Jste nároční?

Vždycky mě zaujmou lidi, kterým o něco jde. Nenechávají život běžet jen tak. Pokud to jsou křesťané, záleží jim na osobním vztahu s Bohem, čerpají od něho sílu, vědí, že Bible a osobní modlitební život jsou mohutný zdroj inspirace a povzbuzení, jsou ochotni si i něco odříct a také pro Boha i pro lidi něco udělat.

Usilovat o dosažení vyšší laťky není jednoduché, neznamená to, že všechno půjde podle našich představ. Pořád je třeba překonávat nějaké překážky, vynakládat námahu, ale člověk ví, že to má smysl!

Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!

W. MacDonald
Zapomenutý příkaz: Buďte svatí
ALEF Křesťanské sbory, běžná cena 190 Kč
Naše sleva: 13 Kč
Vaše cena: 177 Kč

ks

Lidé kolem si myslí: „Já bych taky o něco usiloval, o něco se rval, za něčím se hnal, ale nevím za čím. Mělo by to být něco, co stojí za to.“ A pokud nic takového nenacházejí, cítí, že jejich život jaksi nemá smysl.

Bůh nás zve výš, nabízí nám, abychom se za něco rvali (Ozeáš 6,3; Římanům 14,19; 1. Korintským 12,31; 14,1.12; 1. Tesalonickým 5,15; 1. Timoteovi 6,11; 2. Timoteovi 2,15; Židům 12,14; 1. Janův 3,3). Na nás je, abychom tomu uvěřili, poslechli a šli za ním.

„No dobře,“ řeknete si, „dejme tomu, že život s Bohem je něco, o co se stojí rvát a za co bojovat. Začnu. Objevím, že Bůh je mi blízko, že mě má rád. Mám z toho dobrý pocit a nejen pocit. Vidím, že mě to pozvedá. Vnímám Boží blízkost, Boží moc ve svém životě, konečně vím, kdo jsem.“

Když se člověk rozhodne jít s Bohem naplno, neprohloupí (Matouš 19,27-29; Galatským 6,7-8). Bůh jako by řekl: Ty jsi můj člověk! Vidím tě! Vidím tvou touhu, tvé srdce − a chci tě vést výš. Vezmu tě do své školy, do své výchovy.

Něco takového je velká pocta. Bůh říká: „Chceš poznat duchovní výšiny, chceš žít se mnou? Jde ti o mou přítomnost v životě? Chceš mě znát opravdu dobře a zažít něco, co zažije jen málokdo?“ V nás to rezonuje a s vědomím, že nejsme schopni domyslet, co všechno to může znamenat a jen dojatě říkáme: „Ano, Pane, chci.“

Tak začíná život podobný životu Mojžíše, Árona, Davida, Pavla... Když se Boží výzva a naše odpověď několikrát zopakuje, když se v tom utvrdíme, pak jednou nastane okamžik, kdy si uvědomíme, že už není cesta zpět. Bůh nás má v hrsti. Jsme rádi, ceníme si tohoto privilegia, ale zároveň se chvějeme, co všechno to může znamenat.

Zpočátku to nikdo neví. Nevěděl to Mojžíš, Áron, David ani Pavel. Bůh nám začne svěřovat úkoly, které jsou nad naše síly. Ale, světe, div se! Zároveň nám dává sílu, dělá v našem životě zázraky, někdy se nám zdá, jako bychom byli jenom jeho nářadí.

Lidé kolem nechápou, litují nás, jak jsme na tom finančně, fyzicky, ale přitom žasnou, do čeho že jsme to zataženi − uznávají, že to není normální, vidí, že v tom je Boží moc. Bůh vidí naši touhu, náš pohled a prostě nás někam postaví a chce, abychom tam byli pro něho, abychom tam sloužili. Pár příkladů:

• Mojžíš (v osmdesáti letech) vůbec neměl ambice vést někam celý národ, ale zřejmě něco mu z toho zápalu ve čtyřiceti ještě v srdci zbylo (tehdy by Egypťany nejraději „spravedlivě“ pozabíjel − 2.Mojží­šova 2,10-11).
• David přišel na bojiště a moc nepřemýšlel, prostě nemohl jinak − musel pyšnému Goliáši, který se posmíval Hospodinu, srazit hlavu.
• Áron se stal veleknězem prostě proto, že tak Bůh rozhodl. Určitě můžeme říct, že si to nezasloužil (viz zlaté tele − 2. Mojžíšova 32).
• Jákob určité ambice měl. Rval se o Boží požehnání za cenu podvodu (Ezau), za cenu, že byl podváděn (Lábanem), za cenu zmrzačení (deformovaná kyčel).
• Pavla sžírala touha všem říkat, že Kristus mu všechnu nenávist a všechno vraždění odpustil.

Zvláštní nebezpečí

Na lidi, kterým jde o to, aby byli Bohu blízko, má Bůh zvláštní nároky. Čeká od nich, že budou dosvědčovat jeho svatost. Nemůžou si dovolit cokoliv. Co jiným projde jen tak, co jiným Bůh hned odpustí, to pro tyto lidi mívá někdy drastické následky.

Když se Mojžíš jednou (řekli bychom oprávněně) rozčilil, Bůh mu řekl, že jeho životní sen dojít do zaslíbené země nesplní. U Boha neplatí, že pod svícnem je tma! Spíš naopak: „Nastal čas, aby soud začal od domu Božího.“ (1. Petrův 4,17)

Áronovi synové Nádab a Abihú si hned při prvním obětování dovolili udělat něco, co sice považovali za dobrý nápad, ale Bůh jim to nepřikázal. Zaplatili za to životem. U Boha není pod svícnem tma.

Možná také znáte lidi, kteří byli pro Boha velmi užiteční, ale pak jednou v nějaké relativní maličkosti selhali (často to bývá něco v oblasti sexu, peněz nebo moci) a oni jako by najednou ztratili duchovní moc. Dosud měli autoritu, druzí jejich slovo brali vážně, ale pak nastal v jejich životě okamžik, kdy jako když utne, už nemají co říct, nevědí co říct. I když něco řeknou, tak to nic neznamená, už nemá to žádnou váhu. Navenek to možná vypadá jako vyhoření. Třeba udělali něco zásadního, co jim Bůh nepřikázal (3. Mojžíšova 10,1).

Nemůžeme jim to vyčítat. Na ty, kdo třeba i jen obyčejným poctivým životem, věrností v malých věcech dosáhli určité zralosti, útočí ďábel zvlášť silně. Jsou to boje, které druzí lidé většinou nevidí. Myslí si: „Ten je na tom duchovně dobře, od toho bych se mohl učit,“ a nenapadne je, aby se za něho modlili.

Tak, a teď už víte, jak se podílet na utváření skutečných osobností! Modlitbou.

Můj boj

Hledají se lidé, kteří jsou ochotni žít s Bohem naplno! Věřím, že takoví existují i dnes. Možná je to někdo, koho známe, ale koho jsme si pro zaměření na nepodstatné věci zatím nevšimli.

Vydat se v plné důvěře Bohu je něco, s čím se peru. Někdy se v tom cítím osamocený, vidím, že mi druzí nerozumí a dívají se na mě jako na blázna. A jindy to na mě vůbec nepoznají.

Peru se i s tím, když potkám nadšence ještě většího než jsem já a vidím, že zná Boha opravdu zblízka. Možná mu trochu závidím. Nepřehání to? Jsem přesvědčen, že to stojí za to! I když je to riziko. A kdyby se vám naskytla příležitost žít takovým způsobem a zeptali byste se mě, jestli do toho máte jít, tak vám řeknu: „Určitě!“

Jan Vopalecký, březen 2019

Hodnocení článku:

 Článek mě nadchl.
 Dal mi nový impuls.
 Dávám mu za pravdu.(3)
 Nic zvláštního.
 Nesouhlasím s ním.
 Naštval mě.