Dítě nechce chodit do školy − bojí se

Jak je to s vašimi dětmi, když se blíží škola? Těší se? Nebo jim to je jedno? Někteří z nás možná cítí, jako by se děti školy dokonce bály. Proč se bojí? U některých dětí to brzy přejde, ale některé děti s tím mohou mít vážnější problémy. A někdy se jedná o objektivní příčiny. Kdyby se je podařilo odstranit, dítě by možná chodilo do školy rádo. Co můžeme udělat předem − a týká se to už malých dětí, které začnou do školy chodit třeba až za rok? Nejlepší je prevence.

Do první třídy!

Důležitým předpokladem, jak se vyhnout strachu ze školy, je to, aby se dítě do školy těšilo dřív, než do ní začne chodit. Záleží na tom, co dítě v předškolním věku o škole slyší. Když mu starší sourozenci a příbuzní říkají: “Však počkej, začne ti škola a tam ti přistřihnou křídla, budeš tam muset chodit pořád...”, jak myslíte, že se malý klouček nebo holčička bude těšit na školu?

Zkusme to naopak: Ať už první návštěva ve škole při zápisu je příjemnou záležitostí. Můžete mluvit o nových kamarádech, o hodné paní učitelce, o obrázcích, které tam uvidí, a co všechno se dozví, aby dítě mělo motivaci. Je dobré, když se děti jdou se školkou podívat do školy.

Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!

I. Howartová
Deset chlapců, kteří změnili svět
Didasko, běžná cena 190 Kč
Naše sleva: 4 Kč
Vaše cena: 186 Kč

ks

Nezdráhejte se dát dítě do školy o rok později. Je to daleko lepší, než dítě po několika týdnech vrátit ze školy do školky − to by úplně ztratilo sebevědomí.

Moudří rodiče vychovávají své děti tak, aby se v rodině už před školou naučily vypořádávat s obavami a neúspěchy. Proto je důležité, aby dítě mělo v raném dětství co nejpevnější citové zázemí, vazbu, zejména na rodiče, zvláštní roli zde hraje samozřejmě pevné pouto na maminku.

Jak poznat, že dítě má strach ze školy

Pokud dítě řekne, že nechce jít do školy, máme polovinu práce za sebou. Často však není na první pohled poznat, že dítě má ze školy strach. Jestliže však mívá v pondělí ráno (nebo už v neděli večer) bolesti břicha, hlavy, nepříjemné pocity nebo nemůže spát, může být příčina v tom, že se bojí školy.

Ve škole se to projevuje tím, že nekomunikuje s dětmi ve třídě, sedí v lavici a smutně kouká z okna, všemožnými způsoby se vyhýbá zkoušení, stává se, že děti kvůli nějakým obavám do školy vůbec nedojdou a toulají se po ulicích.

Možné příčiny strachu

Příčin je velmi široká škála. Můžeme mezi ně řadit například:

• Nezvládá nároky, neví, nestíhá a výuka mu utíká
• Dítě už dříve prožilo odloučení od maminky (pobyt v nemocnici, v jeslích...)
• Posměch spolužáků
• Od učitelů nebo rodičů často slyší výčitky: “Neumíš, musíš, nesmíš…”
• Nespravedlnost ze strany učitele
• Neumí cvičit, zpívat, je neobratné, má nějakou nerozpoznanou poruchu učení (dis-)
• Strach ze zkoušení, z toho aby stíhalo
• Strach z hodnocení ze strany spolužáků, necítí se přijatý
• Zesměšňování, škádlení, šikana
• Může ho drtit očekávání rodičů, tíživý vzor úspěšnějších sourozenců ( např. u chlapce se staršími sestrami).
• Introvertní děti neumí zpracovávat chování svého okolí, dávají přednost samotě
• Přetěžování dítěte i v některé zdánlivě nesouvisející oblasti (sport, hudební nástroj, mnoho kroužků, atd.) může vyústit ve strach ze školy.

Obecnější příčinou bývá to, že se po dítěti požadují jen výkony, aby víc vědělo, a není přijímáno jako osobnost, jako člověk. To dítěti ubližuje, protože to dusí jeho tvořivost, fantazie a další oblasti jeho osobnosti.

Příčinou strachu ze školy může být také rodinná situace a výchova. Pokud mají rodiče negativní zkušenosti ze školy, mohou to podvědomě přenášet na děti. Rizikoví jsou také příliš pečliví rodiče, kteří dítě pořád chrání před všemi možnými nebezpečími. ^[5]

Jiné faktory ovlivňující strach

• Stěhování, změna prostředí, do školy je to daleko
• Změny v rodině, úmrtí, rozvod, přecházení mezi rodiči, spory v rodině
• Zkušenosti − zranění, prožitek odloučení, dítě se na delší dobu ztratilo
• Strach ze školy prohlubuje delší nepřítomnost ve škole
• A konec konců dítě samo nemusí vědět, proč se školy bojí, proč tam nechce.

Starší děti

Strach ze školy mívají malé děti, ale pro ty je škola spíš zajímavým dobrodružstvím, zato pro děti ve věku 8-13 let je to už rutina, nic je tam neláká, často mají (špatné) zkušenosti se spolužáky, se špatnými výsledky a neúspěchy v kolektivu.

Jak se dítě (samo a nesprávně) vyrovnává se strachem ze školy

Dítě si samo pro sebe může strach vyřešit tím, že chodí pozdě, flegmatičností, nezájmem, zasněně kouká z okna, neúčastní se her, akcí spolužáků. (Nejen že nemluví a nezapojí se do hovoru, ale je vidět, že vůbec neposlouchá, že ho dění kolem nezajímá). Proto je důležité, aby dítě mělo o školu zájem. − To je třeba podporovat!

Dítě, které se něčeho ve škole bojí, se může samo sebe chlácholit: “No, co, škola není tak důležitá, hlavně, že jsem zdravý.” Nebo “Druzí taky moc do školy nechodili a jak jsou dnes úspěšní.”

Také role klauna je maskovací manévr, získává si tím u spolužáků pozornost, zájem, oblibu, a tím potlačuje své obavy.

Jak dítěti pomoci zbavit se strachu

Problém nevyřešíme tím, že budeme násilím nutit chodit do školy. Je třeba rozumnějšího přístupu.

Jak je dítě schopno se vyrovnávat s frustracemi, jak se umí prosadit? V tom je třeba mu pomoci − nejlépe ještě před školou a v kolektivu dětí za přítomnosti někoho blízkého (rodičů, starších sourozenců). Až se nejisté, slabší, bojácnější dítě dostane do školy, stává se snadnější “kořistí” pro jiné děti, kteří si své vnitřní obavy a nedostatky vynahrazují ubližováním druhým. Pokud se jedná o šikanu, je třeba co nejdříve kontaktovat školu (třídní učitelku, výchovného poradce i ředitele).

Příklad: Chceme-li dítě s nadváhou naučit mít radost z pohybu, nedosáhneme toho pomocí cvičení, u kterých je jasné, že to nezvládne. Cíle “mít radost z pohybu” nedosáhneme posměchem, frustrací, které se dítěti budou spojovat s tělocvikem. Zapsat dítě do nějakého sportovního kroužku? Pokud tam má dobrého kamaráda nebo může chodit s rodiči, sourozenci a dítěti nebude vadit, že nezvládá a vypadá jako nemehlo, pak ano. Pokud by však sportovní kroužek pro dítě znamenal další trauma, můžeme se sami doma věnovat tomu, aby dítě mělo více pohybu: chodit více na procházky, koupit dítěti kolo, předplatné do bazénu… však vás už něco napadne.

Co mohou udělat rodiče

Vždy je dobré, když rodina vytváří situace, kdy dítě samo povídá. Naslouchejte mu. Bavte se s ním tak, aby povídalo spontánně i o škole, o spolužácích, učitelích, o tom, co se mu líbí, nelíbí, z čeho má strach − a pak na to můžete reagovat.

K tomu lze napomáhat − například když vodíte dítě ze školy, z družiny, případně pro něho nečekaně zajděte, větší dítě je možné vzít s sebou do cukrárny. Je velmi cenné, pokud máte v rodině zažitý nějaký rituál, než se jde spát. Obvykle děti spaní oddalují, ale když jsou už v posteli a vy jim čtete, modlíte se, možná i zpíváte, je to zároveň příležitost nechat dítě povídat, co ho bavilo, co dělalo dnes, na co myslí, co bude zítra − a tehdy můžete i nepřímo odhalit, kde je příčina, proč nerado chodí do školy, proč se jí bojí.

Ideální je případ, kdy dítě začne o škole, školních událostech mluvit samo, aniž bychom se ho na to zeptali − třeba popisuje situace ve třídě, výuku... Možná si to samo uvědomí. Je také možné, že už jen to povídání mu uleví, aby se ve škole nebálo.

Posilujte vědomí silných stránek dítěte. Je to jakási kompenzace. Možná se mu v tělocviku ostatní zasmějou, že neumí udělat kotrmelec, když ale všichni vědí, že poskládá Rubikovu kostku, nebo že mu jde násobilka, pak z toho problém nebude.

Netrestejte děti za špatné známky, to může být později příčinou strachu ze školy. Spíš to vezměte s nadhledem: „Však to procvičíme, doženeme, příště budeš mít lepší známku.“ A pak je třeba důslednosti − pravidelně to s ním procvičovat a kontrolovat.

A pokud má nějaké (snad přechodné) období neúspěchů, je dobré se pídit po jeho příčinách − s někým o tom promluvit, zeptat se, co je možné udělat pro zlepšení − zeptat se dítěte, zeptat se druhého rodiče, poradit se ve škole (stačí tam zavolat).

Jak konkrétně pomoci ^[8]

Snažte se, aby dítě mělo aspoň jednoho kamaráda, se kterým si bude dobře rozumět. Domluvte se s rodiči, jestli můžete jít spolu do parku, do bazénu, na nějakou dětskou akci, můžete je pozvat domů. Jakmile najde ve třídě spojence, bude to pro něho lehčí.

Strach ze školy se často jeví jako iracionální, ale většinou mívá nějaký reálný základ. Povídejte si s dítětem: o všem, nejen o škole. Jde o to, aby se naučilo být sdílné a povídalo, co prožívá. A často prožívá nejsilněji ty věci, kterých si my dospělí nevšímáme. Je pravda, že děti, pro které je povídání snadné, se školy nebojí. Tak mu nechejte prostor (aniž byste ho vyzývali), aby mluvilo.

Když se problém objeví jako nový, zkuste nenápadně zjistit, co se děje ve škole. Zajděte pro dítě do školy dřív než obvykle. Doprovoďte dítě do školy. Dejte se do řeči s učitelkou − ne nutně o strachu dítěte, ale třeba o tom, jak se jí s třídou pracuje. Však ona se rozpovídá a vy vycítíte, jestli tam je nějaký problém nebo ne. A i když nic nevycítíte, váš zájem učitele vždy povzbudí.

Dejte dítěti pocítit, že je milované, bez ohledu na to, jaké nosí známky. ^[11] Co uděláte, když donese ze školy poznámku, špatnou známku, když prožilo ve škole nějakou nespravedlnost nebo samo něco provedlo? Zachovejte klid. Než s ním něco začnete řešit, dejte mu najevo, že ho máte rádi, že vám na dítěti záleží, že mu to pomůžete řešit. Tím vy dáte najevo, že se nebojíte, že se nebojíte ani strachu. Buďte dětem sami dobrým příkladem, například v tom, jak zvládáte strach. Můžete s nimi o tom mluvit.

Ať škola není hlavním tématem dne. Dělejte s dětmi i něco jiného, vezměte je na procházku, zařiďte mu nějaký kroužek, setkání s kamarády (ze sboru)

Dejte mu naději ^[12]

Dejte mu naději. Strach pochází od ďábla, který je otec lži. Pomozte dítěti vidět realitu správně. Nebojí se něčeho, co stejně není reálné? Neuvěřilo nějaké lži? Co je pravda? Proberte s ním příběh Petra na vodě (Matouš 14,25-34). Modlete se spolu s dítětem.

Spolupráce rodičů a školy

Často slyšíme, že učitel a rodiče stojí proti sobě, jako by byli na válečné noze. Nepodlehněte tomu. Snažte se už od první třídy se školou a s učiteli komunikovat. Stačí občas přijít s žáčkem do školy, učitelku pozdravit, podepisujte domácí úkoly, žákovskou knížku, i když to škole nevyžaduje. Ať učitelka vidí váš zájem. V dnešní době se komunikuje na úrovni mailu, sms, telefonu − využívejte toho víc než jen při omlouvání absence. Vytvořte si se školou přátelský vztah. Navíc, když dítě vidí, že rodič si dobře rozumí s učitelem, pak bude mít lepší vztah ke škole vůbec.

V tomto článku se zaměřujeme především na to, co můžeme udělat my jako rodiče, aby se dítě nebálo chodit do školy. Často to ale souvisí se spoluprací s učitelem a v tom je široké pole možností, informovat se navzájem o různých materiálech, webových stránkách, nápadech, co všechno je možné udělat.

Co může udělat škola

Přece jen pár myšlenek o tom, co může dělat škola, když nechce, aby z ní děti (nebo i rodiče) měli strach, a také o tom, když už některé dítě strach má a učitel (ředitel) se to dozví.

Každá škola má spoustu materiálů a metodik, jak být dobrou školou. Co si ale myslí laik-rodič, že by škola mohlo dělat, aby se jí děti nejen nebáli, ale chodili tam rádi? Vedle komunikace s rodiči (viz výše) se může věnovat jednomu důležitému aspektu, který hraje roli, pokud jde o strach dětí ze školy: klima ve škole.

Klima ve třídě, ve škole

Jsou to vztahy mezi žáky − záleží na tom, jak učitelský sbor přispívá k jejich utváření. Jak jsou na tom vztahy učitelů mezi sebou navzájem? Jak se učitelé chovají k rodičům? Klima nevzniká jedinou událostí, ale záleží na postojích a neformálních vztazích.

Podívejme se napřed na některé faktory, které školní klima rozbíjejí:

• Učitelé se nedrží základních pravidel (dochvilnost, nasazení/apatie, pořádek, spolehlivost)
• Vedení školy má silný zájem na výsledcích výuky a učitelé to vnímají jako vměšování do jejich práce
• Učitelé nejsou sdílní ohledně svých výukových metod ani ohledně práce s jednotlivými žáky (co se těm učitelům s kým ne/podařilo)
• Učitelé oceňují úspěchy žáků nedostatečně. Známky nestačí! Je třeba osobního motivačního hodnocení − jako když ocení hodná maminka nebo hodný tatínek! Jinak je jejich hodnocení pro žáky nedůvěryhodné − žáci těm známkám nevěří, neváží si jich, neberou je vážně.

Naopak škola, kde je dobré klima, se projevuje například takovýmto hodnocením žáků, rodičů, učitelů i ředitele: ^[6]

• Tady berou vážně i slabé žáky.
• Učitelé jednají s žáky jako se sobě rovnými partnery
• Rodiče tu vnímají jako důležité spolupracovníky
• Nikdo se o nikom nevyjadřuje pohrdlivě
• My žáci můžeme rozhodovat o cílech výuky
• Děti vidí, že učiteli je líto, když někdo nepřijde do školy.
• Učitelé říkají, že tady rádi učí.
• Učitelé se snaží žáky co nejvíc motivovat
• Učitelé si udělají na žáky čas i mimo vyučování
• Učitelům záleží na dobrém vztahu s rodiči.
• Strach ze školy tu skoro vůbec nemám
• Řediteli hodně záleží na klimatu, jak se tu žáci cítí
• I všichni žáci vědí, že si kdykoli můžou jít popovídat s panem ředitelem.
• Škola má ve městě dobré jméno

A na závěr několik možná úplně samozřejmých bodů, jak může škola předcházet strachu žáků ze školy nebo ho řešit:

Zkoušení se vždy ohlásí včas předem, jednak aby se žáci mohli na to naučit, ale i pro psychickou přípravu, ušetří je to šoků.

Důležitá je souhra střízlivého tlaku na ukázněnost, motivace k výkonu (učení) a možnost (i) žáků spolu určovat dění ve škole.

Tam kde je velký tlak na kázeň a špatné klima ve třídě, stoupá strach dětí ze školy. Tam nejsou děti ochotné se připravovat na vyučování.

Je dobré, když si ředitel školy vezme za své být nejen organizátor školy, ale také mít zájem na osobním přístupu a práci žáků i učitelů. To pomůže tomu, aby ho žáci i učitelé více brali jako autoritu a celá škola se cítila jako jedna parta.

Znám jednoho ředitele, který mívá dveře kanceláře otevřené, a tím dává učitelům i dětem najevo, že za ním mohou klidně přijít − a ony chodí a povídají.

Vždy je důležitý vztah rodiče dítěte ke škole. Ať dítě vidí, že když rodiče něco napadne, tak učitelka, škola to udělá − tam strach prostě nemá místo, ale naopak tvořivost..

Žáci mohou mít podíl na určování výuky − říkat co ano, co ne, vybírat si metody, přinášet nové nápady na procvičování látky − například jejich forma hry, začleňovat zajímavé formy výuky, hry − jak organizovat práci ve skupinách, mít čas ticha (na samostatnou práci).

Ať dítě vidí, že škola je místem, kde může projevit, prosadit své silné stránky, prostě to, co umí, i když to třeba se školou nesouvisí.

Jan Vopalecký

Související článek: Děti a fyzické tresty

Hodnocení článku:

 Článek mě nadchl. (5)
 Dal mi nový impuls.(6)
 Dávám mu za pravdu.(10)
 Nic zvláštního.
 Nesouhlasím s ním.(1)
 Naštval mě.