Citát z Bible:
Okuste a uzříte, že Hospodin je dobrý. Blaze muži, který se utíká k němu.
Ž 34,9 E
(Další citáty)
Doporučujeme články
Výchova a fyzické tresty
Fyzické tresty nezakázat! Ta možnost tu má zůstat. Když dítě ví, že je milované, trest rukou mu neublíží. Seřezat dítě, výprask
Dítě nechce chodit do školy − bojí se
Proč se děti bojí školy? Co s tím mohou udělat rodiče, co škola? Komunikace školy a rodičů.
Žena jako bohyně
Žena může být skvělá jako bohyně, ale muže nenaplní. To muž má naplňovat ženu − ale kde na to brát lásku, sílu, obsah?
Mezi dvěma ženami
Snacha a tchyně . .
Doporučujeme
Modlete se za
Vášeň neutajíš
Na lázeňské kolonádě leží na stolku vedle klavíru housle. Jsou volné. Kdo chce, může si na ně zahrát. Většina lidí si jich nevšímá.
Malá Jitka žadoní: „Mami, hele, housle! Zahraj na ně, ty to přece umíš!“
Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!
„Ale tady se to nehodí, já neumím.“
Po chvilce stojí Jitka s houslemi v ruce a zkouší něco zahrát. Do hudebky začala chodit teprve nedávno, a tak jí struny vržou, skřípají, občas se nějaký tón podaří zahrát čistě. Brzy housle odloží a jdou s maminkou dál.
Pak housle zahlédne starší prošedivělý pán. Vznešeně je vezme do ruky, posvátně k nim přičichne, bezděky vezme smyčec a se zanícením začne hrát. Co ten dokáže z nástroje vykouzlit! Lidé kolem se zastavují a zírají na virtuóza. Prozradil se okamžitě. Je pro něho přirozené, že z houslí vždy dostane ty nejkrásnější tóny a melodie, jakých jsou housle schopny. I když sám může navenek vypadat jakkoli.
Stát se virtuózem není snadné, malá Jitka měla talent, později to možná někam dotáhne, ale stojí to mnoho dřiny, píle, odříkání, dokonce bolesti.
Moc se mi líbí lidé, kteří jsou přirození v tom, co umí, ať je to houslista, angličtinář nebo milovník aut. Je pro ně samozřejmé, aby zahráli na housle, jiní spontánně pomůžou mladé mamince s kočárkem do autobusu, v zaměstnání jsou to vlídní ochotní kolegové, kteří si druhých váží…
Přál bych si, aby naše křesťanství bylo přirozené. Když se na něco zeptáte křesťana, který není přirozený, začne lovit věty naučené někde v církvi, cítíte z něho povýšenost, prožijete s ním pár trapností a oba jste rádi, když už se nevidíte.
Přirozený křesťan není herec, který se naučil chovat, mluvit tak, jak „by křesťan měl“. Ta ne/přirozenost se pozná okamžitě. Buď je spontánně nadšený Kristem, pro kterého žije, Pán Ježíš je přirozenou součástí jeho života a on ať pak řekne nebo udělá cokoli − dokonce bezmyšlenkovitě, tak lidé kolem cítí, že je to „božské“. Není divu, je v něm opravdu Bůh!
Máte zkušenosti s tím, že ať uděláte nebo řeknete cokoli, bez přípravy, bez přemýšlení, tak je to nakonec dobré? Jako když virtuóz-houslista vezme do ruky housle, tak bychom se divili, kdybychom po chvilce neslyšeli okouzlující melodii.
K tomu, aby se člověk stal přirozeným křesťanem jsou potřebné dva kroky. První krok udělá Kristus sám, jakmile ho vpustíme do svého života − odpustí nám, očistí nás, udělá z nás Božího syna či dceru a je připraven nás vést dále.
Druhý krok je na nás a záleží, nakolik se Kristem necháme vést, opravovat, proměňovat. A to je celoživotní dřina i nadšení − stejně jako v případě každého virtuóza, sportovce, umělce, vědce. Anebo obyčejného křesťana, pro kterého se Kristus stal přirozený.
Jan Vopalecký, únor 2022
Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!
