teroristů z organizace RAF.
Tato slova jsou pobuřující fráze. To, že Mazyek svolává Alláhovo slitování na teroristy RAF, ale zločiny islamistů mlčky přechází, je prostě nehoráznost.
Skutečné přesvědčení víry nebo náboženský postoj se neprojevuje tam, kde menšina bojuje o větší uznání, ale pozná se podle toho, jak zachází s menšinami v zemích, kde daná víra, náboženství má většinu. Láska k nepřátelům a milosrdenství vůči jinak smýšlejícím lidem v islámu neexistuje. V islámských zemích panuje nerovnost zákonů Spor mezi muslimem a nevěřícím spadá pod islámské zákonodárství. Přísaha nevěřícího proti muslimovi nic neznamená. Stále znovu se dočítáme, že nevěřící jsou obviňováni z rouhání, předhazuje se jim, že se rouhali Prorokovi, koránu nebo islámu obecně. Něco takového je zločin, který se trestá smrtí, přičemž na svědectví obžalovaného i dalších nevěřících osob, které obžalobu odmítají jako nepravdivou, se nebere zřetel. Ze soudní praxe: „Nikdy nelze dokázat, že Turek-muslim je falešný svědek, a žádný Turek nebude vypovídat proti jinému Turkovi ve prospěch křesťana. To je u nich zvyk, to je trvalá praxe. Navíc například Francouzi nesmí vypovídat proti Turkovi. Jsou považováni za nevěřící, jejichž svědectví se před soudem neuznává.2).
V jednom dopise z roku 1877 píše britský vicekonzul Freeman k situaci v Bosně: „Současný soudce v Travniku tvrdošíjně odmítá jakékoli svědectví křesťanů před soudem a jelikož muslimští svědci jsou snadno podplatitelní, pak vzhledem k tomu, že panují tyto praktiky, nelze očekávat nic jiného než justiční omyly.“3)
Roku 1895 hlásil britský honorární konzul v Jaffě: „Falešní svědci jsou vždycky připraveni přijít k soudu, kdykoli se jedná o jakékoli obvinění nebo stížnost muslima proti křesťanům nebo židům.“4)
Švýcarský novinář Arnold Hottinger napsal v roce 1988 toto: „Islám vládne, není ovládán.“5) Proto je pro Libanon křesťanská vláda nepřijatelná. Muslimové jsou přesvědčeni, že islám je Alláhem daný řád, který má obsáhnout celý svět. Proto musí každý muslim bojovat za to, aby se tohoto cíle co nejdříve dosáhlo, a to jakýmikoliv prostředky.
Korán píše na téma násilí toto: Budete proti nim bojovat, leč by přijali islám (súra 48,16). A On je ten, jenž seslal svého posla se správným vedením i s náboženstvím pravdivým, aby zvítězilo nad všemi náboženstvími, i když se to protiví modloslužebníkům. (61,9) Zabíjejte je všude, kde je dostihnete. (2,187) A bojujte proti nim, dokud nebude konec svádění od víry a dokud nebude všechno náboženství patřit Bohu. (2,189) Neberte si mezi nimi přátele, dokud se nevystěhují na stezku Boží! A jestliže se obrátí zády, pak je chyťte a zabte, kdekoliv je naleznete! (4,91) Vy bijte je po šíjích a bijte je po všech prstech! (8,12) Bojujte tedy proti nim, aby už nebylo pokušení k odpadlictví a aby všechno náboženství bylo jen Boží. (8,40) Bojujte tedy proti nim a Bůh je vašima rukama potrestá. (9,14) Bojujte proti těm…, kterým se dostalo Písma (tzn. Židé a křesťané). (9,29) Proroku, bojuj usilovně proti nevěřícím a pokrytcům a buď přísný na ně! Útočištěm jejich bude peklo, a jak hnusný je to cíl konečný! (9,73) Násilí, včetně násilí zákeřnosti je chápáno jako legitimní prostředek, jak přimět lidi, aby přijali islám. Už nedostatečná víra v islámské přesvědčení je dostatečný podnět, proč proti takovému člověku přistupovat s násilím. Kdo se odvrátí od islámu a uvěří v Ježíše Krista, ten má být pronásledován a pokud možno usmrcen (súra 2,191-193). Naopak přestup k islámu je až provokativně snadný. Islám staví na dvou poučkách víry:
1. Neexistuje jiný Bůh než Alláh.
2. Mohamed je Alláhův prorok.
Každý, kdo vysloví toto vyznání víry, je považován za muslima. To je zřejmě jeden z důvodů, proč Mohamed vychvaloval islám jako „snadné náboženství.“6) Jestliže je tedy vstup do islámské komunity tak jednoduchý, odchod z ní je o to těžší. „Kdo islám opustí, toho zabijte,“ píše se v jednom Mohamedově výroku.7) Totéž najdeme i v koránu (2,191): „Zabíjejte je (tj. pohanské protivníky) všude, kde je dostihnete, a vyžeňte je z míst, odkud oni vás vyhnali, vždyť svádění od víry je horší než zabití. Avšak nebojujte s nimi poblíž Mešity posvátné, dokud oni s vámi zde nezačnou bojovat. Jestliže však vás tam napadnou, zabte je – taková je odměna nevěřících!“
Koordinační rada muslimů v Německu předhazuje evangelické církvi, že šíří strach z muslimů žijících v Německu. Motivem prý není starost o stát, ale obava, že ztratí vlastní privilegia. Muslimům se prý podsouvaly úmysly, které neměli, například zavedení islámského trestního, manželského a rodinného práva. Ani to, že islám má blízko k násilí, jak uváděla církev, prý není pravda. V jednom stanovisku se koordinační rada muslimů přiznává k náboženské svobodě všech lidí: Korán údajně nedovoluje zabíjet lidi, kteří odpadnou od islámu. Trest za tento poklesek je údajně čeká až po smrti. Navíc prý islám klade velký důraz na rovnost pohlaví.8).
To je však pouze propaganda, jak to dokazuje korán i historie. Časopis Al-Islám vydávaný islámským centrem v Mnichově informuje, že muslimové žijící v Německu se nemohou trvale spokojit s německým manželským, dědickým a procesním právem (č. 2/2002, str. 14). Manželství s několika ženami najednou naráží na právní řád všech evropských zemí. Avšak už dnes existují jednotlivé případy, kdy německý sociální stát polygamii nejen akceptuje, ale dokonce zvýhodňuje: Pojištění na druhou či třetí manželku muslimů platí v Německu stát.9) Ústřední rada muslimů v Německu kritizuje tuto věcnou debatu jako závistivé výroky západních občanů, kteří se bojí o svá privilegia.
Tvrzení, že islám klade velký důraz na rovnoprávnost pohlaví, odporuje samotnému koránu (súra 3,36): „Muži stojí nad ženami a pohlaví mužské není jako ženské“ (srov. 4,34: „Muži zaujímají postavení nad ženami… A ty, jejichž neposlušnosti se obáváte, varujte a vykažte jim místa na spaní a bijte je!“).
Súra 4,11: „A Bůh vám stanoví o dětech vašich toto: synovi podíl rovný podílu dvou dcer.“ Vůdčí osobnosti muslimů přece musí vědět, co říká korán. Pak jsou jejich slova lstí, otevřeně řečeno: podvodem.
Mark A. Gabriel (své původní muslimské jméno si musel nechat změnit) – byl profesorem islámských dějin na slavné Univerzitě Al-Azhar v Káhiře, uznávané univerzitě Blízkého východu. Ve své pedagogické kariéře pociťoval pochybnosti o koránu. Kladl si otázku, jak všemohoucí Alláh si tak často mohl odporovat nebo měnit svoje názory. Také Mohamed, Alláhův prorok praktikoval svou víru tak, že to odporuje koránu. Jakmile tento egyptský profesor tyto otázky už nedokázal sám unést a vyjádřil je před svými studenty, byl suspendován a vyslýchán tajnou policií. Pro svou „zradu“ měl být usmrcen. Korán v praxi. Satanské verše Před několika lety byl indický muslim Salman Rushdie odsouzen k smrti, protože ve svém románu údajně hanobil proroka. O co se vlastně jednalo?
Tři mekská ženská božstva, Manat (Osud), al-Lat (Bohyně) a al-Uzzah (Síla) byly považovány za Alláhovy dcery; Mohamed to zpočátku také uznával (súra 53,19-23). Napřed prorok řekl, že jejich přímluvy jsou žádoucí. Krátce nato tento výrok odvolal a prohlásil, že mu jej vnukl Satan. Slavnými se tyto texty staly díky knize Salmana Rushdieho „Satanské verše“. Rushdie se ve svém románu vlastně ptá: Jestliže Mohamed dostal verše od Satana, aniž by postřehl, že se jedná o Satana, pak mu asi chyběl nějaký nástroj, jak spolehlivě rozpoznat původ zjevení. Bylo by tedy možné, že se Mohamed i v jiných úsecích koránu zmýlil, pokud šlo o jejich původ. – Místo nějakého přijatelného vysvětlení hrozí islámští násilníci Rushdiemu už řadu let smrtí.
Stále se setkáváme se stejnou taktikou: sebemenší kritika na Alláha, Mohameda nebo korán sklízí vyhrožování násilím. – Kdo tak reaguje, buď nemá pravdu nebo musí něco skrývat. Muslimové mohli přece Rushdieho knihu jednoduše vyvrátit fakty a věcnými argumenty. Ale na to čekáme marně, protože Rushdieho vývody jsou logické. Náboženství násilí Kdo sleduje světové dění s otevřenýma očima, vidí, že jen jedno světové náboženství za posledních 25 let systematicky a vytrvale používá prostředek násilí a boje, a to všude, po celém světě: islám. Nemůžeme samozřejmě násilí připisovat jednostranně jen islámu, aniž bychom se zmínili také o dějinách násilí spjatého s křesťanstvím. Muslimové při každé vhodné i nevhodné příležitosti poukazují na křižácké výpravy a nenechávají nikoho na pochybách, že násilí konané takzvanými křesťany už nemohlo být horší.
Ano, byly křižácké výpravy, existuje Irsko, Jugoslávie, Kosovo. Neměli bychom zapomínat, co za krutosti páchali srbští „křesťané“ na muslimech.
Tyto věci se děly a je smutné, že se s různou intenzitou stále dějí jak v islámu tak v takzvaném křesťanstvu.
Je však skutečností, že když muslimové sahají po meči, uvádějí do praxe učení o džihádu, svaté válce, ke které korán v mnoha verších a kapitolách nabádá a tak to činil i zakladatel islámu. Avšak v Novém zákoně nikde nenajdeme jediné místo, kde by Ježíš Kristus nabádal své učedníky, aby v jeho jménu nebo ve jménu Otce zabíjeli. Všechny krutosti spáchané „křesťany“ (tito lidé si tak jen říkali) byli páchány lidmi, kteří ignorovali Boží slovo a jednali proti Ježíšovým slovům.
Není rozdíl mezi muslimy, kteří zabíjejí a ničí, a činy tak zvaných křesťanů, kteří zabíjejí a ničí. Rozdíl spočívá v tom, že když násilí používají muslimové, jednají podle příkladu svého vůdce Mohameda a „křesťané“ při používání násilí jednají v rozporu se slovy Pána Ježíše Krista! Ti, kdo se tedy podíleli na křížových výpravách, včetně panovníků, kteří zůstali sedět doma a jen vydávali rozkazy, jednali proti učení Bible. Nic na tom nemění, že nosili kříže; zrazovali Krista a neměli právo odvolávat se na jeho jméno. Přesvědčující příklad Na závěr jedno povzbudivé svědectví: Nassim se chtěl stát teroristou, protože byl přesvědčen, že Alláhovi se bude líbit, když budou zabíjeni lidé v jeho jménu. Pak se tento mladík setkal s křesťanskou rodinou, která ho svým příkladem přesvědčila, že být křesťanem je víc než se jen hlásit k nějakému náboženství. Viděl, že existuje víra, která prostřednictvím Ježíše umožňuje živý vztah s Bohem jako Otcem. Nassim se stal synem požehnání, který z nového vztahu s živým Bohem rostl a začal se více zajímat o evangelium. Šest let své obrácení před rodiči tajil. Když přiznal, že se stal křesťanem, následovaly nadávky a proklínání. Ale Nassim obstál a postupně přesvědčil své příbuzné o své nové víře – dokonce i svého otce, který se později dal pokřtít… „Toto praví Hospodin: Dotazujte se mne a budete žít!“ (Ámos 5,4) Zůstává skutečností, že nebezpečí, které představuje islám, nemůžeme zlehčovat, ale je třeba o něm otevřeně hovořit. Současně by naší touhou mělo být, abychom těm mnoha svedeným muslimům, kteří hledají pravdu, ukázali osvobozující zvěst evangelia.
Bruno Schwengeler, 2008
Literatura:
1) Z přepisu rozhlasového vysílání dostupného zde.
2) d. Arvieux, Mémoires, V 15 f. Arakel de Taurzi, Livre d’histoires, traduit et annoté par Marie Félicitél Brosnet, S.2 Bde. Collection d’histoires arménsiens, St. Petersburg 1874-74.I
3) Eduard Freeman, London, 15. května 1877, PP 1877-C.1768, 92 54.
4) Hyamson, British Consulate, II 501.
5) Arnold Hottinger: Arabové před svou budoucností, vydal NZZ.
6) Musnad, Bd 6, str. 116; Bukhari, imán 29.
7) Bukhari, Džihád 149, i’tisam 28; istitabe 2.
8) idea-spektrm, č. 061/2007 z 29. května 2007. 9) www.tagesschau.de/aktuell/ meldungen/0,1185,OID37069 64_REF2,00.html.
Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!