Umíme je ocenit?

Chvála jako hlavní klíč k úspěšné nápravě.

Čím menší dítě, tím je pro dospělého samozřejmější, že ho chválíme. První kroky, první slůvka, první projevy, že něco dokáže. Všechno rádi bohatě povzbudivě komentujeme. „Výborně!“ „Šikulka!“ „Hezky jsi to udělal!“ Čím je však dítě větší, tím více jako rodiče zanedbáváme tuto důležitou součást svého vztahu, postupně chvály a ocenění s růstem dětí ubývá a v pubertě se snad úplně vytratí. Tím se uzavírá důležitá cesta k srdci dítěte.

Kamarádka měla velké problémy se synem. Byl vzdorovitý; není divu, že na něho pak reagovala až agresivně. Zdánlivě začarovaný kruh. Nemohla by to být jeho reakce na přílišnou kritiku a nedostatek ocenění? Namítla mi, že ho přece nemá za co chválit... Nakonec souhlasila a poctivě přiznala, že ví o své slabosti: své děti (i svého manžela!) obecně velmi málo chválí.

Zvlášť muži si často myslí: „Chválit někoho − to je mi tak trapné...“

Ocenění znamená něco dávat. Čekáme, až dají druzí, druzí čekají, až dáme my. Kdo prolomí kruh a udělá první krok? Ten je na dobré cestě, aby se na něho také dostalo. Bible nás ujišťuje, že budeme sklízet to, co zaséváme (Galatským 6,7).

autor: Roswitha Wurmová

Hodnocení článku:

 Článek mě nadchl.
 Dal mi nový impuls.
 Dávám mu za pravdu.
 Nic zvláštního.
 Nesouhlasím s ním.
 Naštval mě.