Za ruku

Vzpomínám si, že když jsem byl malý kluk, chodili jsme s maminkou za ruku. Ne že by nás držela, prostě jsme se jí sami chytali. Jako starší bráška jsem se musel smířit s tím, že jsem mohl držet maminku za ruku, ve které nesla tašku. Tak jsem se musel o maminčinu ruku dělit s taškou.

K tomu, jaké to je chodit za ruku se svou vyvolenou, se snad dostanu později. Chození za ruku jsem si užíval, když byly naše děti malé, ale objevil jsem to znovu teď, kdy nám v pěstounské péči přistáli dva kluci. Je jim skoro sedm a osm a pořád se umí držet za ruku.

Je to celá story. Napřed chodili za ruku oba dva. Ve čtyřech letech si ten starší vymyslel, že už je velký a za ruku chodit nemusí. Tak jsem ho nechal − snad kromě případu, kdy jsme přecházeli ulici. Mladší Sven uvidí na zemi kamínek nebo se kvůli něčemu zdrží, pak mě doběhne a hned mi svou ručku zasune do mé.

Když jsme spolu na procházce, kluci se každou chvilku kvůli něčemu zastaví, já kousek popojdu, aby měli jakýs takýs pocit, že za chvíli půjdeme dál, a když se za mnou rozběhnou, já se k nim otočím zády, jdu dál, ale natáhnu obě ruce a čekám, že se mě chytnou. Nedávno se zase začal chytat i starší Sebastián. Ne že bychom o tom spolu mluvili, vnímám to jako signál, že se máme rádi a je u nás spokojený.

Držet malou dětskou ručku ve své velké ruce beru jako zážitek! Naši kluci jsou jako rtuť. V klidné situaci, kdy stojíme a díváme se na bagr, má jejich drobná jemná ručka svou příjemnou dynamiku. Když bagr zabere, zavrčí silněji, tak se chytí pevněji a já okamžitě cítím, že chlapcem projel strach. Tak ho stisknu pevněji, aby věděl, že jsem na blízku, díky komu se nemusí bát. V následujícím okamžiku zahlédne na zemi holubí pírko, ruka se zavlní a já vím, že ho musím, ač nerad, pustit. Kdybych ho držel pevně, snažil by se mi vytrhnout, rozzlobil by se a já bych příště těžce získával důvěru, že mi může dát ruku, protože už bych nebyl zdrojem bezpečí, ale spíš svěrací kazajkou. Taková je dynamika bezpečí a svobody, musím umět citlivě rozeznávat, kdy potřebuje pevný stisk a kdy milou malou ručku musím pustit. Ale když stojíme nad splavem, kterým se valí množství vody, tak ho nepustím! Ani za nic!

Hlubší podtón

Tohle povídání není kurz o haptickém kontaktu (dotek „kůže na kůži“). Snažím se vám přiblížit náš vztah s našimi kluky. A užívám si toho. Zároveň u toho prožívám ještě jeden hlubší podtón. Podtón svého vztahu s Bohem.

Vím, že můžu kdykoli vsunout ruku do jeho velké, silné dlaně. Až se jeho stisku nabažím, vím, že mě nebude násilím držet, ale pustí mě, dopřeje mi svobodu. Možná mezitím poodejde kousek dál, protože život je jako cesta, a až já se zvednu od svých kamínků nebo klacíků, stačí se rozhlédnout, rozběhnout za ním a chytit se ho natažené ruky. A když dostanu strach, zase ho chytím za ruku a on mi dodá pocit bezpečí a jistoty. Taky pozná nebezpečí a v tom případě mě podrží a nepustí!

Vidím, že k tomu, jaké to je chodit za ruku se svou vylovenou, pardon, vyvolenou, jsem se ani nedostal. Možná příště. Zatím si užívejte svých doteků, které patří ke vztahu otec-dítě či maminka-dítě.

Jan Vopalecký, leden 2018