8  Mojžíš a Áron byli přivedeni zpět k faraónovi. Ten jim řekl: „Nuže, služte Hospodinu, svému Bohu. Kdo všechno má jít?“ 9  Mojžíš odvětil: „Půjdeme se svou mládeží i se starci, půjdeme se svými syny i dcerami, se svým bravem i skotem, neboť máme slavnost Hospodinovu.“ 10  Farao jim však řekl: „To tak! Myslíte si, že Hospodin bude s vámi, když vás propustím s dětmi? To jste si zamanuli špatnou věc. 11  Kdepak! Vy muži si jděte a služte Hospodinu, když o to tak stojíte.“ A vyhnali je od faraóna. (Bible, 2M 10,8-11 E)

Své děti si ukrást nenecháme!

Nikdo konkrétní za to asi nemůže, ale dnes lze sledovat faraonovské trendy − snahu odloudit děti od rodičů. Jak se rodiče mohou bránit, aby jim děti nebyly „ukradeny“?

Starověký Egypt: Děti? Raději zlikvidovat!

Izraelci v Egyptě velmi trpěli, ale už se blížil okamžik úlevy a vysvobození. Sám faraon vzhledem k několika pohromám, u kterých bylo patrné, že za nimi stojí Hospodin, tušil, že Izraelci brzy odejdou. Ptá se, kdo všechno že chce odejít? Mojžíš mohl říct: „Všichni Izraelci!“ Ale on jednotlivě vyjmenovává: „Staří, mladí, děti i dobytek.“ Faraon ho zarazí a říká: „Cože? Děti? Tak to ne! Běžte jenom vy muži!“

Je zajímavé, že egyptským faraonům byly (izraelské) děti trnem v oku. Před osmdesáti lety se jednomu z nich zdálo, že jich je moc. Mezi Izraelci a Egypťany byla jasná hranice, obě strany věděly: tady jsou Egypťané, tady je čára a tady jsou Izraelci. Nebylo mezi nimi přátelství, nesplynuli. Faraon byl na jedné straně rád, že má Izraelce zotročené, že pro něho pracovali, ale na druhé straně měl strach, aby se v případě vnějšího konfliktu nepřidali k nepřátelům.

Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!

Bruno + Yvonne Schwengelerovi
Slasti a strasti výchovy
Ethos, běžná cena 100 Kč
Naše sleva: 4 Kč
Vaše cena: 96 Kč

ks

Jak to řešit? Faraon nepřemýšlel, jak posílit vliv Egypťanů, jak zařídit, abych jich bylo víc, ale napadlo ho omezit Izraelce. Nezdráhal se je otevřeně vraždit. Napřed poručil porodním babám, aby chlapečky vždycky zardousily, později vymyslel, že je budou topit v Nilu.

Teď si další faraon chce nechat izraelské děti v Egyptě. Taktika je stejná! Izraelce omezit a jejich děti zotročit. Ale Mojžíš dává jasně najevo: „To ne! Děti vám tu nenecháme. Jsou naše a půjdou s námi! Nenecháme si je ukrást!“ Dnes však mnoho rodičů jako by říkalo: „No dobře, tak nám tu ty děti pohlídejte.“ A tím pro ně starost o děti končí. Tragické.

Egyptské trendy dnes

Dnešní doba je hodně faraonská! Krade děti. Likviduje děti. Takhle to zní hodně krutě, ale když to nazveme interrupce, tak se možná budou někteří ošívat, ale uznají, že je to likvidace budoucích dětí.

Mnoho lidí si oddechne: „To se mě netýká, já s interrupcemi nesouhlasím.“ Ale asi bychom se měli zase nadechnout. Faraonovi šlo o oddělení dětí od rodičů. Rodiče pustí do pouště, ale děti si v Egyptě nechá.

Dnes nemáme faraony, ale přesto jsou i v dnešní době patrné faraonovské trendy. Když už děti nezabijeme, neutopíme, tak je oddělíme od rodičů. A to už je realita. Děti zůstávají u maminky poměrně krátkou dobu, než jsou puštěny do školek a škol, než je vystavíme vlivu internetu a reklamy. Žijeme v iluzi, že je faraonské školky a školy, faraonský internet a reklama zabaví, naučí žít v moderním prostředí, a my se tak zbavujeme jedinečné výsady ovlivňovat vlastní děti.

Vím, že mnozí si namlouváme – a snad v určitém směru oprávněně – že to jinak nejde. Podívejme se na Jókebed. Ta věděla, že bude muset svého syna Mojžíše odvést do faraonova domu, jakmile ho přestane kojit. Jak dlouho byste, vy maminky, své dítě kojily, kdybyste věděly, že je čeká něco podobného jako Mojžíše? Do tří let? Déle?

Jak to, že ani po čtyřiceti letech nezapomněl?

Mojžíšova matka má můj obdiv ne kvůli tomu, že ho dlouho kojila, ale především kvůli tomu, co do chlapce za tu dobu vložila. Jakmile ho odkojila (a buďme odvážní, předpokládejme, že vzhledem k tehdejší době ho kojila do pěti let), musela ho odvést do faraonova domu, aby se tam stal synem faraonovy dcery. Jak bychom své děti vychovávali, kdybychom věděli, že je máme jen na pět let, pak o ně přijdeme a ony budou vystaveny vlivu masivní egyptské (egyptské?) propagandy, která má za cíl z něho vymazat všechno izraelské, co se v něm za těch pět let uložilo?

Co do něho matka vkládala? Jak se jí to podařilo, že egyptská výchova Mojžíšovi ani po čtyřicetiletém působení neublížila. Jak mu vštípila identitu, že stále věděl, kým je?

Milovala ho

Chceme-li, aby se k nám naše děti hlásily i po čtyřicetiletém odloučení, je třeba jim vštěpovat lásku – to proto, aby přijímaly to, co říkáme. I staří lidé si dobře pamatují, kdo je v dětství měl rád. A zároveň je musíme vyučovat!

...a vyučovala

Nepochybuji, že matka Jókebed Mojžíše vyučovala, říkala mu moudrá slova, verbálně do něho vštěpovala identitu ještě dříve, než to byl schopen rozumově chápat. A jakmile povyrostl a mohl některým věcem porozumět, najednou si uvědomil, že to neslyší poprvé.

Ať i dvou, tříleté dítě ví, že ho stvořil Bůh jako holčičku (nebo chlapečka), ať ví, že patří do své rodiny, do své skupiny v nedělní škole, do sboru, i když to možná uslyší pomocí jednodušších výrazů. Stejně tak se sexuální výchovou se může začít velmi brzy, dřív než na ně začne mít vliv dnešní svět a internet – klidně od tří let! Ať se v jeho malé hlavičce utváří tyto koncepty, můžeme mu je zprostředkovávat s úctou a pravdivě.

Neukradené děti mají svou identitu

Dnes je mnoho dětí ukradených a kradení dětí je tak rozšířené, že ani nemáme dost prostředků, jak tomu zabránit. Některé děti nemají ve třinácti letech svou identitu, nejen že nevědí, kdo nebo kde je jejich otec, (někdy i matka), tápavě hledají svou sexuální identitu (jsou nabádány k tomu, aby ji neměly a nefixovaly si ji). Jsou to ukradené děti a ony ani nevědí, že jsou ukradené. Rodiče na ně nemají vliv, jsou pod vlivem (zjednodušeně řečeno) internetu, propagandy a vrstevníků, kteří na tom jsou podobně.

Neukradené děti mají svou identitu, vědí, kdo jsou a kam patří. Ne že jsou pořád doma, ne že se pořád točí kolem maminky a tatínka. Jsou svobodné, mohou se svobodně pohybovat, cizí a nebezpečné prostředí jim neublíží, vždy se vrátí tam, kde jsou doma, a nezapomenou na hodnoty, které jim doma vštěpovali.

Tak si své dítě podepiš

Jak předcházet tomu, že by nám byly děti ukradeny? Když má malý Franta ve škole pravítko a chce předejít tomu, že by mu ho někdo ukradl, tak si ho podepíše. Honza bude potom těžko tvrdit, že mu patří pravítko, na kterém je napsáno „František Dostál“.

To je dobrý nápad! Krádeži našich dětí se můžeme bránit tím, že si je podepíšeme. Jak? Tím, že budeme vynakládat dost energie a nápadů na to, jak jim vtisknout naše příjmení a zejména náš charakter, hodnoty, o kterých věříme, že by se jimi měli vyznačovat všichni v naší rodině. Kolik času a úsilí věnujeme tomu, aby naše děti nejen nekradly a nelhaly, ale měly odvahu se proti tomu postavit, když něco takového uvidí kolem sebe, a dokonce i tehdy, když zůstanou s pravdou a poctivostí samy. Klidně je můžeme předem připravovat − co by udělaly, kdyby se do takové situace dostaly. Můžeme sami říct, jestli jsme tomu někdy byli vystaveni a jak jsme zareagovali.

Výborná příležitost s nimi o tom mluvit bývá večer, než jdou spát. Tehdy je vhodný prostor na povídání všeho druhu a utváření charakteru dětí. Budou si s námi velmi rády povídat – i za tu cenu, že nebudou sedět před obrazovkou. Takové večerní chvíle jsou cenným prostředím a vhodným způsobem, jak můžeme své děti „podepisovat“.

Bůh Izraelcům (v 5. Mojžíšově 6,1-8) přikázal: „Ať jsou tato slova, která ti dnes přikazuji, ve tvém srdci. Opakuj je svým synům, mluv o nich, když pobýváš ve svém domě, i když chodíš po cestě, když ležíš, i když vstáváš.“

Kolikrát nevíme, o čem se svými dětmi mluvit. Zkusme si příslušné biblické texty přečíst a přemýšlejme, jak je adekvátním způsobem předat dětem. Ony dychtí po příbězích, po událostech ze života, utvářejí si hierarchii hodnot a ptají se.

To všechno jsou možnosti, jak uhlídat své děti, aby nám je někdo neukradl, aby zůstaly naše i během puberty i po pubertě, ale i v době, kdy budeme staří, a budeme potřebovat něčí pomoc. Je realitou, že staří lidé, i když mají dost peněz a mohou si zaplatit dobrou péči ve stáří, touží po tom, aby o ně pečovali jejich nejbližší a aby mohli umřít doma v kruhu svých dětí, na které jsou hrdí. Předpokladem k tomu je nenechat si je ukrást.

Jan Vopalecký, prosinec 2018

Kam dál: Strach ze školy

Hodnocení článku:

 Článek mě nadchl. (8)
 Dal mi nový impuls.(8)
 Dávám mu za pravdu.(9)
 Nic zvláštního.(1)
 Nesouhlasím s ním.
 Naštval mě.