Děti chodí pomalu a u všeho se zdržují

Rád chodím s našimi kluky (6 a 7 let) na procházku. Sice je náročné je dostat z domu, protože nejraději by se váleli doma, nic nedělali, prali se mezi sebou, křičeli − to s nimi není k vydržení. Obvykle to risknu a slíbím jim: „Kluci, pojďte, třeba tam zase něco zajímavého uvidíme nebo zažijeme!“ A většinou mi ten slib vyjde.

Když už jsme venku, musím vždy počítat s tím, že vzdálenost, kterou sám zvládnu za 10 minut, nám spolu trvá půl hodiny. Když je třeba, umí chodit rychle, ale na procházce mají mnoho zastávek. Kolem projede auto a kluci: „Dědó, tohle bych taky chtěl!“ V trávě poskakuje kos: „Dědó, je ten kos kluk, nebo holka?“ Jdeme přes most: „Dědó, můžu hodit do vody ten klacek?“

Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!

Ross Campbel
Potřebuji tvou lásku (V. vyd.)
Návrat, běžná cena 199 Kč
Naše sleva: 6 Kč
Vaše cena: 193 Kč

ks

Ještě že jsme na procházce a nespěcháme. Na procházky s nimi chodím rád. Jednak kluci potřebují čerstvý vzduch a pak jsou doma klidnější a neskáčou tolik po nábytku a jednak si i já mohu provětrat hlavu, ale také si spolu můžeme povídat.

Z praxe se staršími dětmi vím, že s třináctiletou dcerou či sedmnáctiletým synem se o mnoha věcech už mluvit nedá, tedy já můžu mluvit, ale oni obracejí oči, protože názory už mají hotové.

Proto investuji do procházek, dokud jsou malí, kdy se jim dá povídat o věcech, o kterých to později nepůjde, třeba sexuální výchova, jak vybírat životního partnera, podle čeho si vybírat zaměstnání, jak je to s Pánem Bohem, že peníze nejsou všechno… Mnohému nemusí teď rozumět, ale až to bude aktuální, vzpomenou si.

Na každé té jejich zastávce se mi líbí, jak snadno se pro kdeco nadchnou. To u dospělých i u sebe někdy postrádám. Co ale když potřebujeme jít dál. Dělávám to tak, že jim řeknu: „Tak, kluci, jdeme!“ a ozve se: „Počkéj! Ještě chvilku!“ Chvilku postojím, pak udělám pár kroků a předpokládám, že kluci zaregistrují, že už by měli jít, ale ještě to není tak akutní. Tak znovu řeknu, že jdeme dál, a sám udělám pár dalších kroků a kluci mě pak už doběhnou. Přiznám se, že to mám promyšlené. Na to, že půjdeme dál, je upozorním chvilku předem, abych měl rezervu. Vím, že je to pro děti moc tvrdé, když je rázně jako na vojně vytrhnu ze hry, z toho, co je právě zajímá. Proto je upozorním s předstihem a dám jim chvilku na „aklimatizaci“. Vím, že v takových případech po nich nemůžu křičet, nemůžu sám být otrávený, že jdou pomalu. Rychlé chůze si užijou dost, když musí ráno do školy, do školky.

Děti jsou v tom stejně jako my dospělí

Tedy s námi je to horší. Když má Bůh pro nás nějaký plán, nějakou cestu, taky nám řekne: „Mám pro tebe něco nového, tak se na to pomalu připrav, tady skonči, půjdeme dál.“ Ale my jsme tak zabraní do svého, že za chvíli jsem schopni tvrdit, že nám nic neříkal. Nakonec to dopadne tak, že nás Bůh nechá tam, kde jsme, tam, kde jsme chtěli být. On už je jinde a my jsme ztracení tam, kde jsme byli původně. Nebo zaslechneme, jak nás podruhé, potřetí volá a se zpožděním vyběhneme za ním. No, řekněte, nejsme my dospělí někdy horší než ty děti: Chodíme pomalu a u všeho se zdržujeme?

Jan Vopalecký, leden 2018

Hodnocení článku:

 Článek mě nadchl.
 Dal mi nový impuls.(2)
 Dávám mu za pravdu.
 Nic zvláštního.
 Nesouhlasím s ním.
 Naštval mě.