Závislost a její vnitřní zákon

Je to onemocnění mozku, jemuž padá za oběť schopnost se ovládat? Je to charakterová slabost nebo špatné chování? Nebo souvisí závislost s nesprávným rozhodnutím? Možná je závislost jakási vnitřní síla, kterou není třeba dále vysvětlovat.

Mládí a závislost

Závislosti se ve více než polovině případů rozvíjejí v mládí. Záleží na tom, čím se v dané společnosti a kultuře vyznačují mladí lidé ve věku od 13 do 33 let, a na tom pak závisí míra ohrožení, tedy zda přijdou do kontaktu s omamnými látkami a zda je začnou trvale užívat.

Teenagerů je v malém křesťanském sboru poměrně málo, takže se vytvoří jen slabá skupinová dynamika. V procesu dospívání se někteří z nich orientují podle vrstevníků ve škole. Aby se vyrovnali spolužákům, začnou někteří z nich zkoušet některé drogy. To má zpočátku charakter iniciačního rituálu, při kterém se dotyčný včlení do skupiny. Někteří mladí přitom však současně prožívají, že je problémy mládí přestávají bolet, pokud nějakou drogu užijí. Opakovaně a stále častěji sahají po marihuaně, místo aby se naučili problémy zvládat.

Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!

W. W. Wiersbe
Po každé ráně jsem trochu výš
Didasko, běžná cena 190 Kč
Naše sleva: 11 Kč
Vaše cena: 179 Kč

ks

Věk sám o sobě tedy není kritickým faktorem proto, že by mozek byl zvlášť snadno ovlivnitelný nebo že by mladí lidé postrádali zralé sebeovládání. Je před nimi hora „vývojových úkolů“, které musí zvládnout. Pouze asi 10 % mladistvých, kteří berou drogy, s nimi začali už v dětství. Olaf Reis¹⁾ píše, že u zbývajících 90 % mladistvých se zdá, že závislost nějakým způsobem souvisí funkčně s vývojovými úlohami.

Přehled v následující tabulce ukazuje propojení vývojových úloh se závislostmi během dospívání. Jestliže mladý člověk vývojové úlohy v podstatě zvládl a omamné prostředky ztrácejí svou funkci, pak se jeho chování snadno normalizuje. Jestliže se mladým při zvládání těchto výzev dostane podpory, může to být ochranný faktor proti závislostem.

Příčiny ve vlastní osobnosti

Lidé se rodí z různými sklony k závislosti. Dokonce i když děti alkoholiků vyrůstají u adoptivních rodičů, mají později k alkoholu větší náchylnost než jiné adoptované děti. Jako by v tom existovalo nějaké biologické pozadí. Přesto se já osobně stavím kriticky proti všem pokusům, vysvětlovat vznik závislosti geneticky. Na společenské rovině se mi hledání biologické „esence“ jeví jako alibi: „Podívejte se, tito lidé se stali závislými bez ohledu na prostředí.“ Na osobní rovině se mi to jeví jako ochranná funkce, když člověk chce snižovat vlastní podíl na vzniku či překonávání závislosti.

Nemůžeme však nechat mimo pozornost, že existují velmi pozoruhodné souvislosti na úrovni osobnosti. Heinz-Peter Röhr říká, že podle typu osobnosti nabývá závislost různé funkce při zvládání všedního dne.²⁾ Hlavní příčinou závislosti je podle něj nedostatek pocitu, že je milován, a nízké sebehodnocení Podle toho, jak se dotyčnému člověku daří tyto potřeby ve zdravých vztazích naplňovat, je člověk více nebo méně náchylný k závislostem. Dokonce i člověk, který není na první pohled osamělý, může být emocionálně neukotvený a mít sklon k závislosti. Právě podle typu osobnosti dostává závislost různé další funkce: například lidé s narcistickou osobnostní strukturou využívají podle Röhra omamné látky k tomu, aby v sobě tlumili vnitřní hněv proti sobě nebo druhým, aby v sobě vybudili velké fantazie nebo aby utajili pocit ponížení či urážky. Naopak v případě hysterické osobnostní struktury člověk používá omamné látky spíše společensky − například jako prostředek nátlaku nebo aby unikl ze světa, který ho přetěžuje. A potíže zvládnout impulzivitu a frustraci mohou u některých lidí otevřít dveře nějaké závislosti.

Závislosti v sociálním prostředí − jejich pozadí a funkce

Lidem se závislostí rád kladu otázku: „Kdyby vaše závislost byla láhev, jaký vzkaz byste do ní dal a poslal ji do moře?“ Vznikají tak zajímavé rozhovory týkající se funkce, obrany, životních linií a základních nálad.

Mladá žena po dvacítce se přestěhovala do cizího města. Zaměstnání měla zajištěné, ale byla velmi osamělá. V jejím původním bydlišti na ni brzy zapomněli, a to dokonce i při rodinných událostech. Nová přátelství nepřicházela. I když dosud nikdy žádné drogy nebrala, najednou byla na tvrdých drogách. Jednomu člověku z jejího původního domácího sboru se svěřila, ale jeho rady pouštěla do větru. Ocitla se na šikmé ploše a po několika měsících se sama přihlásila na psychiatrii, aby si jí celá rodina začala všímat.

Ne vždy je komunikativní součást závislosti tak zřejmá. Závislosti jsou jakási figurka v životní hře v šachy. Může to být reflex, jak dostat manželského partnera pod tlak nebo jak se pomstít rodičům. U mnoha lidí se závislost vyvine jako podvědomé alibi, aby se člověk vyhnul nárokům svého zaměstnání nebo křesťanského života. (Za duchovně znějící frází „Dokud nezvládnu svou závislost na pornografii, mě Bůh nemůže potřebovat“ se skrývá strategie úlevy: „Dokud si budu pěstovat svou závislost, nemusím se svým křesťanstvím nic podstatného dělat a můžu zůstat pasivní.“)

Závislost tedy může být úhybnou strategií, může to být poslední zákoutí autonomie, nebo dokonce životní zaměření odmítat a sabotovat sebe sama. Někdy to není aktuální vnější systém, co dává závislosti smysl, ale něco uvnitř.

Čtyřicetiletý muž, který přišel vyhledat pomoc, byl v zaměstnání velmi úspěšný. Zvládal toho mimořádně mnoho. Pracoval dobře a byl nejlepší. Také v rámci svého sboru a mladé rodiny byl spolehlivý, pilný, aktivní, přítomný. Měl obrovské nároky i disciplínu. Když jsem se ho zeptal, za co vděčí své závislosti, zastavil se: „Je to kus mého dětství, mého nerozumu. Je to moje iracionální pauza. Když v noci sám sebe sabotuji, tak aspoň tento čas patří jen mně. Aspoň tehdy jsem svobodný.“ Na otázku, jaký vzkaz by dal do láhve (viz výše), odpověděl: „To je dobrá otázka, Mám dojem, že závislost je můj kamarád. Před tímto kamarádem můžu být poctivý, slabý, můžu se uvolnit. Tento kamarád mě skutečně zná, zná mou pravou tvář. Kdyby tento kamarád mluvil s mým okolím, možná by řekl něco jako: Dopřejte mu trochu klidu. A přitom mi všichni dopřávají pokoj. Jen já sám sobě ne. Pořád sám sebe někam ženu.“

Zde se závislost projevuje jako vzpoura proti vlastní sebekázni, jako zbraň proti honbě za vlastním úspěchem. Právě toto ukazují některé psychoanalytické koncepty³⁾: Závislost se spojuje s id (ono, instinkty a afekty), proto našemu superego (nad-já. hodnoty a morálka) nebo našemu ideálnímu ego (já, kýžený obraz o nás samých). V jádru tím závislost spouští základní napětí, přechodně ulevuje od vnitřního napomínání. Ono však nabývá platnosti pouze ve stavu střízlivosti, a to prostřednictvím sebeobviňování, nenávisti, smutku nebo strachu: „Afektová dynamika může být zpočátku příčina, později také důsledek závislého chování, které však vede k další konzumaci omamných látek (kauzalita v kruhu).“⁴⁾ To ovšem platí ve společnosti obecně. Podobně jako dřívější ventilové zvyky se závislosti živí zpětně potlačenými afekty. Zde se projevuje vliv toho, jak se civilizace podepisuje na lidech, stávají se osamělými. Pouhý apel na větší disciplínu a kázeň může pak způsobit opak a závislost posílit.

Situační příčiny: Krátkodobá funkce závislosti

Při poradenství závislým se osvědčilo nezaměřovat se tolik na minulost, ale spíš na dnešní vnitřní a vnější úrovně dotyčného: Co prožívá těsně před konzumací, během ní a po ní?

Na začátku je často negativní základní pocit. Ztráta, stres, nuda, zklamání, přetížení, pokoření, bezmoc, osamělost nebo dokonce dlouhodobá životní nespokojenost. V určitém bodě svého života závislý prožil, že pomocí nějaké omamné látky dokázal překonat tento negativní základní pocit. Opakovanou konzumací se z jednorázové zkušenosti stala rutina, omamný prostředek se stal strategií, jak to zvládat. Čím častější byla konzumace, tím silněji prožíval emocionální uklidnění, případně tím silněji působilo opojení a tím hlouběji se mu vtiskla závislostní paměť z těchto zkušeností.

Dvaatřicetiletý muž byl dříve závislý na pornografii. Před rokem tuto závislost překonal. Když však navštěvuje rodiče a přespává ve svém dřívějším chlapeckém pokoji, zaplavuje ho sexuální touha a pravidelně se dostavuje tlak závislosti. Během poradenství se ukazuje, že jeho stůl, světelné poměry a postel znovu aktualizují tehdejší pocity.

Tato souvislost má pro překonání závislosti klíčový význam. Jestliže se mu podaří odhalit spouštěče i funkci závislosti, dokáže vymodelovat své návraty a rychle s nimi skončit. Určitě pomůže, když se všechno, co dříve mělo nějakou souvislost se závislostí, nějakým způsobem změní.

Pro závislého je ještě důležitější, aby napětí plné nevole, které konzumaci předchází, dokázal rozpoznat jako riziko a vědomě volil jiné alternativy. Tyto alternativy je třeba rázně prosadit dříve, než do jisté míry vyprchá někdejší propojení mezi špatnými pocity a konzumací omamných látek.

Mladík má jen nízkou toleranci frustrace a schopnost sebeovládání. Nerozvinul si dobrou kulturu péče o sebe a často dokonce neví, co vlastně chce a co dobrého by mohl dělat. V minulosti proto pro „povzbuzení“ provozoval počítačový gambling a sledoval pornografii, což mu bylo „bezpečnou bankou emocionálního vyrovnávání“. Často už brzy vycítí, kdy hrozí, že zase do toho spadne, a preventivně se naučil zacházet s tlakem závislosti. Nazývá to „vyhlídková jízda“: Po stresujícím neuspokojivém pracovním dni nejede hned domů, ale navštíví kamaráda, aby se spolu podívali na nějaký sport (a dali si pivo). Aby se jeho závislost nepřeklopila na pivo, rozhodl se, že přijde na další poradenství. Pracuje teď pilně na přístupu k vlastním potřebám a na tom, aby se držel svých stanovených cílů, a to i tehdy, když je sám. Naplňuje tedy „ohrožené volné večery“ nějakou smysluplnou a pozitivní činností.

Jestliže shrneme tyto situační příčiny do jednoduché formulace, mohlo by to znít například takto: Napětí způsobené nechutí současně s podněty spouštěčů často vyústí v silnou touhu (tzv. craving) V důsledku této touhy se člověk začne silně vnitřně zabývat prostředkem závislosti [drogou...]. Jestliže má dotyčný k dispozici jen málo alternativních atraktivních strategií jak to zpracovat, konkrétně jen malou vnitřní sílu (například únava, vyčerpání, krize smyslu…) a jen nízkou toleranci frustrace, vede to často k individuálnímu rituálu závislosti, k němuž mnohdy patří také silná chuť z dřívějška. Když se dotyčný myšlenkově připravuje na opětovné použití omamného prostředku, dostane se do stavu „svrbění“ a pozitivnímu vzrušení podobného tomu, když zamilovaný jde na rande. Po rituálu závislosti je člověk často zklamaný, závislost nesplnila to, co očekával: „Zas tak dobré to nebylo.“ Zároveň tím vzniká velké zklamání, pocit pokoření a výčitek svědomí. A často jsou to právě tyto pocity nechuti a špatné nálady, které závislého velmi rychle vedou hlouběji do závislostního koloběhu.

Znecitlivění: organické okolnosti

Na závislosti je něco démonického − vytváří touhu, která uspokojuje stále méně a méně. Dopamin se v těle rozlévá v souvislosti s dobrými pocity. Pamatuje si okolnosti, budoucí zájmy směřuje tak, aby se opět rozléval. Určité látky a některé činnosti mají zřejmě na jeho uvolňování silnější vliv. Například alkohol a nikotin může za to, že se vylučuje 200krát více dopaminu, kokain 400krát víc a amfetamin 1000krát větší množství.⁵⁾ Nervově buňky zřejmě reagují na tuto záplavu tím, že se snižuje počet receptorů dopaminu. Při stále stejné konzumaci je efekt těchto látek stále slabší. K dosažení stejné míry uspokojení, je třeba stupňovat dávkování nebo frekvenci. Podobné spirály vykazují i biografie závislosti mnoha lidí závislých na určitém chování (nakupování, gamblingu, sexu, přejídání atd.).

Hyperracionalita a vnitřní zákonitost závislosti

Kontroverzní a zároveň velmi ilustrativní pohled vnesl do debaty Gene Heymann.⁶⁾ Závislý člověk je vlastně přeracionalizován. Činí velmi rozumná rozhodnutí. Protože my lidé rádi děláme to, co nám slibuje velký výnos při malých nákladech. V případě závislosti je (emocionální) zisk bezprostředně vnímatelný. Cenu, jakou za to člověk přitom platí, pocítí až později nebo ji přenáší na druhé. Závislý člověk je z tohoto pohledu racionálnější než ten, kdo závislý není.

Heymann to nazývá „disorder of choice“, „porucha volby“. Závislému se nedaří hodnotit současné alternativy na základě dlouhodobých cílů. A vnitřní dynamika závislosti to zesiluje: Podle Gene Heymanna působí závislosti tak, že „otravují cizí pole“. Omamnému prostředku se podaří učinit ovoce jiného pole života méně chutné a méně uspokojující. Tyto oblasti (pole) života najednou už nedávají takovou radost jako dřív. Pole je otrávené, jeho úroda chutná obyčejně, nic zvláštního. Závislost − podobně jako škůdce (Malachiáš 3,11: Kvůli vám se obořím na škůdce, aby vám nekazil plodiny země, abyste na poli neměli neplodnou vinnou révu, praví Hospodin zástupů.) − okrádá člověka tím, že hluboké naplnění z autentických rozhovorů, koníčků, ze smyslu a dřívějších oblastí zájmů proměňuje v banální, šedý pocit prázdnoty. To je zásadní dilema, protože tím závislost vytváří mechanismus, kterým systematicky ničí faktory, které by umožňovaly ukončení závislosti. Závislost se zabarikáduje proti svým nepřátelům. Nejvíce bojuje se svými úhlavními nepřáteli: živé, autentické vztahy, nadšení pro to, co je ryzí, spokojenost s všedním dnem, s tím, co je na dosah. Tento vnitřní zákon závislosti − tendence ničit vše živé − nazývám nekrofilní, vampírový charakter závislosti: Čím víc toho usmrtí, tím je živější. Čím je náš život ubožejší, tím je závislost bohatší.

Morálka a cena závislosti

To vše má ještě morální dimenzi, kterou závislí rádi popírají: Závislost se také potřebuje zbavit svědomí za své chování. Závislý, zvlášť ve střední fázi závislosti, do svých rozhodnutí nezahrnuje aktivně mnoho aspektů, které tam při poctivém pohledu patří. Stejně jako nezodpovědný podnikatel externalizuje náklady. Sem bychom mohli zařadit nedostatek lásky k druhým nebo trénovanou schopnost efektivně potlačovat potřeby třetích osob. Tím závislý přejímá vampírovský mechanismus závislosti: I on okrádá druhé, zejména ty nejmilejší, o peníze, čas, upřímnost a náklonnost. Jeho závislost žije z vlastní síly. Jistě, je to také jeden ze znaků závislosti, že se nedokáže poctivě podívat na vlastní náklady, a tím se vyvazuje z části zodpovědnosti. Jestliže však také platí, že právě potlačování, zastírání a externalizace mnoha nákladů jsou tři pilíře, na kterých takový systém závislostí stojí, potom je úloha toho, kdo pomáhá, přátel, příbuzných, aby v závislém stále znovu probouzeli a korigovali kognitivní znetvoření, a viděli, co závislý už vidět nedokáže: zastírací štít závislosti. Proto Heymannův příspěvek obírá závislé o jejich zodpovědnost a čest, aby jim ji zase trochu vrátil. Navrhuje, aby se do dlouhodobých cílů závislého silněji začlenil trénink rozhodování i morální dimenze.⁷⁾

Duchovní dimenze závislosti

Zde se podle mého ukazuje klíčová duchovní dimenze závislosti. Mnoho závislých si přichází pro modlitbu, terapii a pastýřskou péči jako lidé, kteří pod závislostí trpí. Ano, je třeba zdravé míry zpovědi a poradenství. Avšak ve stínu zůstává ukryté to, co závislost ze srdce miluje, a sice to, že je nadšená okamžitou možností vstoupit do excesu, kterého se nikdy nechce zbavit. Jestliže popíšeme tuto stránku závislosti, najdeme povzbudivá slova jako „věrný přítel“, „milovaná aféra“, „mocná modla“, „záchranný kruh“, „zaopatřovatel“, „těšitel“, „lékař duše“ nebo „oltář“. Tato označení ukazují, jak silně závislost konkuruje trojjedinému Bohu. Stala se knížetem pokoje, obhájcem (paraklétos), tím, co dává morálku a smysl, stala se „pastýřem a biskupem duše“ (1. Petrův 2,25).

Protože toto napětí tušíme, necháváme tuto část, která miluje závislost, v okamžiku zpovědi a poradenství raději doma. Ale obě části − toužící po svobodě i lpící na závislosti − patří téže osobě. Je třeba rozhodnutí zdravé i závislé části, že přestanou uctívat závislost, že svého někdejšího „věrného přítele“ prohlásí za „úhlavního nepřítele“. Je třeba vystoupit z klamné obětavé modloslužby, do které jsme částečně zapleteni i jako křesťané. Rád bych všechny závislé i jejich okolí povzbudil ke (druhému) obrácení: K rozhodnému odvrácení od boha závislosti a zoufalému obrácení k pravému Pastýři, Knížeti pokoje Ježíši Kristu, která dává smysl.

Ježíš nám svou lásku dokazuje slovy i činy: Dal za náš život svou krev, své tělo jako chleba, abychom měli život a hojnost − místo smrti a nouze.

Jakožto ztělesnění lásky je sám odpovědí na štvavý postoj Disorderu of Choice (nemoci volby). Jakožto přemožitel smrti je protijed na nekrofilní vnitřní zákon závislosti. Je světlo a život, proto je každá závislost kristofobní. Ježíš jako osoba je s podstatou závislosti neslučitelný, je to její nesmiřitelný protivník.

Nikolaus Franke

Převzato se svolením ze švýcarského časopisu Ethos, číslo 2019/6, str. 24, Schwengeler Verlag, Švýcarsko

Navazující článek: Cesty ze závislosti

Odkazy

¹⁾ [Zpět na text] Olaf Reis: Risiken und Schutzfaktoren der Suchtentwicklung, entwiklungsdynamische Aspekte. In: Batra&Bilke-Hentsch: Praxisbuch Sucht. Therapie der Suchterkranungen im Jugend- und Erwachsenenalter, Stuttgart 2012.

²⁾ [Zpět na text] Heinz-Peter Röhr: Sucht − Hintergründe und Heilung. Abhängigkeit verstehen und überwinden. Ostfildern 2018.

³⁾ [Zpět na text] Felix Treter: Suchtmedizin kompakt. Suchtkrankheiten in Klinik und Praxis, Stuttgart 2012, S. 41.

⁴⁾ [Zpět na text] Tamtéž.

⁵⁾ [Zpět na text] ARD − W wie Wissen: Entstehung von Abhängigkeit: Das Suchtgedächtnis (25.2.2013).

⁶⁾ [Zpět na text] Gene Haymann: Addiction. A disorder of choice, Harward University Press 2009.

⁷⁾ [Zpět na text] Podobný podnět spočívá v „motivačním rozhovoru“, případně „motivujícím vedení rozhovoru“ od Williama Millera a Stephena Rollnicka, které byly vytvořeny speciálně pro závislé.

Hodnocení článku:

 Článek mě nadchl.
 Dal mi nový impuls.
 Dávám mu za pravdu.
 Nic zvláštního.
 Nesouhlasím s ním.
 Naštval mě.