Jste dobrá babička? Jak se to pozná?

Příchod prvního vnoučete si člověk určitě dobře pamatuje. Dědeček s babičkou se dělí o štěstí s mladými rodiči a rádi berou nově narozený zázrak do náruče. − Ale přitom jsme rádi, že v noci nemusíme k malému křiklounkovi vstávat ani za něj nést odpovědnost.

1. Vychováváme jen jednou

Všechno má svůj čas. (Přísloví 3,1-10) I výchova dětí. Při výchově vlastních dětí je člověk většinou mladý, nemá tolik zkušeností, ale má dost sil. Teď už tato naše role skončila a nezbývá, abychom osobnosti, na jejichž výchově nám tolik záleželo, pustili do světa, svěřili je Bohu a doprovázeli je svými modlitbami.
Pokud mají vztahy mezi prarodiči, dětmi a vnoučaty dobře fungovat, bude dobré mít na paměti několik podnětů:

2. Co prarodiče mohou:

2.1 Užívat si vnoučat, aniž by za ně nesli zodpovědnost.

Vychovávat vlastní děti je velká zodpovědnost. Ale pokud jde o vnoučata, která nám jejich rodiče občas půjčí, to už je něco jiného. Tam je naopak dobré si uvědomit, že za děti odpovědnost neneseme. Znamená to, že na ně nemusíme k ničemu nutit, vyčítat jim, být tvrdí ani křičet (to platí i ve vztahu k jejich rodičům.) Naopak si dětí můžeme užívat, když se dívají, jak děda pracuje v dílně, jak babička vaří, dělat s nimi to, co je baví, co mají rádi. Ať mají radost ony i my. Někdy to pro prarodiče může být těžké uvědomit si, že nenesou odpovědnost za výchovu, to už je na jejich rodičích.

2.2 Dělat vnoučatům radost

Vnoučata jsou ráda, když je někdo poslouchá. Kolikrát toho mají tolik, co by ráda řekla, ale rodiče na ně nemají čas. A tak to může být babička nebo děda, kdo si udělá čas, a dívá se na ně, když volají: „Dědóóó, dívej!“ − třeba když se jim daří udržet rovnováhu při první jízdě na kole nebo nahodit první očka při pletení.

Jedna žena všem svým vnoučatům psala těsně před jejich narozeninami. Tak každé dítě vědělo, že babička na ně nezapomene a že na narozeniny nějaký dárek dostanou, i kdyby to měla být maličkost. Ale o to nejde. Důležité je, aby dítě vědělo: „Nezapomněla na mě!“

A když vnoučata přicházejí do puberty a mají svoje problémy, prarodiče se stávají důvěrníky, kterým se svěřují a od koho přijímají životní moudrosti.

2.3 Pomáhat v těžkých chvílích

Když jsou rodiče v těžké situaci, prarodiče musí především počkat, až se rodiče zeptají. Stojí za to vyčkat, abychom neposkytovali nevyžádané rady. Jestliže se však zeptají: „Jak jste to dělali, když někdo z nás lhal?“ „Taky jsme byli tak nepořádní, líní, taky jsme tak odmlouvali...?“

Pomoc prarodičů bývá zvlášť potřebná v případě, kdy na výchovu dětí zůstane jen jeden z rodičů. Podobně náročná situace nastane, kdy mladí rodiče třeba ještě studují. Ale vždy by se mělo jednat o pomoc, o kterou nás rodiče požádají.

2.4. Říct dost, když už je toho moc

Výchova dětí je záležitost rodičů. Prarodiče mohou pomoci (pokud jsou požádání), ale nemusí se nechat využívat. Mohou říct „Ne“.
Mít děti není vždy pohodlné, stojí to námahu a často je třeba si něco odříct. Prarodiče si svou práci už odvedli a nyní je to na jejich dobrovolnosti.

3. Co prarodiče nesmí

3.1 Nesmí ztratit úctu k zeti, ke snaše

Ne všichni rodiče mají to štěstí, že se jejich děti vdají šťastně (viz Ezau − 1. Moj­žíšo­va 26,34-35). Přezíravý postoj, znevažující poznámky vytvářejí rodinné bariéry. A může se to týkat i vlastních dětí, nejen snachy či zetě. Zklamání se tak přenáší i na vnoučata, která cítí, že s maminkou či tatínkem něco není v pořádku.

Je tragédií, když například babička vědomě i podvědomě vyjadřuje před vnukem své zklamání, upozorňují ho na nedostatky některého z rodičů nebo když ho dokonce upozorňuji, že je třeba dávat pozor, aby jednou nebyl jako oni. Podlamovat dětem důvěryhodnost nejbližších ochromuje jejich zdravý vývoj, vyrůstají z nich psychicky postižené děti, což se později projeví agresivitou, melancholií nebo apatií k čemukoli. Jestliže se však − byť k tomu dochází vzácně − prarodiče a rodiče usmíří a začnou si jeden druhého vážit, děti mají šanci udělat velký pokrok, pokud ovšem ještě není pozdě.

3.2 Nesmí rozmazlovat a být nespravedliví

Lidsky vzato je pochopitelné, že máme různé lidi různě rádi a některé upřednostňujeme. Nejstarší vnuk nebo nejhezčí vnučka to mívají u prarodičů vyhrané, ať jsou jacíkoliv.

Sotva však tušíte, jaké škody to páchá na dětské duši. Děti mají přísný smysl pro spravedlnost a dobře rozpoznají, když jim dědeček nebo babička nějak nadržují. „Babička má děti tety Aničky raději vás,“ řekla mi jednou kamarádka. Pocit křivdy jejích vlastních dětí v nich zůstal na celý život.

Mezi základní povinnosti dědečka a babičky patří spravedlnost v tom, jak vnoučatům projevují lásku, zájem nebo dárky. A týká se to i dědictví. Pokud dítě vidí, že rodiče a prarodiče jsou spravedliví, pak to jeho osobnost posiluje i v mnoha dalších oblastech. Bude to silný člověk.

Pokud si uvědomujete, že s tou spravedlností ve vztahu k dětem máte problém, modlete se za ně, zaměřte se na ně, třeba tím, že je tento víkend navštívíte.

3.3 Nesmí po vnoučatech vyžadovat, aby dosáhla toho, čeho vlastní děti nedosáhly

Pro rodiče je těžké unést, když jejich děti nejdou cestou, kterou jim „nalajnovali“. A pro děti je těžké žít s vědomím, že nesplňují očekávání rodičů. Často se stává, že se narodí vnouče a prarodiče v hloubi duše sní, že ono dokáže to, čeho vlastní děti nedokázaly. Takové očekávání dítě zatěžuje dokonce i tehdy, když nezazní nahlas. Ono cítí tlak.

Vyhýbejte se před vnoučaty kritickým poznámkám k tomu, jak to mají doma. Takový tlak vytváří zábrany ve vztahu a mívá opačný efekt. Daleko lepší je udržovat s vnoučaty dobré vztahy, tak vyrostou v silné osobnosti. Buďte jim přitažlivým příkladem v tom, že k nim budete otevření, budete jim dávat najevo, že je máte a budete mít rádi, ať se nakonec v životě rozhodnou jakkoliv.

Dr. Christa-Maria Steinbergová,
podle připravované knihy Fröhlich erziehen?, S.D.G.-Verlag 2021
Zpracováno podle švýcarského časopisu Ethos, 2021/4, str. 52-25, zkráceno