Citát z Bible:
Podle toho jsme poznali, co je láska, že on za nás položil život. A tak i my jsme povinni položit život za své bratry.
1J 3,16 E
(Další citáty)
Fyzické tresty nezakázat! Ta možnost tu má zůstat. Když dítě ví, že je milované, trest rukou mu neublíží. Seřezat dítě, výprask
Proč se děti bojí školy? Co s tím mohou udělat rodiče, co škola? Komunikace školy a rodičů.
Žena může být skvělá jako bohyně, ale muže nenaplní. To muž má naplňovat ženu − ale kde na to brát lásku, sílu, obsah?
Snacha a tchyně . .
Manželská nevěra neznamená rozvod, bolí to, ale máme východisko.
Začal jsem si udržovat pořádek na stole. Když jsem dřív začal něco dělat a během dne práci nedokončil, pomyslel jsem si: „Zítra to dodělám, nechám si to tady, abych nemusel dlouho hledat, kde jsem skončil, a také abych pro spoustu různých činností nezapomněl, co bych měl udělat jako první.
Výsledkem bylo, že se mi na stole hromadily hromádky papírů, kde každá znamenala nějakou práci, povinnost, a vždy zvítězila ta, která včera zůstala nahoře. Když jsem přišel ke stolu, zavalil mě pocit, že toho mám moc, a snažil jsem se vybrat činnost, která byla nejpříjemnější, nejrychlejší.
Občas se mi stávalo, že jsem z té spousty činností (hromádek papírů) byl roztěkaný, nervózní, snažil jsem se pořád něco dělat − vlastně sám před sebou předstírat, že něco dělám − ale byla to jen maska, abych zakryl nepořádek sám v sobě.
Jak se mi osvědčilo udržovat si na stole pořádek? − Ještě to není tak dlouho, abych to mohl hodnotit z dlouhodobého hlediska, ale už vidím, že jsem byl vlečen hromádkami papírů, které rozhodovaly o mně. Když teď odcházím od stolu, nechávám si tam jen malý papírek, kde mám poznámky o tom, co je třeba dělat, ale už o mně nerozhodují hromádky, dnes já rozhoduji o hromádkách. A právě v tom je ta pointa: kdo rozhoduje? Já o hromádkách nebo hromádky o mně? Jinými slovy: okolnosti o mně nebo já o okolnostech?
To platí i v jiných oblastech života. Jestliže se nechám ovládat tlakem okolností, povinnostmi, věcmi, které spěchají, pak postupně ztrácím vliv na svůj život. A snadno se může stát, že na důležité věci vůbec nedojde − prostě dospějeme k přesvědčení, že na to není čas, že to nejde, vždyť druzí taky...
Vnímám to jako svůj každodenní boj: unikat tlaku okolností, vymaňovat se z vleku − a rozhodovat sám o tom, co je důležité, co doopravdy chci. Jinak totiž člověk snadno podlehne marnosti, stane se hnaným kolečkem v soukolí, nemá na celou mašinerii života vliv. Ale Bůh nechce, abychom žili s pocitem marnosti, který má za následek, že člověku pak na ničem hodnotném nezáleží: “Nežijte tak, jako žijí pohané podle svých marných představ. Mají zatemnělou mysl a odcizili se Božímu životu pro svou nevědomost a zatvrzelé srdce. Otupěli...„ (Efezským 4,17-19)
Marnost na první pohled nevypadá zle, ale vede k žalostným koncům. Bůh nás chce vysvobodit z marnosti, z područí stereotypu, chce nás vést sám, svým Duchem (Římanům 8,14). Člověk vedený Bohem, jeho Duchem, už nemusí být vlečený jako otrok, který nemá úniku, ale je vedený − Bůh ukazuje cestu, a přitom nechává svobodu, u každého kroku záleží na nás, jak se rozhodneme − a bývá těžké to svobodné rozhodování, protože nás stahuje pocit, že ve stereotypu se cítíme bezpečněji. Bůh nás však chce vyvést z marnosti stereotypu a povzbuzuje: “Trvá však naděje, že i samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku (tzn. z marnosti) a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích„ (Římanům 8,20-21).
Jan Vopalecký
Z časopisu Ethos 2004/2, strana 2
Napište autorovi: kontakt
Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!